Německé volby bez překvapení, ale s revolucí

Řekněme si ovšem otevřeně, že kromě fašizoidního smradu ve Spolkovém sněmu a nabubřelých protivládních řečí se AfD v příštím Spolkovém sněmu na nic kloudného nezmůže. A pokud budou velké politické strany – CDU/CSU (33 %), SPD (20,5 %) - naslouchat voličům, co vlastně chtějí, lépe nežli v posledních čtyřech letech, nemusí AfD již v příštích volbách dosáhnout ani pěti procent. Fenomén imigrace dozní, a pokud si tato strana nenajde jiné populistické téma, jako to v českých podmínkách umí Tomio Okamura, v příštích volbách shoří.

Velkým vítězem voleb jsou němečtí liberálové, kteří slaví návrat do Bundestagu se ziskem 10,7 %. Tento výsledek pro FDP jsou hlasy pro obnovenou pravostředovou stranu s důsledně liberálním programem lidských práv, rozvojem tržního hospodářství a představou zahraniční politiky, která se bude odvíjet od německých národních zájmů. Národních, a především ekonomických zájmů. Proto FDP například směrem k Rusku prosazuje velmi realistickou politiku blízkou politice bavorské CSU.

Solidního volebního výsledku dosáhli zelení s 8,9 % se svým programem moderní levice a ochrany životního prostředí i zájmů spotřebitele. Zelení jsou již tradičně politickými mluvčími zájmů té příjmově nejsilnější části německých voličů.

Slušný výkon především ve východních zemích zaznamenali i Die Linke s 9,2 % hlasů. Tentokrát měli Die Linke velkou konkurenci v krajně pravicové AfD, která jim odčerpávala hlasy těch, kteří by je za normálních okolností volili, neboť ve východní části Německa je právě strana Die Linke jako pokračovatelka někdejší SED vnímána jako přirozený ochránce zájmů tamní části německého obyvatelstva.

Velkým poraženým voleb jsou sociální demokraté (20,5 %). M. Schulz zjevně dělal, co mohl, ale úkol, který dostal, tedy resuscitovat volební podporu SPD, byl nad jeho síly. Strana se nedokázala programově výrazněji odlišit od svého většího koaličního partnera, tedy CDU/CSU. Od roku 2005 byla strana s CDU/CSU dvakrát ve velké koalici. Úspěchy ministrů SPD byly vnímány jako úspěchy především A. Merkelové a její strany. A. Merkelová se obratně posunula do politického středu s často levostředovými tématy. Prostě, v posledních 12 letech dokázala pragmaticky vykrádat sociálně demokratické programové cíle.

Německá sociální demokracie zatím nezvládá personální obnovu a v určitých fázích volební kampaně působila přímo bezradně. Zejména v situaci velké volební debaty Schulz – Merkelová, kdy namísto politického duelu mezi oběma lídry docházelo spíše k politickému duetu obou osobností. Ti lidé, kteří čekali od SPD změnu, po této debatě hledali jinou alternativu.

Velmi správné rozhodnutí vedení SPD ohledně odchodu strany do opozice vyřčené okamžitě po volbách, bylo jistě učiněno po předchozích analýzách uskutečněných v uplynulých několika týdnech, které ukazovaly, že by strana, pokud by pokračovala v politice apendixu klerikálních stran ve velké koalici, se svou volební podporou dále klesala a během jednoho, dvou dalších období by se propadla do politické bezvýznamnosti.

Straně nezbývá nic jiného než se v příštích čtyřech letech pokusit o resuscitaci své pozice, o programovou a personální obnovu. Zkrátka se musí dostat zpět ke svým voličům, které v předchozích letech ztratila. Její vůdci musí vyměnit ministerské limuzíny za tovární volkswageny a začít objíždět Německo a být více mezi obyčejnými lidmi. Tentýž typ obnovy ostatně čeká i českou sociální demokracii po volbách, které se u nás uskuteční za necelý měsíc.

Angela Merkelová sice nenaplnila v plném rozsahu své volební představy, ale dosáhla plně svého politického cíle. Bez A. Merkelové a jejích klerikálních stran nebude možné sestavit příští německou vládu. Angela prostě bude i v jiných politických podmínkách tou rozhodující silou v Německu. 33 % hlasů. Které CDU/CSU obdržela, není sice žádný zázrak, ale je to solidní fundament, který straně dává možnost vrátit se v příštích volbách na předchozí pozice, někam do koridoru 35 – 40 %, pokud bude tato strana umět přilákat zpět zejména ty voliče, kteří se nyní zaběhli k AfD.

Lze očekávat, že v příštích čtyřech letech CDU/CSU vyvine velké úsilí k tomu, aby zvládla předchozí příliv imigrantů, tak aby tito byli roztříděni na pracovně použitelné, kteří v Německu najdou svůj nový domov, a na ty, kteří prostě pracovně použitelní nejsou a kteří se vátí do svých mateřských zemí. To, že to Němci dokážou zorganizovat, o tom vůbec nepochybuji.

A jaká bude nejbližší budoucnost Německa?

Sociální demokraté budou potřebovat nejméně čtyři roky k obnově svých ztracených sil a pozic. Jediným možným politickým uspořádáním v Německu tak bude koalice mezi klerikálními stranami, FDP a Zelenými. Toto uspořádání samozřejmě poněkud vychýlí zejména německou zahraniční politiku jiným směrem, nežli tomu bylo dosud.

Ale to je trochu jiný příběh, o němž budeme jistě uvažovat v těch příštích dnech. Není však třeba pochybovat o tom, že koaliční jednání de facto čtyř politických stran bude velmi náročné. Co je však více než jisté, je to, že příštím spolkovým kancléřem Německa bude Angela Merkelová.

Nový německý Spolkový sněm bude mít tedy širší spektrum politických stran, nežli tomu bylo kdy předtím, přičemž jedna z těchto stran je pravicově populistická, a tudíž zcela nevhodná k vládnutí. Smíšený volební systém v Německu přináší ještě jeden zajímavý jev. Namísto dosavadních 630 poslanců Bundestagu bude příští parlament obsahovat cca 690 poslanců. A ještě je zde jeden jev, který je potřeba zmínit: obě dvě největší politické formace, tedy CDU/CSU a SPD získaly nejméně hlasů v poválečné historii. Zaplatily prostě tvrdě za dlouholetou spolupráci ve vládní koalici. A volby také jasně ukázaly, že významná část Němců, nejméně každý sedmý, považuje imigraci za velký problém.

Jiří Paroubek