Když zkrachuješ ty, nezahyneme. Když zkrachujeme my, zahyneš.

Nedávná světová ekonomická krize je toho hmatatelným důkazem. Místo toho, aby si finanční subjekty za trest nařídily dietu, tak radí zaměstnavatelům v EU, ale i v USA, že je nutné snižovat cenu práce, aby mohli konkurovat levné Asii, kde má obyčejný lidský život dlouhodobě hodnotu zlámané grešle. Kdyby však zaměstnanci žádali převzít z Asie veřejné popravy za ekonomickou kriminalitu, tak by se finanční "mágové" a jejich ochránci v parlamentech zaštiťovali lidskými právy na důstojné zacházení a spravedlivé procesy. Nelačním po krvi, ale přesto si troufnu tvrdit, že aby netekla v další válce (tou straší i bankovní analytici, samozřejmě tím, že státy mají sobě a občanům nařídit dietu), neboť války ke svému vzniku potřebují občany bez perspektivy, tak by to nějakou popravičku v přímém přenosu za "ekonomické podrývání míru" občas chtělo. Peníze přece nemizí. Pouze se přesouvají a co čert nechce, zrovna do kapes těch, kteří sejí vítr a vyhrožováním, že bude hůř, nutí sklízet bouři nevinné. Zajímavé je, že z nich jejich chamtivost dělá hrdiny.

Nebo jsem snad přeslechl, že se v zájmu zachování světového míru především uskromní oni? A bůh ví, že mají z čeho a že by i tak byli od sociálního dna vzdáleni stovky světelných let. Světu neškodí důchodci, nemocní a důstojné mzdy řadových zaměstnanců, ale prach obyčejná chamtivost menšiny na úkor většiny.