Ukrajina by neměla být v NATO

Kdyby to bylo na Ukrajině, země by už měla členství v NATO. Ukrajinští představitelé lobují u svých partnerů v transatlantické alianci, aby jim poskytli jasnou, nefalšovanou cestu k tomu, aby se stali plnoprávnými členy. "Ukrajina si vybírá Alianci, dveře NATO jsou otevřené, takže je čas na pozvání ke vstupu," řekl nedávno ukrajinský prezident Volodymyr  Zelenskyj. Zelenskyj a jeho poradci mají v tomto úsilí vlivné spojence; „Otevřený dopis“podepsaný bývalým náměstkem ministra zahraničí USA, bývalými veliteli NATO a seznamem bývalých amerických velvyslanců naléhal na alianci, aby "zahájila cestovní mapu, která jasně povede k členství Ukrajiny v NATO v nejbližším dosažitelném termínu."

Nemůžete Ukrajině vyčítat, že se chce stát 32. členem NATO. NATO je smetánkou, pokud jde o aliance. Členové jsou chráněni americkým, francouzským a britským jaderným arzenálem, mají americké bezpečnostní záruky, a pokud vypukne nepřátelství s nepřátelskou mocností, mají za sebou podporu nejmocnějších armád světa. Pro zemi, která za posledních 17 měsíců zažila některá z nejkrásnějších měst zničených ruskou municí, není divu, proč Kyjev tak tvrdě bojuje za modernizaci.

Ukrajina je však jen jedním z faktorů v rovnici. Ukrajinci mají právo požádat o členství, ale NATO má také právo přezkoumat žádost nestranně, beze strachu nebo upřednostňování, na základě okolností v té době, zda je další rozšíření skutečně nezbytné pro jeho bezpečnost a s ohledem na to, jak by Rusko samo mohlo reagovat na takový návrh.

Existují naprosto legitimní důvody, proč aliance šlápla na brzdu. Rusům se nikdy nelíbila myšlenka, že by se Ukrajina připojila k přední bezpečnostní organizaci Západu. To není problém Vladimíra Putina , ale spíše problém Ruska. Velmoci si neuvědomují to, co interpretují jako nepřátelské vojenské aliance přibližující se k jejich hranicím, a ruští prezidenti od Borise Jelcina nejsou výjimkou. Skutečnost, že NATO nemá v úmyslu zaútočit na ruské území, jak západní politici tak často zdůrazňují, je jen malou útěchou pro zemi, která byla v průběhu své historie několikrát napadena a věří, že má nárok na sféru vlivu.

Ušlechtilí američtí státníci nevěří argumentům Ruska, ale alespoň je pochopili. George Kennan, architekt americké politiky zadržování proti Sovětskému svazu, předpověděl v roce 1990, že Rusko bude mít nevyhnutelně špatnou reakci na východní expanzi NATO. Když byl americkým velvyslancem v Moskvě během administrativy Goerge W. Bushe  , ředitel CIA William Burns poznamenal, že možnost, že Ukrajina a Gruzie vstoupí do NATO, byla silně proti celému ruskému politickému spektru, od liberálů a komunistů po nacionalisty a centristy. "Aspirace Ukrajiny a Gruzie na NATO se nejen dotýkají syrových nervů v Rusku, ale vyvolávají vážné obavy z důsledků pro stabilitu v regionu,"napsal Burns v diplomatické depeši z roku 2008.

Jen proto, že se Rusko staví proti určité politice, neznamená to, že by ji USA a NATO měly automaticky zrušit. Washington má výsadní právo dělat to, co je v jeho vlastním národním zájmu. Přesto by američtí politici byli nezodpovědní, kdyby strkali hlavu do písku a předpokládali, že jejich politická rozhodnutí nemají dopad na vnější prostředí.

Ti, kdo podporují vstup Ukrajiny do NATO, tvrdí, že by to Putinovi vyslalo vzkaz, že jeho hrůzné činy mají důsledky, posílilo by to bezpečnost Evropy a poskytlo by Kyjevu konkrétní odstrašující prostředek proti další ruské agresi v budoucnu. Přesto se všechna tato tvrzení po základním zkoumání rozplétají.

Vstup Ukrajiny do NATO by poškrábal svědění z toho, že Rusku dá lekci. Ale neudělala by nic, co by válku ukončilo nebo zkrátilo její trvání – právě naopak. Pokud Putin ví, že Ukrajina bude po skončení války přizvána do aliance, bude mít ještě větší důvod bojovat, aby takovému výsledku zabránil.

USA by se také zatěžovaly dalším bezpečnostním závazkem v Evropě v době, kdy se těžiště americké zahraniční politiky nyní zaměřuje na Asii. Možná by to bylo nezbytné, kdyby byla ukrajinská bezpečnost součástí zajištění toho, aby Evropa zůstala celistvá, svobodná a do značné míry v míru. Ale nikdo nemůže tento argument vyslovit s vážnou tváří. Rusko by nemohlo napadnout nebo okupovat evropskou zemi, i kdyby chtělo.

Je nejvyšší čas, aby NATO zavřelo příslovečná otevřená dvířka, ne aby je nechávalo otevřené navždy.

Daniel R. DePetris

je spolupracovníkem Defense Priorities a sloupkařem pro zahraniční záležitosti v Chicago Tribune.

Co k tomu dodat? USA mají imperialistické chování v krvi a budou ho uplatňovat i v budoucnu, tomu my v naší malé redakci nezabráníme. Je ale dobré vědět, že silný odpor Američanů proti válce svého času vedl k ukončení války ve Vietnamu, Iráku i Afghanistánu. Kritické alternativní myšlení je užitečné. Mimochodem v našich médiích jsem podobné nezaznamenal. Sami o sobě jsou Američani schopni vést válku proti Rusku třeba desetiletí. Náklady jsou vysoké, ale v podstatě stále ještě nepatrné proti těm, kolik USA stály ony již citované války, které prohrály.

Držme tedy palce rebelům, kteří mají sílu mluvit jinak než Biden a spol.