Solidaritu místo nářku a natažených rukou

Situace s Covidem 19 vyžaduje naši solidaritu, ale i rozhodnost. V této době patří naše úcta zejména těm, co jsou v první linii boje. Oni čelí této novodobé hrůze, mnozí z nich dokonce v tomto boji padnou… Mnozí z nich si odřekli i svou dovolenou, slouží soboty, neděle. Okrádají o volný čas sebe i své rodiny. Slouží ve dne i v noci. Na jedné straně to jsou zimní radovánky, na druhé straně je to boj o zdraví nás občanů… Aby bylo všem zcela jasno, není to virtuální hra na PC, nebo pouhá hra na mobilu.

Je pravdou, že letošní zimní radovánky budou podstatně zkráceny. Také restaurace, bary, ale i kadeřnictví, či další služby budou delší dobu uzavřeny. Není to jistě příjemné, ale dá se to vydržet, dokonce každý z nás může svým dílem pomoci. Jsme omezeni ve své činnosti, přesto jsme doma, ve svém prostředí. Můžeme jít do práce, na ulici, do parku…. Naopak téměř vězením jsou uzavřené Domovy důchodců. Na rozdíl od sjezdovek v nich umírají naši spoluobčané. Měli smůlu, chtěli se také radovat, těšit se z dětí, vnoučat, měli své koníčky, přátele. To vše jim nebylo dopřáno. Místo dětí, vnoučat, přišla smrt… Uzavřená sjezdovka, či restaurace je oproti tomu jen upadlým smítkem na podlaze. 

Současné generace neprožily válku. Žijeme dnes ve šťastné době, možná i v blahobytu. Kdo chce pracovat, najde práci. Kdo chce studovat, najde své uplatnění. Kdo chce cestovat, stačí vstoupit do cestovní kanceláře. Patříme ve vzdělanosti, v kulturní úrovni, ve zdravotnictví, v sociální oblasti, ale i v řadě průmyslových oborů ke světové špičce. Naše životní úroveň je měřitelná s předními státy světa. Jistě nemusíme ještě tleskat, jásat, ale také se nepodceňujme, nežmoulejme v poníženosti čepici, ani nekamenujme, máme se vskutku velice dobře. Při pohledu do dnešního rozhádaného světa, jsme dokonce jednou nohou v blahobytu. Ne každý tento můj pohled bude sdílet, ne každý má stejné priority, přesto se zamysleme… 

Před sto a více lety naši předci prožívali daleko horší časy. Španělská chřipka, TBC, naši prarodiče se museli daleko více uskrovňovat…. Matky čekaly na návrat svých synů ze světových válek. Stáli frontu na chleba i na brambory, potraviny i šaty byly na lístky. Místo dovolené u moře, stačil jim rybník za kostelem, místo krkonošské sjezdovky, pak kopeček za hájovnou. Nenaříkali. Proto dnes myslím zejména na ty nejstarší. I oni mají právo na život, na své sny. Dopřejme jim to. Buďme s nimi solidární. Tu sjezdovku v Peci, či hospodu na Růžku, si na čas odpusťme…!

Přemysl Votava