Kdo vyhrává v konfliktu v Perském zálivu?

 Že je CIA někdy poněkud přihlouplou organizací, je jevem, který je vcelku obvyklý. Ovšem, že se ani izraelský Mossad nedokázal orientovat v uvažování šíitských věřících, pro které je jejich imám někdo  jako pro katolické věřící papež, je překvapivé. Je to překvapivé. Izraelci by přece měli být schopni se orientovat v myslích obyvatel Orientu. No, nepovedlo se. Chameneí je mučedníkem a šíitští věřící v Iránu, ať už jsou to Peršané, Azerové, Arabové anebo Kurdové, jsou nutně touto politickou vraždou svého imáma hluboce zasaženi. Je hluboce zasaženo jejich náboženské cítění, které prostupuje jejich bytost. Možná trochu iracionálně pro nás Evropany, ale to je něco, na co by špičkové zpravodajské služby, kterými by CIA a Mossad chtěli jistě být, měly být schopny přijít. A pokud to nedokázaly, byla to chyba úsudku.

 

Domnívám se, že existuje velké nebezpečí, že se Iránci, tedy jejich zdrcující většina, semknou nyní kolem svých vedoucích představitelů. Je přece nemyslitelné, aby vystupovali proti těm, kdo jsou nástupci muže, jehož již nyní považují za svatého. A který završil svůj život mučednickou smrtí a projevil osobní neohroženost. Nezalezl jako krysa hluboko pod zem odkud by mistroval své spoluobčany. Z tohohle hlediska je pak úplně druhotné, jestli byl Chameneí diktátorem. A kolik má na  svém kontě lidských životů. To milionům hluboce věřících obyvatel Íránu je v tuhle chvíli zřejmě vcelku jedno.

 

 Výzvy prezidenta Trumpa a premiéra Netanjahua, aby se Iránci zbavili svých nehodných vůdců, je proto  výzvou z jiného světa. Ze světa floridského golfového klubu, kde Trump rád hraje svůj oblíbený sport. Netanjahuovi je to vlastně fuk. Jemu se povedl majstrštyk v tom, že zapletl prezidenta zatím nejmocnější země světa do konfliktu, který nemá dobré řešení. Přitom to, co my považujeme v případě Íránu za teokratickou vládu,  je vládou podle ústavního pořádku. Tedy podle ústavy, která se nám Evropanům asi nebude líbit, ale ve srovnání s feudálním politickým uspořádáním prakticky ve všech okolních zemích Perského zálivu, je to alespoň nějaká ústava. Proto jen useknout hlavu, provést dekapitaci v rámci tohoto politického systému, nemá příliš velký smysl. Zejména když Chameneí na svou politickou popravu přizval několik desítek vysokých činitelů státu, z nichž někteří mohli být iránskou  Rodriguézovou. Teď se bude celá věc řešit jinak. Tedy podle íránské ústavy. Sejde se 88 muslimských učenců, ti vyberou mezi sebou nástupce nejvyššího duchovního představitele státu. Kdo to bude? Uvidíme. Ale na toto shromáždění nemá zvenčí nikdo vliv.   A může tak být zvolen člověk, který velmi pravděpodobně bude mít větší životní energii nežli těžce nemocný a umírající Chameneí. 

 

Těžko si lze představit, že v tuto chvíli se obnoví jednání mezi Iránem a Spojenými státy. A představa Spojených států, že si Irán lehne na lopatky, je z říše snů. Prezident Trump už dnes připustil, že válečná operace v Íránu může trvat čtyři, maximálně pět týdnů. V nejbližších dnech čeká představitele Trumpovy vlády nepříjemná debata v Kongresu Spojených států. Demokratičtí kongresmani budou nyní posíleni vyhlídkou, že mohou Trumpa a jeho republikánskou stranu oslabit před volbami do Kongresu, které budou v listopadu tohoto roku.

 

 Podle prvního průzkumu agentury Ipsos totiž jen 23% Američanů schvaluje útok na Írán. A téměř dvakrát tolik je těch, kteří s útokem nesouhlasí. K tomu, aby se toto skóre změnilo ve prospěch Trumpa bude potřeba rychlého a jasného vítězství. Nebo alespoň toho, aby bylo možné vyhlásit vítězné ukončení tažení.

 

 Irán jde na to v zásadě chytře. Útočí na všechny vojenské základny Spojených států v oblasti, s výjimkou Turecka. Ostatně, turecký prezident Erdogan podle očekávání označil akci USA a Izraele proti Íránu za agresi. 

 

Američané ani Izraelci si ale neuvědomují jednu zásadní věc. Všechny elity arabských států, včetně těch v Perském zálivu, jsou v zásadě proamerické. Ale naprostá většina obyvatel těchto zemí je protiamerická a pochopitelně také protiizraelská. A s tím iránské vojenské vedení kalkuluje. Podceňovat stát, který má několik tisíc let starou historii a kulturu, a velice sofistikované uvažování svých elit, se nevyplácí. 

To, co možná někteří lidé na Západě anebo i u nás považují za velké vítězství, tedy smrt Chameneího, bylo první prohrou USA a Izraele v této válce.

 

 Druhou prohrou ve světovém veřejném mínění byla smrt 165 nevinných dívek. Ty zahynuly v dívčí škole, kterou americká zpravodajská služba vyhodnotila jako objekt vojenského velení. To bylo přímo amatérskou chybou. 

 

Otázka zní, kolik těch chyb je ještě  v plánu této operace zakomponováno.

 Česká vláda by měla být v celé věci velmi zdrženlivá. Porušení mezinárodního práva, ke kterému došlo útokem na Irán, je flagrantní. Perfidnost americké vlády, jež uprostřed jednání, které zřejmě mělo podle ománského ministra zahraničí velmi pozitivní vývoj, zaútočila na druhou vyjednávací stranu, je zřejmá.  Útok byl proveden nečekaně a náhle. A perfidně proto, že se tak stalo až poté, kdy americká eskadra lodí byla natolik silná, že si plánovači na ministerstvu obrany USA byly jistí úspěchem tažení. 

 

Ale stejně jistí si byli úspěchem ve Vietnamu, v Iráku i v Afghánistánu. Ve Vietnamu dopadli tragicky. V Afghánistánu trapnou porážkou. A v Iráku jsou trpěni američtí vojáci jako víceméně málo vítaní hosté. V nejbližších dnech nás čekají šoky, které budou vytvářet velká pnutí ve světové ekonomice. Nemusí ani  dojít k fyzickému uzavření Hormuzkého průlivu iránskými bitevními loděmi. Na to Irán prostě nemá sílu a jeho loďstvo bude během několika málo dní zcela zničeno. Ale již hrozba vojenského útoku na tankery a další lodi v průlivu samotná bude znamenat zastavení námořní plavby v této oblasti světa. Na jak dlouho? Na týden, na dva, na měsíc? Nejsem vědma, ale jaké dopady to bude mít na světovou ekonomiku je jasné. Američanům ale ve skutečnosti nejde jenom o  změnu režimu Iránu. To je podle mého názoru cíl, který ale převyšuje jejich možnosti. Ostatně z hlediska zájmů Spojených států je to malý cíl. Velký a ten skutečný cíl je dostat pod kontrolu rozhodující část světové těžby ropy a plynu a jejich distribuce. Vedle Saúdské Arábie už Spojené státy disponují volně ropným bohatstvím Venezuely. A pokud by disponovaly také ropným bohatstvím další ropné velmoci, kterou je Irán, byly by blízko svého cile. Samozřejmě, že by to podpořilo jejich sen o obnově světové hegemonie. 

 

Pokud se ovšem bude konflikt i nadále vyvíjet tak, jak  své odvetné údery zahájili Iránci ve vztahu ke spojencům USA v Perském zálivu, nejsou schopny Spojené státy přicházející nářek těchto států ignorovat. Trump se dostane také pod silný tlak  demokratických kongresmanů. A s přibývajícím časem i kongresmanů z vlastní strany, kteří se budou obávat o své znovuzvolení.