Jaromír Novotný: Neslavné výročí okupace

20.8.2013 14:28

Dnes je tomu 45 let, co nás v noci z 20. na 21. srpna přepadla vojska vlastních spojenců, v čele se Sovětským svazem. Z tehdejších členů Varšavské smlouvy se přepadení nezúčastnili jen vojáci Rumunska a Albánie. Začalo tím dlouhých 21 let sovětské okupace. Ve dvacátém století to bylo potřetí, co nám nikdo nepomohl. Poprvé Mnichov 1938, podruhé únor 1948 a nakonec srpen 1968. Po těchto zkušenostech se nedivím starším vojákům, generálům, kteří říkají, že se můžeme spolehnout jen sami na sebe.

Šedesátá léta v Evropě byla léta mnoha změn. V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO, a to kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na USA. Kvůli tomu se sídlo NATO přeneslo z Paříže do Bruselu. Květen 1968 byl ve znamení revolty francouzských studentů v ulicích Paříže. V roce 1969 se mělo završit 20 let trvání NATO.

Podle Washingtonské smlouvy ze dne 4. dubna 1949 se zúčastněné státy dohodly na Severoatlantické smlouvě, jejíž Článek 13 zní takto: „Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá oznámení o odstoupení vládě Spojených států amerických, která vyrozumí vlády ostatních smluvních stran o každém oznámení o odstoupení“. Probleskovaly zprávy, že některá z menších členských zemí o tom uvažuje.

V Československu v lednu 1968 vypuklo „Pražské jaro“ a československá společnost se výrazně emancipovala a požadovala na vládě větší samostatnost v zahraniční politice. Objevovaly se i požadavky na vyhlášení neutrality a vystoupení z Varšavské smlouvy. Na obou stranách „železné opony“ se dala společnost do pohybu. To nevyhovovalo ani USA, ani Sovětskému svazu.

Okupace Československa byla vlastně řešením pro obě strany. Představitelé Spojených států, když byli sovětskými diplomaty upozorněni předem na zásah v Československu, reagovali sdělením, že pokud nedojde k překročení hranic na Západ, tak je to jejich vnitřní věc a Spojené státy nemají v úmyslu se do toho nechat vtáhnout. Poté USA mohly začít upozorňovat na reálné „sovětské nebezpečí“: Podívejte se, co udělali v Československu! Snahy o vystoupení z NATO tak vzaly přirozenou cestou zasvé. V „táboře míru a socialismu“ představitelé zemí, které jevily známky ochoty se ubírat vlastní, nezávislejší cestou, pochopili, že by je mohl potkat osud Československa.

Na obou stranách „železné opony“ byl nastolen klid a pořádek a „studená válka“ mohla nerušeně pokračovat dál. To, že v zájmu udržení mocenské rovnováhy bylo obětováno Československo, to byly jen tzv. „vedlejší škody“. Nu a my, občané Československa, jsme si museli prožít čistky v zaměstnáních, zákaz studia pro děti nevyhovujících rodičů a tzv. normalizaci. Bylo to dlouhých 21 let, než došlo ke kolapsu režimu v listopadu 1989.