Babička je jednou z osudových žen

Babičku připravovala pro Fidlovačku Eliška Balzerová víc než rok. Když se dověděla, že její kolega Tomáš Töpfer, se kterým otvírala tuto obnovenou lidovou scénu, odchází jako direktor na Vinohrady. Tehdy za ní přišel jeden z mladších spolupracovníků, Jan Jirků, kterého si už vyzkoušeli nuselští jako režiséra v Komorní Fidlovačce. Spolu s dramaturgyní Adélou Šotolovou chystali tuto inscenaci pro loutky, ale brzy pochopili, že tohle klasické dílo české literatury potřebuje živé lidi. A tak se objevili u nové principálky.

„Budeme dělat Babičku tak, jak ji autorka napsala, a co do tohoto textu vložila," řekl novinářům o inscenaci její režisér i autor dramatizace. Eliška Balzerová se na tiskové konferenci před premiérou vyznala: když dnes sleduje repertoár kolegů, vidí samé hádky, nerváky. „Je čas na divadlo, které by člověka taky pohladilo.“ Pak si všimla u okna vysoké postavy muzikanta Marka Doubravy a připomněla, že právě on pro tohle představení dokázal vybrat staré písničky, které chytnou za srdce. A pro tohle také při přepisu povídky pro jeviště zůstali i u slov, jakými její příběhy vyprávěla Božena Němcová. „Je to krásná řeč, které se dotkne člověka,“ zakončila paní ředitelka své úvodní slovo.

Nebyla ta řeč složitá? zašumělo to mezi novináři. Podle Elišky Balzerové to přispělo k tomu, že ti, kdo jsou na jevišti, musí chtít nejen něco říct, ale taky poslouchat, co říká partner. A to dnes není tak úplně běžné… „Chceme, aby představení bylo srozumitelné pro rodinného diváka i pro děti základních škol,“ řekl novinářům o své inscenaci režisér Jirků. Představení je také součástí repertoáru, kterou Fidlovačka nabízí školám. Uvědomují si totiž jednu – bohužel zapomínanou – zkušenost: tím, že divadlo přivede do hlediště děti, vychovává si také diváky pro budoucnost. Na Fidlovačce jim nenabízejí jen klasiku (protože jim názorně zpřístupní povinnou četbu, jako tomu je vedle Babičky i v Lucerně); ale děti sem zvou třeba i na americký (a kdysi i díky V+W i první český) muzikál Divotvorný hrnec.

Hrají však tento repertoár i odpoledne, aby mohli do hlediště přijít rodiče s dětmi. Také proto si autor této recenze vybral místo společenské události, jakou jsou večerní premiéry, až reprízu v sobotu 23. března odpoledne. Další takové představení je na repertoáru v úterý 9. dubna (kdy se hraje ovšem také večer, právě tak jako ve středu 29. května), v neděli 21. dubna, v sobotu 4. a 11. května; na tato představení je pro děti poloviční cena vstupenek. Pro školy hrají na Fidlovačce vesměs dopoledne, v nejbližší době v pondělí 8., v úterý 23. dubna a poslední květnový pondělek.

Není bez významu, že sklon hlediště umožňuje i menším divákům, aby dobře viděli i mezi námi, „dospěláky“. A ohlas Babičky u tohoto rodinného publika byl spontánní. Přitom nás, kdo si trochu namyšleně říkáme „diváci normální“, tam tleskalo taky dost a dost. Inscenace totiž zdaleka netrpí tím, co někdy nabízejí ti, kdo si jdou „přivydělat“ pohádkami, a náročnost představení „snižují“ na úroveň předpokládané naivity dětí. Inscenace Babičky snižuje jen počet motivů, kterými Božena Němcová vyjádřila svůj sen o krásné části života i jednotlivé jeho epizody. Nikoliv však způsob, jakým tuto klasickou prózu přečetli a nabídli divákům autoři inscenace. Jan Jirků s Adélou Šotolovou dali zaznít i okolnostem, za jakých si zoufalá Božena Němcová vzpomněla na své šťastné dětství. Prožívala je znovu spolu s radostmi, ale i tragédiemi žen, které ten její šťastný čas spoluvytvářely.

A tak do těchto příběhů „hází“ z balkonu své výčitky Josef Němec (hraje ho Milan Kačmarčuk - vedle Oficíra a Taliána, co jej vytrestal Jakub Míla s kamarády z příběhu Kristly). V programu, jenž je pro zvídavějšího diváka organickou součástí inscenace, najdeme medailonky jednotlivých epizod, jak je ve výstižné zkratce vybrala dramaturgyně hry z Knihy o Babičce V. Černého, Příběhu tajemného psaní literární historičky 19. století J. Janáčkové z monografií o záhadách Barunčina původu (např. Kateřiny Zaháňské od H. Sobkové aj.)

Do několika epizodních rolí se snaží režisér obsazovat každého herce tak, aby představoval postavy, které mají obdobné místo ve společenství lidí z okolí Ratibořic. Tak vedle Milana Kačmarčuka a Pavla Nečase (hraje pátera Štulce, Nadřízeného a Leopolda) doplňuje trio lokajů v bílých parukách Matěj Kužel (jako tajný nebo písař). Ti tři se také starají o komický prvek zejména stylizací svého pohybu (choreografka Adéla Laštovková-Stodolová). Scénu na zámku, kam přinášejí rámy, kde by měly být obrazy vznešených, pak pointuje komentář babičky, která ty potentáty „přece všechny znala“.

Zajímavou drobností je fakt, že Černého vojáka hraje Lukáš Rous, syn Daniela Rouse, který jako myslivec vypráví celý příběh nešťastné Viktorky (hraje ji Barbora Mošnová, kterou vloni nominovala porota mezi kandidátky Thálie za titulní roli v nuselském muzikálu My Fair lady). Ten příběh nekončí jen tím, že následuje svou lásku na konci první části, kdy opona padá do hlediště pod nebem plným hvězd. Silueta Černého vojáka i myslivcovo vyprávění přecházejí i do druhé části, kde Viktorčin skon provází poslední část říkadla, symbolizujícího osudy žen. Představení tak nabízí divákovi několik vrstev a záleží jen na něm, které dovede vnímat. Zda jen samotný příběh, nebo jeho hlubší zakotvení v celé struktuře představení. Všechny však rozhodně okouzlují především scény s dětmi.

Vedle Barunky, kterou tu nehrají téměř hotové herečky z konservatoře, jak bývá zvykem, ale jen o pár let starší dívky, než je čtveřice dětí od necelých čtyř let do osmi. Ty tu ovšem nehrají naučené akce a repliky, ale opravdu existují. Pobíhají kolem Elišky Balzerové, která má trpělivost, aby jim v titulní roli odpověděla na každý dotaz, inspirovaný zvídavostí pochopit ten svět kolem Starého Bělidla, ale i na chvíle, kdy někoho z té drobotiny náhle přestalo divadlo bavit. Není tu nic aranžovaného, naučeného. Ba, zdá se, jako by ta hra děti nesmírně bavila. „Paní Němcová vzpomínala na to období s babičkou jako na nejkrásnější část svého života,“ řekla paní Balzerová o své roli na tiskovce. „A já bych chtěla, aby zrovna tak jednou tyhle děti vzpomínaly i na dobu, kdy s babičkou hráli divadlo,“ Jen od mladého tvůrce inscenace se ozval tichý povzdech, že vlastně ani netuší, jak mu ty děti paní principálka zrežíruje. Byl to povzdech sice ironický, ale laskavý – jako celé to představení.