Petr Dimun: Bártův „Mein Kampf“ a Nečasův appeasement

Modrý Špidla

V posledních měsících má člověk, zabývající se více než průměrně politikou pocit, jako kdyby se vrátil do roku 2004. Vláda byla tehdy jako dnes zmítána vnitřními spory jak mezi koaličními stranami, tak i uvnitř těchto stran. „Slušný, ale slabý“ premiér, který byl sice sympatický svojí skromností, lidovostí, ale který se čím dál více uzavíral do sebe, se potácel od jednoho kompromisu k druhému. Činil tak oficiálně v zájmu udržení vlády, jejíž jedinou alternativou byla vláda s komunisty anebo velká koalice. Obě tato řešení Špidla odmítal, věřil ve svůj koaliční projekt a politickou vizi, pro níž byl ochoten upadnout i do podezření z přílišného pročítání zpráv tajných služeb, což vyvolávalo nedůvěru především u některých vlastních spolustraníků. Stejně jako dnes Nečas po Topolánkovy a Dalíkovi, i Špidla tehdy po éře opoziční smlouvy chtěl zbavit ČSSD obchodníků s politikou, různých lobbyistů i jejich politických loutek. V záplavě kompromisů jeho slabého vedení vlády to pak byla právě tato snaha o jakousi očistu politiky, která mu byla veřejností připisována k dobru a legitimovala jeho styl vládnutí. Bohužel, zůstalo pouze u snahy, neboť každým dnem ve funkci se Špidla stával slabším a z jeho vize politiky bez „kmotrů“ se stalo to, co dnes nazývá ve vztahu k Nečasově tažení proti korupci Václav Bělohradský „politickým kýčem“.

Výsledek se dostavil v polovině Špidlova mandátu, kdy ČSSD naprosto propadla ve volbách do Evropského parlamentu a on musel uvolnit cestu Stanislavu Grossovi. Politikovi, který v mnoha směrech představoval Špidlův opak. Špidlova a následně i Grossova éra znamenala pro ČSSD hlubokou krizi důvěry. Místo toho, aby byl premiérský úřad přirozeným bonusem pro stranu, jejíž představitel tuto funkci zastává, stal se přítěží. Ani jeden totiž nebyl opravdovým lídrem – chyběla jim jak schopnost rozeznat rozdíl mezi nutným kompromisem a kapitulací, tak moment, kdy je potřeba zariskovat a dát funkci k dispozici. Jeden měl svoji utkvělou vizi, chtěl zlepšit svět, páchat dobro a proto dělal vše pro to, aby se v premiérském křesle udržel, protože bez něj by svůj plán nemohl naplňovat. Ten druhý ucítil šanci, která se už nemusela opakovat, zůstal-li by ten první nadále ve funkci. Oba spojovala touha po této funkci z důvodů primárně osobní seberealizace, nikoliv prostého výkonu politiky jako správy věcí veřejných.

Petr Nečas připomíná v mnoha ohledech právě Vladimíra Špidlu a ODS zase ČSSD v roce 2004. Otázkou je, kdo bude „modrému Špidlovi“ „modrým Grossem“. Tedy mediálním miláčkem, schopným uzavírat dohody se stranickými bossy, které si dosavadní předseda svým tažením proti nim i počínáním v čele vlády, které oni považují za slabošské a hodné pohrdání, znepřátelil. Po Alexandru Vondrovi, který byl stižen aférou ProMoPro, v níž si zavařil především svým naprosto pohrdavým a sebevědomým vystupováním, se už nabízí jediný kandidát – Jiří Pospíšil. I on, stejně jako Gross svého času, podlehl médiím, která jsou stejně jako oheň dobrým sluhou, ale špatným pánem. A i on, stejně jako Gross, má potenciál způsobit těm, kdo uvěřili jeho masce slušňáka, obrovské rozčarování.

Najde se v ODS „modrý Paroubek“?

Po špidlovsko-grossovské éře, plné rozporů, rozpaků a průšvihů, které znejistěly voliče ČSSD natolik, že podpora strany spadla na 10%, přišla éra Jiřího Paroubka. V první fázi ukončil mocenský apetit koaličních partnerů ČSSD v čele s Miroslavem Kalouskem. Podobně se postavil i prezidentu Václavu Klausovi – jejich spor o to, kdo určuje zahraniční politiku země, převedl Jiří Paroubek do pro voliče ČSSD srozumitelného hesla, že pokud prezident nebude respektovat vládu, prostě nikam nepojede a basta. Ani Špidla, ani Gross, každý z jiného důvodu, by si takový krok směrem k hlavě státu nedovolili. Špidlovi to nebylo lidsky vlastní, navíc jako historik trpěl úctou k prezidentské funkci a jakkoliv byl politicky s Klausem v rozporu, nikdy by nedopustil jeho ponížení. Gross zase cítil, že je na funkci premiéra příliš mladý a střet s hlavou státu by přirozeně působil jako učitel vs. školák. Proto pokorně strpěl Klausovy výstřelky v podobě jazykových znalostí ministrů či požadavek na 101 podpisů poslanců.  Paroubkův nezaměnitelný styl dokázal opět zmobilizovat voliče ČSSD, kterým nabídl opět jistotu, o kterou v posledních letech přišli. Špidlovi nerozuměli, Gross je zklamal, styděli se za něj. V osobě Jiřího Paroubka přišel někdo, komu nejen, že rozuměli, ale kdo se dokázal úspěšně postavit jak Kalouskovi, tak Klausovi.

ODS v čele s Petrem Nečasem už učinila několik kroků směrem ke krizi, která nakonec vynesla do vrcholové politiky Jiřího Paroubka. On i celá ODS je ponižována jak koaličními partnery, především Vítem Bártou a Věcmi veřejnými, tak prezidentem Václavem Klausem. Nečas jako lídr strany i premiér naprosto selhává nejen v politické taktice a strategii, tak i v následné interpretaci událostí. ODS působí rozervaně, nejednotně a vnáší mezi své voliče pocit nejistoty a zmaru. Přitom by stačilo jen si opět přečíst to, co píše ve svém plánu z roku 2008 Vít Bárta a konfrontovat to s hlavními důvody, proč ODS vznikla a jaké ideály dvacet let prosazovala. Ono „občanská“ a „demokratická“ v jejím názvu není přece prázdný pojem, marketingová značka, ale základní poslání skupiny lidí, která se pod tímto názvem sdružuje a vstupuje do politiky. Tyto hodnoty má za povinnost jak aktivně prosazovat, tak bránit v případě, jsou-li ohroženy. Text Víta Bárty se hemží pojmy jako „stará“ a „nová elita“, „boj“, „vůdcovství“ a „následovníci“. Možná, že už jsme ukolébaní dvaceti lety svobody a zapomínáme, co je jejím opakem a kdo jsou její nepřátelé. Chce-li někdo nahrazovat skrze politiku „staré elity“ těmi „novými elitami“, za které se sám považuje, mluví-li přitom navíc o poslání a povinnostech ke společnosti, o formě politického soupeření jako o „boji“ a vážně a vědecky rozpracovává pojem „vůdcovství“, pak přece nemusí stát v každé druhé větě „komunismus“ či „nacismus“ a „fašismus“, aby každý demokrat pochopil, co je jeho povinností. A zvláště by to měl vnímat demokrat občanský, který celých dvacet let bojoval se socialisty jenom proto, že odmítal „sociální altruismus“. Mimochodem, další frekventované slovo z plánu koaličního partnera ODS Víta Bárty.

Winston Churchill zareagoval na nabídku smíru s Hitlerem v podobě odstoupení některých britských kolonií tak, že kdyby si myslel, že pana Hitlera zastaví odstoupení částí britských kolonií, udělal by to. Tím ukončil ostudnou éru britské politiky appeasementu, kdy se údajně v zájmu míru obětovávaly Hitlerovy cizí území a státy. Je zřejmé, že Petr Nečas je připraven v zájmu udržení své vlády, údajně v zájmu reforem, kolonie obětovat – plán deabelizace byl uložen k ledu, ministerstva jsou tu otevřeně, tu méně okatě stále pod vlivem ABL. Je jen otázkou času, co bude v této „hře na politiku“ Polskem a co Francií, než to lidem v ODS dojde.