Syndrom Maginotovy linie
André Maginot (17. 2. 1877 až 7. 1. 1932) byl francouzský politik, voják, člen parlamentu, v letech 1929 až 1932 ministr války. Jeho nejznámějším politickým činem bylo, že prosadil vybudování soustavy pevností na hranicích s Německem, známé jako Maginotova linie. Politickým činem. Nikoliv strategicky kvalifikovaným.
Linie měla chránit hranice Francie s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem a Itálií. S těmi neutrálními však nedostatečně. Německé nacistické jednotky ve 2. světové válce zaútočily přes neutrální Belgii. Obdobně jako při začátku 1. světové války.
Absolvent základní školy by panu Maginotovi vysvětlil, že když německá vojska v první světové válce zaútočila na Francii přes neutrální Belgii, že to ve druhé udělá stejně. Opevnění Maginotovy linie nesplnilo svůj účel, Francii před nacisty neochránilo, jejich vpádu do Francie nezabránilo. A tak došlo na kritiku, na otázky: K čemu byly vyhozené miliardy, neměly být směrovány spíše do mobilních motorizovaných obrněných jednotek atp.? Důsledkem bylo zklamání, deziluze, rozčarování, roztrpčení; zmar, zřetelný pocit marnosti, nesmyslného vyplýtvání miliard peněz – to vše lze souhrnně označit jako syndrom Maginotovy linie.
U (bývalých) vojáků bojujících v Afghánistánu – poté, co ho cizí vojska vyklidila – se také projevuje syndrom Maginotovy linie, vyskytují se totiž otázky, zda jejich boj měl vůbec cenu, stálo to za to, jaký byl smysl dvacetileté vojenské operace, jaký cíl, jaký výsledek? K čemu miliardy výdajů? A co otázky pozůstalých po padlých?
Mnozí vojáci, účastni ve vojenských akcích v Afghánistánu, si tedy nutně kladou otázku: K čemu to bylo dobré? (Tedy, když pomineme jejich nadstandardní příjmy za tuto vojenskou účast.)
Pro vojenské útoky na Afghánistán se zdráhám použít frekventované označení „mise“ – mise, jak slovo naznačuje, by měla být aktivita přinášející něco pozitivního. Co přinesly vojenské operace v Afghánistánu za dvě desítky let? Co pozitivního? Vojenské operace v této zemi misemi nebyly.
V této souvislosti musím vzpomenout perlivý fejk náčelníka genštábu Armády ČR gen. Aleše Opaty – prý je přítomnost cizích armád v Afghánistánu obhajitelná, protože NATO má obrovské vojenské schopnosti a potenciál ozbrojený konflikt v Afghánistánu rozhodnout velmi rychle; myslel tím v podobě vojenského vítězství tohoto paktu nad Tálibánem; viz, 6. 3. 2019. Hluboká vojenská nekvalifikovanost z takového tvrzení crčí, politická nekvalifikovanost sálá.
Absolvent základní školy by panu Opatovi vysvětlil, že vojensky v Afghánistánu vyhrát nelze. A že jeho tvrzení není strategicky kvalifikované.
Maginot se praktického stvrzení nekvalifikovanosti svého nápadu nedožil; Opata dožil a ve stejné funkci – možná nám nyní veřejně vysvětlí hloubku své myšlenky o tom, že NATO má obrovské vojenské schopnosti a potenciál ozbrojený konflikt v Afghánistánu velmi rychle rozhodnout. Už se na to těším.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 3131x přečteno
Komentáře
"...držať v šachu Áziu z jej srdca - ktorým je Afganistan...".
Nebo alespoň zaměstnat tyto okolní státy a vázat jejich zdroje rozvoje.
Ano, myslím že Vaše myšlenka vystihuje ten hlavní prvoplánový záměr a ty ostatní jej pouze doprovázejí (okrašlují, maskují...)
A to politice nerozumím.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Chápem analytikov i politológov, že téma odchodu USA/NATO z Afganistanu po 20 rokoch je zaujímavou a nevyčerateľnou témou.
Podľa môjho názoru pozorovateľa, je to jednoduchšie, než sa zdá. To ale nie je výhodné pre autorov stoviek článkov.
Spojené štáty niekoľko dekád boli hlboko presvedčené, že čím viac rozbitých štátov, tým menej konkurencie. Naopak. Keď zničili štát prišli ako záchrancovia do toho štátu. Alebo ho jednoducho nechali napospas supom. Ako prvé, postavili v tom štáte vojenskú základňu, ktorá bola dôvodom k zničeniu daného vybraného štátu. Touto taktikou si vytvárali sluhov a upevňovali hegemóniu.
Po páde ZSSR a newyorských dvojičiek nadišiel čas ochočiť si ešte neochočených. Keďže mudžahedínov vyzbrojovali stingermi a cvičili proti prítomnému Sovietskemu zväzu v Afganistane, mysleli si , že ich Afgánci prijmú s otvorenou náručou. To bol prvý plánovaný cieľ. Druhým cieľom bola prítomnosť v Afganistane preto, že mali nadostrel Stredoázijské štáty/RF, Irán, Irak, Kaukaz, Čínu... Plánovali držať v šachu Áziu z jej srdca - ktorým je Afganistan. Nič viac, nič menej.
Ako dôvod pre svetovú verejnosť uviedli, ako vždy, budovanie demokracie a slobody v Afganistane, potažmo boj s extrémizmom. Ako sa situácia vyvíjala, menili taktiku a ciele. Nakoniec po 20 rokoch pochopili, že sa mýlili. K tomuto poznaniu ich donútila aj iná situácia, iný cieľ : " zničenie " hlavného súpera - Čínu. Preto sú dnes lode Británie, Francúzska, Nemecka a Spojených štátov v Indicko - pacifickom priestore a obkľučujú Čínu. Pravda, aj Rusko.
NATO odišlo z Afganistanu, ale kedykoľvek sa tam môže vrátiť. Odchod nie je konečný. A čo sa týka, obetí, stavu hospodárstva Afganistanu - to NATO netrápi. Ak, tak je to len hra, rozdávanie omrviniek, zalepovanie očí verejnosti.... A svetová verejnosť , ako vždy doteraz, to NATU odpustí, osobitne Spojeným štátom. Dodnes nebol súdený ani jeden americko - natovský zločin.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.