Tři pruty…

Rád bych řekl, že v této hysterii v čase adventním vidím velkou naději, že lidem dojde, že veškeré to okřikování, poručníkování a osobování si práva na to, říkat, co kdo může a nemůže říkat, je něco, co sice otravuje vzduch, ale na druhé straně jasně ukazuje směr komunikace, kudy cesta nevede. Lidé jsou ve své většině neustále napadání nejen podobnými kampaněmi, ale i celou řadou hloupých výsledků legislativního kutilství, které bohužel nemohou ignorovat podobně jako mediální exhibice nejrůznějších spravedlivých a jejich stoupenců. Stát se začíná vměšovat stále hlouběji do každodenního života lidí, permanentně se snaží rozkládat přirozené mezilidské vztahy tím, že je chce nějak normovat a tím i „normalizovat.“

Dovolím si říci, že tato společnost směřuje k normalizaci nebývalého rozměru s autocenzurou jako řemen. Výsledky jsou vidět všude kolem a začíná to být cítit i v mezinárodním srovnání. Již po stopadesáté prvé a ještě jednou budou zadány studie na rychlostní železniční tratě, trasy nových dálnic, vodních kanálů, splavnění řek a hlavně na spojení se sousedními zeměmi, od kterých nás začínají pomalu izolovat i jízdní řády. Neustále protesty brzdí zbytky akceschopné české vědy. Terčem odmítání je každá novinka v nanotechnologiích i biotechnologiích, robotice, energetice nebo architektuře. „Evrgrýnem“ je odmítání stavby jaderného úložiště nebo protipovodňových opatření. Lidé se raději utopí nebo pobijí na silnicích, než by s něčím souhlasili. Naše elity, a zejména ty obslužné v tom samozřejmě občany tiše a účinně podporují, protože ony vydělávají právě na tom, že neustále něco někomu radí, studují, konzultují, přezkoumávají, organizují stále nové a nové soutěže a následně se nekonečně soudí a dokola odvolávají. Posledním „šedévrem“ odmítačství je rafinované zamítnutí stavby seniorských bytů zastupitelstvem v nejmenované moravskoslezské obci se zdůvodněním, že jednou budou tito lidé příliš staří, než aby se o ně obec postarala. To je perspektivní myšlení skutečně globálního měřítka, bohužel, opravdu tradičně moravskoslezského střihu, které se jako epidemie šíří celou zemí.

Začínáme být svorní na tom „úplně za všeho nejvíc“, jak říká Forrest Gump, blbém místě, a to v odmítání čehokoliv nového, v odmítání změny. Jsme svorní v myšlence, že každá změna je k horšímu, a přitom sepisujeme potěmkinské proinovační vládní a regionální politiky. Léta jsme usilovali o to, dostat do země centra vědecké excelence a dnes se divíme, že se musí platit ze čtyř pětin z veřejných peněz, že si na sebe nemohou a nesmí vydělávat v konkubinátu se soukromou hospodářskou praxí. Chtít dělat vědu, která si na sebe od počátku vydělá, je stejné jako chtít dělat za podobných podmínek děti. Tato svornost v odmítání změn je daleko hlubší a společensky nebezpečnější, než okázalá nesvornost na téma Lukáš Pavlásek nebo Miloš Zeman.

Tři svázané pruty knížete Svatopluka jsou symbolem svornosti, která je nezlomná a všeobecně chvályhodná. Ovšem obávám se, že kdyby legendární kníže viděl tuto kvalitu naší svornosti, bez milosti by svazek prutů rozebral a jeden po druhém je o nás přerazil… Zlatá hysterie nesvornosti ve vztahu k symbolům oproti svornosti ve strachu ze změny.

Bylo by to neméně státnické než pověstná lekce svornosti jeho synům.