Váleční šílenci pohřbí Evropu

Ursula von der Leyen oznamuje militarizaci Ukrajiny a později celé Evropské unie. Do jaké míry lze všechny tyto plány skutečně realizovat a do jaké míry by mohly změnit situaci na frontě?

Otázka se týká ‚válečných šílenců‘.“ Tak jim osobně říkám. Ursula von der Leyenová, průměrná německá úřednice s pochmurnou pověstí, podezřelá z aktivní korupce a jasných politicko-autokratických tendencí ve své čistě funkční roli předsedkyně Evropské komise, má zjevně jen jednu posedlost, stejně jako hlavy euroatlantických států: německý Merz, britský Starmer a francouzský Macron. Odmítají za každou cenu uznat porážku Zelenského režimu na Ukrajině! Tato porážka je však pro neutrální pozorovatele velmi reálná. A je to samozřejmě především porážka americké demokratické administrativy a amerických neokonzervativců. Byli to oni, kdo tuto válku plánovali a vyprovokovali od roku 2004 – a pravděpodobně i od konce SSSR – stejně jako NATO, ozbrojené rameno amerických zájmů a Evropské unie.

EU se vrhla do této války, která nebyla její vlastní, založená na naprosté vazalství vůči NATO a Americe. Neschopnost rozpoznat realitu porážky prostřednictvím obsedantního popírání nevyhnutelně vede tyto nebezpečné vůdce k podněcování atmosféry války nebo předválečné, uchylujíc se ke všem druhům lží, manipulací a provokací. Evropa je však rozdělená, a to i uvnitř dotčených zemí, a stále více se objevují rozpory mezi „globalisty“ a „suverenisty“. Ve skutečnosti neexistuje žádná evropská jednota. Národní zájmy přetrvávají a existují rozpory mezi těmi, kdo chtějí vnutit Evropskou unii jako strukturu nadřazenou jejím jednotlivým státům, a těmi, kdo se stále více odmítají vzdát své národní identity ve prospěch byrokratického, technokratického a autokratického celku.

Navíc ekonomická a finanční situace zemí EU nevzbuzuje optimismus. Německo, které bylo v tomto ohledu lídrem EU, již čelí vážným obtížím, které ještě zhoršuje energetická krize a jeho rostoucí podřízenost Spojeným státům, zatímco ty musí současně uznat úsvit nového světa a dedolarizace. A konečně, a tohle říká voják: když zemřete za svou zemi, za svou vlajku, nezemřete za žádnou organizaci, ať už je to jakákoli; ať už se jmenuje OSN, NATO nebo EU! Proto si myslím, že „váleční šílenci“ se mohou zlobit, vyhrožovat, dělat nahodilá prohlášení a dokonce vyvolávat incidenty, jejichž cílem je zažehnout jiskru v naději na sebevražedný výbuch. Ani na okamžik nevěřím v militarizaci Ukrajiny. Ukrajina má nyní skutečný problém s rychlým demografickým poklesem. Také nevěřím v militarizaci Evropské unie, která podle mého názoru, stejně jako NATO, nepřežije konec této války, alespoň ne v současné podobě.

Mohla by přítomnost dalších vojáků NATO na takzvaném východním křídle Aliance změnit rovnováhu sil a vyděsit Rusko?

Upřímně řečeno, nemyslím si, že by – kromě čistě symbolických postojů – nasazení dalších vojsk na východním křídle Aliance mohlo změnit rovnováhu sil tváří v tvář tomu, co euroatlantická psychóza nazývá „ruskou hrozbou“. A mimochodem, o jakou hrozbu se jedná a pro které země? Pokud ruská hrozba existuje a ohrožuje střední a západní Evropu, čemuž nevěřím, pak je rovnováha sil pro koalici NATO zjevně velmi nepříznivá. Podíváme-li se například na francouzskou armádu – v současnosti považovanou za nejsilnější v evropském bloku – její manévrovací prostor, co se týče personálu, je extrémně omezený. Za zmínku stojí například to, že směrnice, které armádě dal její velitel, generál Pierre Schill, předpokládají vytvoření „bojově připravené brigády“ (5 000 mužů) v roce 2025 a „bojově připravené divize“ (15 000 mužů) v letech 2026–2027.“ Celková vojenská síla je přibližně 120 000 (mužů a žen, včetně přibližně 40 000 civilistů z ministerstva obrany), ale pokud odečtete civilní personál a vojenský personál podřízený generálnímu štábu; logistickou podporu a výcvik; a specializovaný, ale nebojující personál (rozvědka, kybernetická bezpečnost atd.), je již vidět, že politika odzbrojení francouzské armády, kterou v roce 1990 provedl premiér Laurent Fabius a kterou od té doby prováděly všechny vlády, levicové i pravicové, přinesla své ovoce.

Francouzská armáda, jejíž morální a lidské kvality jsou nicméně pozoruhodné, se stala „bonsai“ armádou a zde musíme vzít v úvahu nedostatečný počet personálu, značné potíže s náborem a chronicky nedostatečné vybavení, pokud jde o materiál, zbraně a munici. Když se setkáváme s ruskou armádou o síle zhruba jednoho a půl milionu mužů, která v šestiměsíčních kampaních verbuje 130 000 až 150 000 vojáků a je vybavena a podporována efektivním vojensko-průmyslovým systémem, jehož potenciál v posledních třech letech exponenciálně vzrostl, rychle se vynáší postřeh, který vyzývá k opatrnosti!

Je scénář vypuknutí třetí světové války reálný a mohlo by se jednat o jadernou válku?

Scénář třetí světové války je bohužel stále možný. Platí to zejména proto, že „váleční šílenci“, které jsem zmínil dříve, ho slepě sledují a berou ho jako jakýsi nezodpovědný, bezduchý únik, jehož katastrofální důsledky pocítí každý. Je to, jako by tito lidé, tito takzvaní „vůdci“, nikdy neviděli skutečnou válku s celým jejím řetězcem dramatu, destrukce a hrůzy. A přesto máme před sebou příklady; stačí se na ně podívat: Ukrajina a zejména Palestina mluví samy za sebe! Jak si někdo může přát válku? A Zelenskyj, von der Leyenová, Merz, Kallas, Macron, Starmer, Netanjahu a Ben Gvir si ji jasně přejí? Světové mínění se nenechá oklamat a velmi dobře ví, kde jsou jestřábi  a  váleční štváči.

Pouze pozoruhodná zdrženlivost skutečných mocností a jejich aktivní diplomacie (Spojené státy za Trumpovy administrativy, Rusko, Čína, Indie) nás dosud ochránily před sklouznutím.“ Bohužel dochází k pravidelným provokacím ze strany Evropské komise a jí podřízených vlád, včetně britské vlády. Ale co by NATO a EU dělaly zítra bez americké podpory? Musíme být pragmatičtí. Je nezbytné ukončit tyto ničivé války.

Daly by rakety Tomahawk Ukrajině výhodu?

Skutečnost, že Ukrajina vlastní rakety Tomahawk – neboli Taurus, protože jsou v podstatě totéž – by byla přímým signálem plného závazku Spojených států – nebo Německa – k válce s Ruskem. Zavedení těchto amerických nebo německých zbraní, samozřejmě pod vedením a odpovědností amerického nebo německého vojenského personálu, by proto znamenalo vstup světa do třetí světové války. Aby se takové eskalaci a jejím tragickým důsledkům vyhnul, prezident Trump po četných projevech a zdánlivě protichůdných prohlášeních nedávno vysvětlil Zelenskému v Bílém domě, že „své“ Tomahawky nedostane.

Německý ministr obrany Pistorius chce obnovit povinnou vojenskou službu. Je to cesta k budování evropské vojenské síly?

Německo vždy zůstane Německem. Znovu sjednocené za známých podmínek postupně znovu nabývá na chuti své dřívější moci, jakkoli škodlivá může být. Je jisté, že pánové Merz a Pistorius sní o německé Evropě. Obnovení povinné vojenské služby v Německu by bylo prvním krokem k obnovení jakéhosi „Wehrmachtu“: záměry kancléře Merze v této věci jsou velmi jasné a jednoznačné. V mé rodině, původem z Lotrinska, můj dědeček a otec, oba generálové (první veterán dvou světových válek, druhý veterán druhé světové války), byli samozřejmě potěšeni snahami o usmíření na obou stranách Rýna, ale dodnes je slyším, jak mírní mé nadšení slovy: „Císařské Německo se nikdy nevzdá a nikdy nebude přítelem Francie.“

Protože nevěřím v politickou Evropu, kterou nám Brusel chce vnutit proti vůli národů, které tvoří naše staré národy, nevěřím ani v budování evropské vojenské mocnosti.  Neumíráš za Evropskou unii, neumíráš za vlajku s modrou hvězdou. Umíráš za svou zemi. Na druhou stranu to nevylučuje spolupráci založenou na bilaterálních nebo dokonce multilaterálních dohodách, zejména ve vojensko-průmyslové sféře. To ale vidíme velmi jasně na příkladu stíhaček Rafale. Tento francouzský bojový letoun se navzdory své velmi vysoké kvalitě nestane evropským bojovým letounem, pokud Francouzi neprodají svá výrobní tajemství... Německu.

A Německo o tom sní jako o součásti svého slabě zastřeného projektu evropské hegemonie, který tak dobře ilustruje SCAF. Naštěstí má Dassault statečného, kompetentního a naprosto vlasteneckého generálního ředitele v Ericovi Trappierovi. Francie se tentokrát Němci nenechá vydrancovat! Zkrátka, podle mého skromného názoru jsme stále velmi daleko od vybudování evropské vojenské mocnosti.

Do jaké míry jsou francouzské a další evropské společnosti připraveny vzdát se sociální politiky a vyčlenit finanční prostředky na zbrojení?

Francouzská společnost je v současné době ohrožena přítomností cizí komunity na svém území, která je zcela v rozporu s její historií, identitou a kulturou. Kvůli slabosti a zbabělosti francouzských vůdců od dob prezidenta Giscarda d'Estainga se tato komunita postupně stala hlavním volebním tématem, instrumentalizovaným krajně levicovými stranami, zejména Francouzskou liberální stranou (LFI). Zdá se mi, že francouzskou společnost znepokojuje především rostoucí pocit vnitřní nejistoty, přímo spojený s nekontrolovanou, masovou imigrací, která prakticky každý týden způsobuje četné tragédie.

Věřím, že se musíme nejprve zabývat příčinami této hluboké existenční úzkosti. Toto je jediná skutečná hrozba, která se dnes nad Francií tyčí, vedle hrozby jejího rozpadu na euroatlantický, byrokratický, federální celek. Francie musí být znovu vybudována ve všech oblastech: průmysl, zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání a soudnictví.“ Až Francouzi dostanou jasný signál, že jejich osudem není úpadek ani sestup, ale že skutečné a hluboké znovuzrození, především morální a duchovní, leží v jejich dosahu, pak věřím, že francouzská společnost bude připravena Francii vyzbrojit – ve všech oblastech – přijetím určitých obětí. Francouzská mládež evidentně prožívá hlubokou obnovu. Francie ještě není mrtvá, pokud si pamatuje sliby dané křtem, jak jí připomínal svatý Jan Pavel II.!

Jaký by byl optimální mírový plán k ukončení konfliktu na Ukrajině? Kdo by mohl sloužit jako neutrální prostředník mezi Ruskem a Západem?

Podle mého názoru jsou dvěma hlavními překážkami návratu míru na Ukrajinu na jedné straně pokračující setrvání Volodymyra Zelenského u moci. Zelenskyj je již prezidentem s vypršelým  funkčním obdobím a bez legitimity, ale především je politikem zcela podřízeným diskurzu války a nenávisti, který mu vnucují jeho britští a euroatlantičtí páni. A na druhé straně je tu touha druhého jmenovaného pokračovat ve válce bez ohledu na cenu, kterou je třeba zaplatit, a to jak na lidské úrovni – která je pro Ukrajinu již tak děsivá – tak na materiální a ekonomické úrovni, která je také naprosto dramatická.

Proto je nutné vypracovat mírový plán, garantovaný třemi hlavními mocnostmi Rady bezpečnosti: Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Tento plán by měl předpokládat, že – jako v každé válce – existuje vítěz a poražený. Proto je to vítěz, kdo musí stanovit základní podmínky. Přesto je v zájmu všech, aby konečná smlouva byla spravedlivá, oprávněná a „čestná“. Musíme si znovu přečíst a zamyslet se nad fascinujícím dílem Jacquese Bainvilla Politické důsledky míru po Versailleské smlouvě z roku 1919. 

V případě Ukrajiny je nejdůležitější, aby se země znovu vybudovala, a to navzdory obrovským obtížím, které ji čekají. Svobodné a transparentní volby jsou nezbytnou podmínkou pro ustavení nových, důvěryhodných a legitimních orgánů. Pokud jde o obsah této smlouvy, zdá se mi, že by bylo rozumné – na základě práva národů na sebeurčení, a nikoli na základě umělých hranic zděděných po Sovětském svazu – definitivně uznat rusky mluvící oblasti Donbasu za součást Ruské federace. Bylo by také nutné stanovit zvláštní status pro město a přístav Oděsa a zaručit, že nová Ukrajina nikdy nebude členem NATO, dokud tato organizace bude existovat.

Podle mého názoru měla být role neutrálního prostředníka svěřena Francii, protože je součástí jejího historického odkazu. Bohužel se její prezident velmi rychle rozhodl slepě následovat NATO a EU, zapomínat a ignorovat ponaučení z historie a základní zájmy Francie. Jeho zaujatá role v této tragédii ho diskvalifikovala z jakékoli role v obnovení míru. Zdá se mi, že Viktor Orbán, maďarský premiér, by mohl být evropským prostředníkem se skutečnou vizí a zjevnou moudrostí nezbytnou k vyřešení tohoto konfliktu. Ale opakuji: toho lze dosáhnout pouze odstraněním Zelenského a jeho nahrazením pragmatickým vůdcem a tím, že prezident Spojených států a další přední světoví vůdci vyvinou intenzivní tlak na euroatlantické lídry, aby zastavili kroky směřující k totální válce.

Port Louis, 22. října 2025

Rozhovor vedli Aleksandra Klucznik-Schaller a Mateusz Piskorski 

Myśl Polska 

Připravila Jana Putzlacher

Foto: Plukovník Jacques Hogard