Uplynulo 70 let od bitvy u Sokolova

Vše začalo v Buzuluku

V roce 1942 se v Buzuluku začala formovat československá jednotka, která v březnu roku 1943 poprvé zasáhla do bojů, a to u Sokolova. Buzuluk byl v té době 30-ti tisícové město ležící v předhůří Uralu na pomezí Evropy a Asie. Vláda SSSR povolila svým rozhodnutím československému velení v roce 1942 utvořit na sovětském území jednu motorizovanou brigádu v počtu 2350 mužů, v Buzuluku se měl utvořit motorizovaný prapor (1150 mužů) a národní rota (150 mužů). Bylo rozhodnuto, že ze zásob Rudé armády se budou československým jednotkám vydávat potraviny pro určený počet osob a pohonné hmoty pro automobily. Dále československé jednotky získávaly pěchotní výzbroj a protitankové střely podle organizovaných tabulek praporu, včetně střeliva pro výcvik. Vláda SSSR poskytla v roce 1942 československé vládě bezúročnou půjčku 5 milionů rublů. Tento dluh měl být splacen do 5 let po konci války, SSSR se později těchto pohledávek zřekl. V březnu 1942 se v Buzuluku v rotách započal vlastní vojenský výcvik Kromě výcviku se zajišťovaly i žních). Při výcviku se naráželo na četné obtíže: nepřízeň počasí, potíže s ubytováním, nedostatek zbraní a dalšího materiálu, nutnost zachovávání různých hospodářských prací, neúplné početní stavy, špatná zdravotní stránka části mužstva. Podstatným problémem byla i sociální, národnostní a názorová nesourodost mužstva. Výcvik nejprve probíhal jen s napodobeninami zbraní. V srpnu 1942 byl dokončen výcvik a tehdejší podplukovník Ludvík Svoboda odeslal přímo Stalinovi dopis se žádostí o nasazení československé jednotky na frontu. Odpověď byla kladná, naše jednotka měla být nasazena na klidný úsek fronty. Ovšem konkrétní termín zatím nebyl uveden.

Českoslovenští vojáci dostali 20. října 1942 konečně i zbraně: automatické pušky, samopaly, revolvery, lehké i těžké kulomety i protitankové pušky. Pouze minomety a protitankové kanóny byly dodány později, tj. 14.listopadu 1942. Velké cvičení celé jednotky v Buzuluku proběhlo 29. listopadu 1942, bylo spojeno s ostrými střelbami a s překročením řeky Samary. Ve středu 2. prosince se uskutečnil za přítomnosti generála Žukova „útok praporu s ostrou polní střelbou na částečně vybudované nepřátelské postavení se všemi praporu organizačně přidělenými zbraněmi a s použitím ostrých útočných granátů při zteči“. Cvičení bylo úspěšné, generál Žukov vyslovil pochvalu a uznal, že prapor je do boje plně připraven. Nastoupenou jednotku ujistil, že zbraně se dostaly do povolaných a dobrých rukou a že československý prapor bude jako první z vojenských jednotek spojených národů bojovat po boku Rudé armády proti fašistickým okupantům. pozdrav Rudé armády Také popřál mnoho zdaru na frontě a předal pozdrav Rudé armády. Generál Žukov doslova uvedl na adresu praporu po shlédnutí cvičení: „Viděl jsem vaše cvičení, kde nedostatky byly v menšině. Velkých chyb nebylo. Vojáci pracují dobře, velitelé ovládají svoji látku. Co jsem viděl ve střelecké přípravě, překonalo moje očekávání, počínaje od družstva a speciálními zbraněmi konče.“ V úterý 8. prosince 1942 proběhlo velké noční cvičení, byla to zkouška fyzické odolnosti praporu. Cvičení se uskutečnilo v hlubokém sněhu, za velké vánice a navíc v hustě porostlém terénu. Před zraky důstojníků Rudé armády a zkušební komise z Moskvy se 12. prosince 1942 odehrál cvičný útok praporu na silně opevněné postavení nepřítele s ostrou střelbou. Přítomná komise ocenila úroveň připravenosti československých vojáků.

Do Buzuluku přišla dne 28. ledna 1943 zpráva, že 1. prapor československé jednotky v SSSR odjede do konce měsíce ledna 1943 na frontu. 30. ledna 1943 odjíždí 1. československý prapor ve složení 26 důstojníků, 10 rotmistrů, 237 poddůstojníků, 663 vojínů a 38 žen vlakem č. 22904 na frontu. V Buzuluku zůstal záložní pluk v počtu 1500 nových dobrovolníků, který se každý den početně rozrůstal.

Cesta na frontovou linii a k prvnímu boji

Československá jednotka dorazila 20. února 1943 do Valujek, ve 20 hodin započal 350 kilometrů dlouhý pochod k frontové linii v okolí města Charkov. První březnový den roku 1943 českoslovenští vojáci dorazili do Charkova. V Charkově měl následovat asi tří až čtyřdenní odpočinek a na programu měl být i slavnostní pochod ulicemi města. Situace na již ne příliš odtud vzdálené frontě si ale vynutila změnu v původních plánech. Po bitvě u Stalingradu a velké ofenzívě Rudé armády na počátku roku 1943, došlo koncem února k zastavení dalšího postupu. U ukrajinského Charkova, tehdy pátého největšího města v SSSR, neměla Rudá armáda dočasně potřebné síly k zastavení protiútoku fašistů. Němci chtěli této pro ně příznivé situace rychle využít, znovu obsadit Charkov a především zničit uskupení sovětských vojsk v tomto prostoru. Fašisté za tímto účelem přesunuli množství tankových a mechanizovaných divizí z toho času klidné západní fronty. Němci chtěli Rudé armádě připravit odvetu za drtivou porážku u Stalingradu. Po sérii katastrof na východní frontě potřebovala hitlerovská armáda nutně dosáhnout viditelného úspěchu, k němu měly napomoci právě ony čerstvé síly ze západní fronty.

Generálporučík Kozlov, zástupce velitele Voroněžského frontu popsal situaci na frontě v té době takto: „Naše divize pronásledují nepřítele od Stalingradu a postupují tak rychle, že se vzdálily od svých zásobovacích jednotek až na 180 i více kilometrů. Komunikace jsou zničeny. Musíme naše vojska zásobovat letadly, ale to nestačí. Postup nepřátelských tanků zdržujeme ústupovým bojem. Zálohy jsou nasazeny, ale nové divize se všemi týly a základnami dojdou asi za osm až deset dní.“ Taková tedy byla situace před prvním bojovým nasazením 1. čs. polního praporu. V prostoru Charkova byly bránící sovětské jednotky silně decimované těžkými boji s nepřátelskou přesilou. Československý polní prapor byl v dané situaci bez nadsázky jedním z největších a nejlépe vyzbrojených jednotek na frontě u Charkova.

„Zaujmout obranu na čáře řeky Mži u Sokolova a nepustit přes zatím stále ještě zamrzlou řeku ani jeden nepřátelský tank k Charkovu!“, přibližně takto zněl rozkaz, který obdržel plukovník Ludvík Svoboda těsně přes ostrým nasazením na frontu. Úkol to byl samozřejmě velmi náročný, zejména potom pro jednotku, která dosud neprošla ohněm fronty a nemusela čelit fanatickému nepříteli.

Dne 3. března 1943 ve 2 hodiny a 30 minut vojáci 1. čs. polního praporu začali opouštět Charkov. Následoval pochod místy velmi blátivým terénem, okolí pochodu již čím dál více lemovaly jámy a krátery po pumách, rozbité zátarasy, různé protitankové překážky, trsy ostnatého drátu, zničená auta a poškozené, nepojízdné tanky a k tomu navíc ještě mrtvá těla těch, které nikdo nestačil pohřbít jako krutý obraz každé války. Ještě před rozedněním udeřilo navíc opět počasí, tentokrát v podobě prudké sněhové vánice. Pochodový proud čs. vojáků byl roztažen na několik kilometrů do délky. Začala se projevovat znatelně také únava z již téměř čtyři sta kilometrového pochodu, který byl přerušen pouze krátkou přestávkou. Bylo navíc nutno dávat pozor na miny, zejména při nočním přesunu na frontovou linii. Ani tam nečekal žádný odpočinek, ale naopak nutnost rychlého budování obranného postavení svěřeného úseku, tedy především kopání zákopů. Fronta se rychle blížila a s ní i první boj. O tom svědčil i nálet několika německých bitevních letadel na pochodující čs. vojáky. Naštěstí se obešel bez ztrát na životech a dokonce i bez raněných.

„Máme asi desetikilometrový úsek. Řeka Mža teď neskýtá vůbec žádnou protitankovou překážku a to znamená, že střed postavení je v šířce více než čtyř kilometrů prakticky nechráněn. Nezbývá než zahrnout do obranného postavení i vesnici Sokolovo. Je asi čtyři kilometry dlouhá a přehrazuje právě nechráněný střed úseku. Je tam možné a nutné vybudovat silný uzel protitankové obrany a držet jej tak dlouho, dokud bude řeka pro tanky sjízdná. S přidělenými prostředky můžeme Sokolovo uhájit i proti přesile.“, popsal situaci bezprostředně před prvním bojem velitel praporu Ludvík Svoboda.

Přístupy k Sokolovu bránil v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk. Bojoval s ohromnou přesilou nepřátel. Němci měli navíc k dispozici i četné čerstvé síly přesunuté ze západní fronty a nezatížené předchozím těžkým bojem. Díky nezměrnému hrdinství tohoto gardového pluku a jeho heroické obraně Taranovky získal 1. čs. polní prapor tolik potřebný čas k důkladnému vybudování obrany na svěřeném desetikilometrovém úseku fronty u Sokolova. Jedna čs. rota se měla přesunout před řeku Mžu a zaujmout tak v Sokolovu vysunuté obranné postavení. K náročnému a nebezpečnému úkolu se dobrovolně přihlásil velitel první roty nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice Sokolovo byla dobře opevněná, k posílení obrany byly přiděleny i dva sovětské protitankové kanóny. Za řekou Mžou navíc mělo obranu Sokolova podporovat dělostřelectvo a raketomety. Deset tanků T–34 mělo sloužit jako záloha k protiútoku. Od 6. března čs. průzkumné oddíly opakovaně narazily na Němce při přestřelkách a několik se jich podařilo zneškodnit. Bylo čím dál více zřejmé, že se rychle schyluje k hlavnímu boji, který potom skutečně vypukl 8. března 1943. Ale již 7. března bylo jisté, že nepřítel přichází a vrhne do boje velké síly. Nebylo pochyb o tom, že čs. vojáci budou čelit velké přesile hitlerovců. V Taranovce, 12 kilometrů před Sokolovem ustal bojový hluk, odpoledne pak průzkumníci zjistili 12 tanků a 300 vojáků, další tanky byly zjištěny na jiném místě blízko Sokolova. Šlo o nepřátelský průzkum mapující sílu obrany za řekou. V zákopech u Sokolova se v té době rozdávaly výtisky polního zpravodaje. Tento vyzýval bojovníky k plnému nasazení: „držte pevně obranu svého úseku. Ve vašich rukou je msta za násilí na našich národech. Každý rozkaz plňte do posledního písmene! Berte si příklad z krasnoarmějců, bojujících před vámi a ve vašem sousedství.“ Obrana přímo v Sokolovu po vyhlášení bojové pohotovosti byla připravena k boji.

Sokolovo 8. března 1943 a dny další

Ráno 8. března 1943 bylo podobně neklidné jako ta předchozí. Všude bylo cítit tísnivé napětí, ale zároveň odhodlání k boji a touha po odplatě za fašistické zločiny v SSSR, u nás v Československu, ale i jinde. Prostě všude tam, kam vstoupila bota hitlerovských vojáků, aby ničila a zabíjela. Temné mraky na obloze jakoby dokreslovaly celou atmosféru příštích dramatických okamžiků dne, který vešel do historie protifašistického odboje a stále stojí na čelném místě jako připomínka hrdinství těch, kteří padli, aby jiní mohli žít. V lesích u Sokolova bylo již zrána slyšet zlověstný zvuk z přesunujících se hitlerovských tanků a další techniky. Směr jejich cesty byl zřejmý – mířily na Sokolovo. Rozhodující boj o Sokolovo a udržení obrany je otázkou již příštích hodin a následně i dnů. O tom vůbec nikdo nepochybuje. Nadporučík Otakar Jaroš zaujal své místo na zvonici sokolovského kostela, kde měl vybudovanou pozorovatelnu. Sokolovský kostel byl postaven na oslavu vítězství ruských vojsk nad Napoleonem. V osadě Taranovka je již úplný klid, její obránce se stáli 7. března. Svůj bojový úkol beze zbytku splnili. Teď měli svůj úkol splnit obránci Sokolova. Družstvo průzkumníků se vrátilo z nočního průzkumu. Zajistili soustředění nepřátelských tanků a pěchoty. Ke kostelu v Sokolovu byla přivezena čtyři děla a rozmístěna na různých místech. Vojín Josef Černý hlásí: „Stahují se k okraji lesa jižně od Sokolova, tanky i pěchota v obrněných transportérech!“. Mezitím se ztrácí mlha a nebe vyjasňuje. Lidé v zákopech jsou napjati nejvíce, musí jen dál trpělivě čekat a neví přesně co se děje nedaleko od nich. Kolem poledne se vydával oběd, koňský guláš a trocha vodky na zahřátí. V té době již z nepřátelských pozic občas přilétne granát a vybuchne v okrajové části Sokolova.

Ve 13:30 hodin zaútočilo 14 německých tanků na Sokolovo na jeho severozápadním okraji. Tanky ostřelovaly obranné pozice v obci, střechy některých domů začaly hořet. Palbou sovětských děl a raketometů za řekou byl útok zastaven a tanky se obrátily zpět. Byl to však jen taktický manévr, který byl obránci rozpoznán až později. Tři tanky totiž zůstaly stát na bílém svažitém poli a začalo se z nich kouřit. Jejich osádky se stahují zpět. Šlo o průzkumný manévr, který měl hitlerovcům rozkrýt postavení obrany Sokolova. Hlavní útok měl totiž teprve přijít a také přišel asi o dvě hodiny později, kolem půl čtvrté odpoledne. Nejprve skupina dvaceti německých samopalníků zkusila vniknout do vsi, ale střelba obrany je zahnala na útěk. Vzápětí zaútočilo jedenáct tanků a za nimi transportéry s pěchotou. Bojová vozidla nepřítele postupovala k Sokolovu. Střelci ze tří původně opuštěných tanků (tankisté totiž předtím zapálenými dýmovnicemi jen napodobili skutečné zásahy a část jejich osádek jen předstírala útěk ze zdánlivě hořících strojů) nyní zaměřili své cíle a začali vyřazovat protitankové zbraně sokolovské obrany. V té chvíli se již ale také ozvaly sovětské kaťuše a dělostřelectvo ze svého postavení za řekou, aby podpořili obranu. Začala velká bojová vřava, chvílemi velmi nepřehledná. Okraj Sokolova v té chvíli již hoří. Nelítostný boj, při kterém se čs. vojáci nezalekli postupujících tanků a snažili se je ničit protitankovými puškami a granáty. Protitankové pušky neměly účinnost probít čelní pancíř německých tanků, musely proto střílet do pásů, pod věže strojů nebo do prostoru jejich motorů. Čs. vojáci odrazili několik útoků pěchoty, ale nepřátelská přesila byla obrovská. Urputné boje se odehrávaly především na pravém okraji obrany vesnice, později i v dalších částech. Šlo pak často už o přímý boj muže proti muži. Na řadu se dostaly bodáky a ruční granáty. Na obou stranách přibývá mrtvých a raněných. Němci mají ztráty o poznání větší, přesto do boje vrhají stále nové a nové síly. Někteří fašisté jdou do boje již opilí. Obránci čelí nepřátelské přesile, která se nijak nezmenšuje. Splnění bojového úkolu se však stalo nepřekročitelnou zásadou a nevyšším rozkazem pro obránce Sokolova. Například vojín, samopalník Josef Černý dokázal granátem zničit nepřátelský tank a dalším protitankovým granátem obrněný transportér, ve kterém zahynulo dvacet německých vojáků. V nejprudším boji pak padl nadporučík Otakar Jaroš, úkol neustoupit ze svého postavení splnil za cenu oběti nevyšší.

Kolem 18. hodiny byla třetina Sokolova v plamenech, některé německé tanky a obrněné transportéry už pronikají do středu vesnice. Fašisté útočí z několika směrů. Dostávají se až k centru obrany ke kostelu. Je rozhodnuto o příchodu posil. Má přijít jedna rota a deset tanků. Je promyšlen další plán. Tanky sovětské 179. tankové brigády, Voráčova četa a Jankova 3. rota napadnou z týlu nepřítele a zničí ho, obranné postavení se může rychle obnovit. Ale hned první tank, který spěchal na pomoc ohroženému Sokolovu, se probořil na tajícím ledu a uvízl v řece. Tankové posily do Sokolova již tedy nebylo možno přesunout. Řeka Mža se stala pro tanky nesjízdnou. Voráčova četa do Sokolova stačila dojít a zapojit se do těch nejtěžších bojů. Přežilo z ní nakonec jen 6 mužů. Hlavní úkol nepustit přes řeku Mžu ani jeden nepřátelský tank ale byl splněn. Sokolovo splnilo své poslání a nyní již pozbylo svého významu jako uzel protitankové obrany. Nemělo již význam bránit Sokolovo na jižním břehu řeky, která již pro tanky nebyla sjízdná. Rozkaz, aby první rota zaujala předem připravenou obranu na severním břehu Mže, ale do Sokolova nedorazil včas. Telefonní kabely byly přetrhány, spojky na cestě padly nebo dorazily až příliš pozdě. V Sokolovu dále pokračovaly boje, navíc bez přímé protitankové podpory. O to měli obránci situaci ještě těžší. Teprve až po setmění nejprudší boje konečně ustaly. Již skoro za tmy spojka našla rotmistra Němce a předala rozkaz k ústupu. Vojáci se pak dlouho ve skupinách i jednotlivě probíjeli k řece. Palba konečně slábla, ale občasné přestřelky stále pokračovaly. Rotmistr Němec počítá ztráty 1. roty – 86 padlých, 56 raněných. Nepřítel útočil 40 – 60 tanky, asi 20 obrněnými transportéry a 2 prapory pěchoty. Němci přišli v bitvě u Sokolova asi o 20 tanků a 6 transportérů, měli 300 – 400 padlých. 9. března 1943 se v chladném ránu pohřbívají padlí u Sokolova. Němci pohřbívají svoje padlé. Místní lidé pohřbívají Čechoslováky. Toho dne ještě pokračovaly boje. Dvě československé roty podnikly protiútok na Sokolovo a způsobily nepříteli další ztráty. Urputný boj trval 4 hodiny. Vojáci 2. roty obsadili a až do půlnoci drželi severovýchodní okraj Sokolova. Zničili přitom nepříteli 3 tanky, 4 kulometné hnízda a pobili desítky hitlerovců. Sami přišli o 23 vojáků, raněných bylo 49.

Jeden z pamětníků generál Oldřich Kvapil, který zemřel 1. ledna 2011 ve věku 92 let, vzpomínal na Sokolovo takto: „Osmý březen, Mezinárodní den žen. Mohli jsme našim děvčatům, zdravotnicím u roty, pouze ústně blahopřát. Pak přišly dva německé útoky proti Sokolovu. Ten první byl nejspíš průzkum bojem. Druhý – opravdový, začal za podpory 60 tanků. Nepřítel potřeboval ovládnout Sokolovo, kterým procházela silnice, nejkratší spoj na Charkov. Devátý březen, protiútok sovětských a našich jednotek proti nepříteli v Sokolovu. Teplé dny. Sníh a led na Mži začaly tát. Přístupy k obraně naší roty byly zaminovány sovětskými ženisty proti pěchotě i tankům. Před obranou naší 3. roty v prostoru Mirgorodu nebylo od 8. března, mimo široce rozlité a zamrzlé Mže, žádného zajištění. Byl jsem od rána 8. března s velitelem roty nadporučíkem Vladimírem Jankem na pozorovatelně, v záloze velitele praporu. Četu jsem měl v zákopech a okopech v plné bojové pohotovosti. A tak jsme oba, nadporučík i já, tehdy rotmistr, viděli útok na Sokolovo, průběh boje Jarošovy 1. roty. Podporovaná raketomety, dělostřelectvem a minomety se zuřivě bránila, ale převaha nepřátel byla příliš veliká…!“

10. března 1943 se na obranném úseku 1. československého praporu kromě obranné průzkumné činnosti nic mimořádného nedělo. Hlídky sledovaly nepřetržitě především nepřátelský břeh. Dne 11. března časně ráno zachytili českoslovenští radisté Kurt Markovič a Karel Vejvoda německou zprávu, díky které byl odhalen německý protiútok. Následně byl díky tomu protiútok úspěšně odražen. Fašisté se přes těžké ztráty pomalu přibližovali k Charkovu. I další dny českoslovenští vojáci střežili a hájili svou obranou linii až do noci z 13. na 14. března. 13. března ve 23 hodin měl prapor svěřený úsek dle nařízení velitele 62. střelecké armády opustit. Před jeho obraným prostorem byla položena minová pole. Roty a čety se následně vydaly na sever a severovýchod a postupovaly směrem na Konstantinovku a Lizogubovku. Tímto přesunem vlastně skončilo desetidenní období prvního ostrého frontového nasazení československých vojáků u Sokolova. Další dramatické chvíle nastaly během ústupového pochodu. Německé jednotky obkličovaly ze dvou stran prostoru ústupové trasy. Bylo nutné dosáhnout dříve než nepřítel mostu přes Severní Donec v osadě Mochnači. Sovětští pěšáci ze 106. střelecké brigády z posledních sil bránili jedinou ústupovou cestu, po které se podařilo československým vojákům na poslední chvíli přesunout. Po projití posledního vojáka byl most vyhozen do vzduchu.

1. čs. samostatný polní prapor svůj bojový úkol čestně splnil

1. československý samostatný polní prapor svůj bojový úkol čestně splnil. Bitva u Sokolova se odehrála 8. března 1943 a tímto datem vešla do historie. Ale boje u Sokolova, na řece Mži jižně od Charkova, trvaly téměř celé dva týdny. 1. československý prapor společně se sovětskými vojáky pomohl získat několik potřebnýchdní do příchodu posil.Tak mohla vojska generála Rokosovského a generála Čerňachovského zaujmout své postavení na severním Donci. Českoslovenští vojáci splnili úkol jim svěřený velením Voroněžského frontu. Němci v březnu 1943 definitivně naposled, jen na krátko a po obrovských ztrátách obsadili Charkov, kde v tamní nemocnici zavraždili i několik raněných československých vojáků.

Československý prapor byl 25. března 1943 převelen do zálohy Voroněžského frontu. Ve vesnici Veseloje, jež byla vzdálená asi 80 km od fronty, si měl odpočinout po těžkých bojích a připravit se na výstavbu brigády. Dne 8.dubna 1943 se konal slavnostní nástup jednotek a předčítala se jména padlých hrdinů od Sokolova. Zaznělo celkem 112 jmen. Jako první byl uveden nadporučík Otakar Jaroš. Veliteli praporu Ludvíku Svobodovi byl udělen Leninův řád. Jako vůbec první cizinec dostal velitel roty nadporučík Otakar Jaroš in memoriam titul Hrdiny Sovětského svazu. Ale již dne 6. dubna 1943 vydala sovětská informační kancelář tuto zprávu: „Na jednom z úseků fronty vyvíjí úspěšnou činnost v SSSR zformovaná československá jednotka pod vedením plukovníka Svobody. Jižně od města N. zaútočilo na vojáky této jednotky 60 nepřátelských tanků se samopalníky. Vojáci československé jednotky vedli během celého dne a noci urputný boj s nepřítelem a odrazili všechny jeho útoky…“ Tuto zprávu vysílal hned poté moskevský rozhlas a objevila se i ve všech novinách.

Vzpomínku na 70. výročí bitvy u Sokolova nelze zakončit jinak než slovy dalšího přímého účastníka, brigádního generála Alexandra Beera: „Musím zejména vzpomenout člověka, který se především zasloužil o to veliké vítězství jednotky, jíž velel, plukovníka Ludvíka Svobodu, jenž založil 1. polní prapor v Buzuluku a vedl své vojsko počínaje Sokolovem od vítězství k vítězství a vštěpoval do vás, mladých lidí, vlastenecké cítění… Přísaha, kterou jsme složili v Sokolově nás všechny zavazovala a zavazuje k tomu, že budeme obětovat i své životy a vše, co máme, ale především pomáhat spolubojovníkům, nezrazovat jeden druhého a navzájem si pomáhat… Proto jsme přísahali také na to, že se budeme věnovat mládeži a budeme do ní vštěpovat to, co do nás podplukovník Svoboda. Byli jsme také mladí. On na to nezapomněl a jako účastník prvního odboje nás vedl k lásce k vlasti. Když hráli v Sokolově za silných mrazů naši hymnu, slzy nám mrzly na tvářích a my jsme si omrzliny později léčili vazelínou.“

Použité materiály:

L. Svoboda, Z Buzuluku do Prahy

L. Svoboda, Deník z doby válečné

L. Svoboda, Cestami života

Magazín Přísně tajné, č. 2/2012

Magazín Přísně tajné, č. 1/2013

Národní osvobození, čtrnáctideník ČSBS – vybraná čísla z ročníku 2011 a 2012