Jiří Paroubek: Existuje cesta z krize fotbalové Slávie?

Myslím, že nemá smysl se dál trápit a dojímat. Spíše hledat východisko. Zažil jsem jako malý, jedenáctiletý chlapec zatím nejtěžší chvíle Slávie (tehdy ještě Dynama Praha) v sezoně 1963/64. Tedy před dlouhými padesáti lety. Tehdy ovšem Slávie, byť v úplném rozkladu po sestupu do II. ligy, měla ve své sestavě alespoň jednoho hráče světové třídy: Jana Lálu a výtečného záložníka Karla Nepomuckého. Na konci podzimní části sezony to ovšem vypadalo tak, že se fotbalové mužstvo rozpadne. Střelec Paták, jediný schopný útočník, odešel. Lála s Nepomuckým měli odejít do Sparty, Hildebrandt by skončil úplně a ten kompars kolem nich by šel, kam by to šlo. Bylo to smutné.

Rozpadu klubu ovšem zabránili věrní fanoušci. Umělci, přední čeští umělci, i obyčejní lidé. Řada z nich přispěla na obnovu své Slávie finančně. Už na podzim sezony 1964/65 se objevili ve Slávii dva noví schopní hráči – Šindelář a Uldrych. Slávie se také v průběhu podzimu vrátilo komunisty zabavené jméno. To byla velká morální vzpruha pro klub i fanoušky. A Slávia se propracovala na druhé místo druholigové tabulky. Ale postupové místo bylo jen jedno. V zimním přestupovém termínu přišli další výteční hráči: Kadraba (stříbrný útočník z MS v Chile), Píša, Beran. A zejména se z Dukly vrátil vlastní odchovanec Veselý. Ten pak byl nejlepší hvězdou Slávie po dlouhých patnáct let.

Proč se vracím v pamětech starého zbrojnoše do dávné minulosti? Protože chci ukázat, že i v beznadějné situaci jsou možnosti, jak se dostat rychle vzhůru. V sezoně 1965/66, tedy v sezoně po postupu do I. ligy, Slávia hrála o titul. Do posledního kola. Měla nakonec stejný počet bodů jako mistr z Dukly.

Vzor vlastně na stejné ulici má fotbalová Slávia v té hokejové. Ani hokejová Slávia nemá peněz na rozdávání. Přizpůsobuje tedy hráčský kádr svým finančním možnostem. Má vynikající výchovu vlastních hráčů a provádí rozumné nákupy hráčů. A naprostou většinu sezon – i po každoročních odchodech hvězd z klubu – dosahuje výtečných výsledků. Duší hokeje ve Slávii, jeho alfou a omegou, je Vladimír Růžička. Profesionál i nadšenec, člověk, který své práci naprosto rozumí. Růžička je zřejmě momentálně nejlepší český trenér, hokeji rozumí ve všech aspektech. Hokej ve Slávii má systém a řád. A kolem Růžičky jsou ještě další profesionálové.

Takhle to ve fotbalové Slávii není. Majiteli zřejmě docházejí peníze, nemá zdroje k investicím, tedy k nákupu nových schopných hráčů. Asi by udělal nejlépe, kdyby Slávii prodal. Někomu serióznímu a s velkými penězi.

Také po sportovní stránce se přestalo dařit. Nemám teď na mysli tragický výsledek jednoho zápasu. Ten je důsledkem odchodu zkušených hráčů a nákupu málo schopných hráčů. Prostě změny v týmuz jsou uskutečňovány neprofesionálně.

Každý trenér Slávie musí po takovém herním zhroucení rychle odejít od týmu. Trenér Petrouš není schopen hráče motivovat a vést tvrdou rukou, což je v tuto chvíli jediná metoda, která může klub konsolidovat. Ti, kdo ve Slávii rozhodují o nákupech a prodejích, by měli okamžitě odejít. A měli by je nahradit lidé, kteří své schopnosti již prokázali jinde (anebo právě ve Slávii).

Je potřeba, aby nový majitel, trenér a celý obměněný management klubu dokázali rychle a citlivě doplnit hráčský kádr. Nový trenér musí mít zkušenost a tvrdou ruku. A také šťastnou ruku při vytipovávání nových hráčů. Na trhu určitě existují schopní trenéři, kteří by náročné angažmá ve Slávii dobře zvládli. Napadají mě některá jména, jako Hapal, Jarabinský, možná další.

Možná nastal také čas k aktivnímu zapojení fanoušků do dění v klubu. Mám na mysli rozvinout fungování Odboru přátel Slávie a dát mu stejný směr a význam jako před padesáti lety. Proč by se jeho členové nemohli podílet např. na financování např. mládežnického fotbalu ve Slávii? Ovšem, nepřijde-li do klubu majitel, trenér a management s vizí, penězi a zkušenostmi, změní se ve Slávii jen málo.