Kam až zavede válka v Sýrii

Úspěch syrské arabské armády (SAA), která vesměs zůstala loajální oficiální vládě v Damašku, za pomoci vzdušných sil Ruské federace a íránských oddílů jasně postavil otázku ozbrojené intervence ze strany nepřátel režimu B. Asada.
K hrozbám Saudské Arábie a Turecka vyslat vojenský kontingent do Sýrie se přidaly i Spojené státy, které varovaly, že v případě porušení příměří, které má vstoupit v platnost 19. února do „Sýrie může vstoupit pozemní vojska.“ V tomto prohlášení amerického státního tajemníka J. Kerryho však nezaznělo, čí vojska to mají být a ponechává tak prostor pro „strategickou neurčitost.“
Američané blafují
Spojené státy se ocitly v zugzwangu: jakýkoliv tah z jejich strany je nevýhodný. Sázka na revoluční změny, které uchvátily Blízký východ, zkrachovala. Na tomto pozadí roste vojenský a politický vliv Ruska, které dosvědčilo, že je spolehlivým pojencem.
Díky ruské a íránské pomoci si prezident Asad nejen udržel moc v alavitských provinciích, ale, jak se sám nedávno pochlubil, může obnovit kontrolu nad celou svou zemí. K tomu potřebuje obsadit Aleppo a získat zpět kontrolu nad hranicí s Tureckem, k čemuž bude potřebovat pouze několik týdnů. Pokud bude Asad úspěšný, tak povstalci přijdou o logistickou podporu ze strany Turecka. Takovýto vývoj událostí nemůže žádným způsobem ohrozit bezpečnost Spojených států, ale v sázce je jich prestiž.
Pokud chtějí být světovým vůdcem, což dle národní bezpečnostní strategie velice chtějí, nesmí dovolit žádné velmoci zpochybnit americkou dominanci. V opačném případě jejich spojenci v Saudské Arábii a v Kataru mohou přehodnotit svou dosavadní spolupráci s Washingtonem. Čas pro Spojené státy utíká. Hrozba vojenské intervence má vyvinout tlak na Rusko, aby změnilo svou dosavadní politiku. Tato hrozba se však v Moskvě pravděpodobně jeví jako blaf.
Zde se nabízí zajímavá analogie s jomkipurskou válkou, kdy rozčílený Brežněv poslal dopis Nixonovi, ve kterém pohrozil, že pokud Izrael nepřestane postupovat a nedodrží sjednané příměří, tak Sovětský svaz vyšle své vojenské síly na Sinaj, aby vynutily mír. Kissinger, který v té době zkoncentroval značnou moc ve svých rukou, nato reagoval vyhlášením stavu pohotovosti jaderných sil Spojených států a generálnímu tajemníkovi Sovětské svazu nezbylo nic jiného než se smířit se ztrátou Egypta.
Dnes se Spojené státy ocitly v podobné situaci. Pokud jaderná konfrontace nevypukla kvůli Egyptu, tak nevypukne ani kvůli Sýrii. Prohra Ameriky však bude znamenat, že se Washington bude chtít Moskvě pomstít a pravděpodobně podpoří nestabilitu kolem ruských hranic – od Podněsteří a Ukrajinu až po Karabach a Střední Asii.
Nicméně i pokud budou Spojené státy ochotny ustoupit v Sýrii, problém dnešního multipolárního světa spočívá v tom, že na rozdíl od období studené války osud světového míru nespočívá pouze v rukou Moskvy a Washingtonu, nýbrž i v rukou Rijádu, Ankary a Teheránu.
Saudská Arábie taky blafuje
Dlouhodobým cílem Saudské Arábie bylo nedopustit, aby šíitský půlměsíc přerostl v úplněk. Proto bylo nutné omezit vliv Íránu a připravit ho o jeho klíčového spojence. Proto Saudská Arábie neváhala svést se na vlně sektářského násilí a spolu s Katarem a Tureckem podporovala džihádistické skupiny, které se záhy ukázaly jako nejbojeschopnější syrská opozice.
Navzdory milionovým investicím do občanského konfliktu jejich strategie není prozatím úspěšná. Fiasko v Jemenu a krajně nízká bojeschopnost saudské armády činí další intervenci krajně nepravděpodobnou. Boj na dvě fronty Rijád neunese a není ani jasné, kde mají vzít těch slíbených 150 000 vojáků, kteří mají být posláni válčit do Sýrie. Už je to podruhé, co Saudská Arábie vytváří fantastické koalice, které mají pod jejím vedením „bojovat proti terorismu“ (ve skutečnosti za saudské geopolitické zájmy).
Každopádně pokud doopravdy dojde k intervenci v Sýrii, tak to bude znamenat přímou vojenskou konfrontaci s Íránem a pravděpodobně i uzavření Perského zálivu. To se může stát pro saudskou dynastii osudné. Spojené státy, které by se v takovémto případě musely přímo vojensky angažovat na straně Saudské Arábie v boji proti Íránu, se tomu budou snažit zabránit a saudskou invazi neschválí – a bez přímé americké podpory a garancí by Rijád tak nerozvážným krokem „spáchal sebevraždu ze strachu smrti.“
Turecko: teď, nebo nikdy
Dnes Turecko stojí na kraji geopolitické katastrofy. Arabské jaro, které v Ankaře velice trefně nazvali „islámská revoluce,“ mělo zaručit Turecku hegemonii nad značnou částí arabského středomoří. Svržení světských diktátorů/autokratů otevřelo cestu demokratickým volbám, ve kterých mělo zvítězit Muslimské bratrstvo. Turecko, ve kterém vládnoucí strana Spravedlivosti a rozvoje rovněž patří k Muslimskému bratrstvu, by tak obnovilo kontrolu nad značnou částí bývalé Osmanské říše. „Jsme u zrodu nového Blízkého východu,“ prohlásil tehdejší ministr zahraničí Davutoglu před tureckým parlamentem, „a my budeme [jeho] vlastníkem, pionýrem a služebníkem.“
Jenže tento smělý plán zkrachoval, v samotném Turecku se obnovila občanská válka s Kurdy a podél turecké hranice v Sýrii se vytváří autonomní Kurdistán s vedoucí Stranou demokratického svazu (PYD), která je těsně napojena na PKK. Až Asad porazí povstalce, tak jistě bude chtít svému severnímu sousedovi vrátit všechny laskavosti za posledních pět let i s úroky. Turecko tak v dnešních hranicích může přestat existovat.
Z tohoto důvodu vláda v Ankaře může dojít k závěru, že nemá jinou možnost než se pokusit zvrátit takto nepřízněnou situaci vojenskou cestou. Takové rozhodnutí může přivést k přímému vojenskému střetu s Ruskem. Pokud konfrontace bude probíhat na území Sýrie, tak to nebude spadat pod článek č. 5 Severoatlantické smlouvy. Nicméně je těžké si představit válku s Ruskem, která se nedotkne tureckého území.
Současné útoky Turecka proti Kurdům v Sýrii jsou v rozporu se zájmy Washingtonu, který s Kurdy aktivně spolupracuje proti Islámskému státu, ale eskalace rusko-turecké války na tureckém území může znamenat konec existence Turecka v rámci současných hranic. Proto Spojené státy budou muset vojensky zasáhnout.
Určitý alternativní scénář vojenské konfrontace může spočívat ve snaze Ankary podniknout válku s omezenými cíly. Před nedávnem Erdogan obvinil Putina v tom, že ten chce údajně vytvořit mini stát Alavitů. Samozřejmě, že Erdogan musel vědět, že cílem Ruska je zachovat syrskou státnost pokud možno v současných hranicích. Tento výpad představoval snahu o kompromis/ultimátům. Rusko si podle něj může nechat svou základnu v alavitské části Sýrie, ale sever zůstane pod kontrolou Turecka. Pokud Ankara jasně signalizuje, že turecké vojenské cíle jsou omezené, tak může doufat, že Moskva vojensky nezasáhne. To je ale velice nebezpečná hra. Ve válečné mlze válku nikdy nelze kontrolovat.
Proto Rusko bude stát před dilematem evakuovat svůj vojenský personál, anebo pomoci SAA odrazit tureckou intervenci. Prozatím evakuaci nic nenasvědčuje
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 3947x přečteno
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.