Šéf Škody odchází za lepším

Ke zprávám roku bude rozhodně patřit výměna na čele Škody Auto, odkud odchází předseda představenstva Thomas Schäffer a převezme vedení podstatě větší značky VW. Je to operace, která má původ v Německu, kde se bylo potřeba odstínit generálního ředitele koncernu Herberta Diesse od nespokojených odborářů, kteří se bojí ztráty pracovních míst v důsledku elektrifikace a řešení výpadku po pandemii. V české Škodě byl výpadek výroby vůbec největší z celé skupiny VW, takže podobně oprávněné obavy vládnou i u nás. Kdyby však šlo o selhání šéfa v Česku, nemířil by nahoru.

Spíše se zdá, že je ho škoda, aby se handrkoval se Škodou o budoucnost elektromobility, která se u nás pořád nějak nechce chytit. Ale je to stejné jako s pandemií. Těžko očekávat stejnou míru očkovanosti jako v Izraeli nebo Norsku, když u nás je dost profesorů ochotných burcovat veřejnost proti škodlivosti vakcín. Mají vedlejší účinky! Jako by covid vedlejší účinky neměl...

Ale o tohle ať se poperou jiní. Podívejme se na argumentaci českých profesorů, že elektrická auta škodí a nemá cenu se do toho hrnout. Vytahují se přitom různé, většinou dost staré nebo pochybné statistiky, a hlavně se pracuje s obrovskými rozpětími uvažovaných veličin, takže velké „špatně“ vždycky spolehlivě rozdupe malé „dobře“. Někdo, kdo nainvestoval celoživotní úsilí do technologií automobilové výroby, holt nerad opouští svůj milovaný obor. Dostává se však do situace profesorů, kteří zmodelují energii a proporce čmeláka, a pak vás přesvědčují, že tohle nemůže létat.

Poštou mi teď přišlo upozornění na článek Josefa Morkuse a Jana Macka, dvou pracovníků z Centra udržitelné mobility Fakulty strojní ČVUT v Praze s názvem Kam kráčíš elektromobilito?

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/josef-morkus-jan-macek-kam-kracis-elektromobilito

Na webu visí už od léta a je pod ním obrovitá záplava komentářů. Samotný text je však velice dlouhý, ve vysoce odborném jazyce, a k neučtení. Nutí totiž k neustálé kontrole použitých čísel, až si uvědomíme, že jsme odchylování kamsi mimo pevné břehy reality. Závěr zní, že elektrická auta jsou větším zdrojem emisí než dieselová. Nebo i ta benzínová. A hlavně, že je to vlastně jedno. Vždyť nejen Česko, ale i celá Evropa jsou moc malé na to, aby svou elektromobilitou něco v tomhle světě změnily.

Podle autorů, „i hypotetická náhrada všech osobních vozidel v Evropě elektromobily by způsobila změnu celkové produkce CO₂ vytvářených lidskou činností ve světě pouze o 0,5 až 1 %.“  A proč nejít ještě dál? Na planetě žije skoro 8 miliard lidí. I kdyby kdokoliv z nich udělal všechno pro záchranu klimatu, je to pouhá jedna osmi miliardtina potřebného úsilí. To skoro nelze číselně vyjádřit! Že se na to nevykašle...

A co když se na to vykašlou všichni?

Vybral jsem si odstaveček, který končí uvedenou logikou, abych ukázal, jak se tu pracuje s čísly. Jinou věcí je, že pro řadu českých osob s rozhodovací pravomocí zatím zněla tahle argumentace velmi přesvědčivě.

Kdo chce, ať si to přečte na enviweb.cz celé, ale proberme aspoň jeden citát z příspěvku Kam kráčíš elektromobilito?

Největší podíl na emisích CO₂ v Evropě má energetika (výroba elektřiny a tepla), dále průmysl a domácnosti, podle jiných zdrojů i zemědělství. Mají-li být emise snižovány, mělo by se tak dít především v těchto oblastech. Podle OECD (odkaz na údaj z jara roku 2015 o roku 2014...) je podíl dopravy na emisích CO₂ v Evropě 12%, i když některé zdroje (tam je odkaz na Mezinárodní agenturu pro energii) uvádějí až dvojnásobnou hodnotu. Z toho podíl silniční dopravy dle Evropského parlamentu je 72%, osobní vozy se na ní podílejí 60 %. Osobní automobily se tak podílejí na emisích CO₂ v Evropě cca 5 až 10%. Ať už je kterákoliv z těchto hodnot správná, uvážíme-li že podíl Evropy na celkových emisích CO₂ z lidské činnosti ve světě je cca 10% [Technický týdeník], pak by i hypotetická náhrada všech osobních vozidel v Evropě elektromobily způsobila změnu celkové produkce CO₂ vytvářených lidskou činností ve světě pouze o 0,5 až 1%. 

Když si prohlédnete nabízená čísla, vidíte, že je to zdroj jako zdroj, a dvojnásobek žádná míra.

Zkusme jít s argumentací od konce. Především podíl Evropy na celkové produkci skleníkových plynů je podstatně vyšší než světový průměr, má tedy velkou váhu. Podle aktuálního World Energy Outlook 2021, energetického výhledu Mezinárodní agentury pro energii vydaného před světovým klimatickým fórem v Glasgow, je produkce skleníkových emisí na osobu ve vyspělých zemích dvojnásobná ve srovnání s novými trhy a rozvojovkami. Ve vyspělých zemích je to 8 tun emisí skleníkových plynů ročně na osobu, v rozvojovkách 4 tuny.

Nejhorší jsou Spojené státy, a s velkým náskokem. Roku 2018 se v Severní Americe vyrobilo 113 milionů terrajoulů energie, zatímco v početnější Evropě 83 milionů TJ. Region označovaný jako Asia Pacific (tedy s Čínou) vyrobil skoro 253 milionů TJ. Objemově nejvíc produkuje Čína, ale na jednoho obyvatele je to podstatně méně než USA a méně než způsobuje Česko (9,5 t na obyvatele, to i v Polsku či Německu jsou na tom lépe). Při jednání světového klimatického fóra v Glasgow se ukázalo, že 90 procent rozdílu mezi potřebou snižovat emise a předloženými plány účastnických zemí patřilo vyspělým zemím. Co udělá Česko je tedy důležité, aby tu nebyl příklad, že nejhorší se nehodlají zlepšit.

Samotná Čína se hodně snaží. Asijsko pacifický region (zahrnuje i Japonsko a Jižní Koreu) vyráběl roku 2018 z obnovitelných zdrojů  33 milionů TJ, Severní Amerika 10 milionů TJ a Evropa 13 milionů TJ. To je docela dost na to, jaká je to podle našich vědců ptákovina. Nicméně jestli nás zajímá elektrifikace, za pozornost stojí, že celková světová produkce elektřiny vzrostla od roku 1990 do roku 2018 o 130 procent, ale celkové emise skleníkových plynů už jen o 64 procent. Nějaký vliv obnovitelných zdrojů (vedle jádra) tu tedy najdeme.

Teplo a doprava do elektrifikace zatím moc nevstupovaly, proto celkový přírůstek primárních energií ve světě (o 66 procent) stále jen nepatrně přečnívá nad přírůstkem emisí. Největší snižování emisí proto očekáváme od elektrifikace dopravy, od zateplování budov a jejich přechodu na čistou nulu, ale také na třeba od recyklace stavebních materiálů a dalších prvků vznikajícího oběhového hospodářství.

Nyní k energetické spotřebě jednotlivých složek ekonomiky. Podle Eurostatu, roku 2019 spotřebovala doprava v EU energii v množství 289 Mtoe (milionů tun ropného ekvivalentu). Je to jiná jednotka, než jsme používali předtím. V přepočtu jde o 12 milionů TJ. Důležité je, že od roku 2014 - po předchozích poklesech - energetické nároky dopravy znovu rostou. Stará čísla tu jsou k ničemu. Ale zaujme, jak je aktuální číslo energetické spotřeby v dopravě (podle Eurostatu) podobné celkovému objemu obnovitelné energie v Evropě (podle IEA).

Z obou čísel je zřejmé, že kdyby šlo jen o to, elektrifikace dopravy je možná a potřebné kapacity existují už teď, byť ne v souladu s konkrétní potřebou. Ale jak elektrifikace dopravy, tak obnovitelné zdroje procházejí exponenciálním růstem. To by nedělaly, kdyby to nemělo smysl.

Podle Eurostatu byla doprava roku 2019 výrazně největším konečným spotřebitelem energie v EU se 30,9 % celkové spotřeby. I domácnosti (26,3 %) pak spotřebovaly víc než průmysl (25,6 %). Na zemědělství a lesnictví připadalo 3,0 %, na služby 13,7 %. Když to srovnáte s údaji, které nabízejí v citovaném výňatku naši autoři z ČVUT, jsme úplně jinde.

Podle IEA představovala auta na baterky, na elektrické články nebo hybridy roku 2020 pouhých 5 procent z celkové osobní dopravy a nulové procento v nákladní dopravě. Ovšem podle zmíněného Světového energetického výhledu 2021 mají být nová auta v osobní dopravě už roku 2030 z téměř dvou třetin elektrická (64 %) a v nákladní dopravě jich bude skoro třetina (30 %). Roku 2050 bychom pak neměli vidět nic jiného.

Pro předpovědi IEA je charakteristické, že se spolehlivě mýlí směrem dolů. Z toho plyne jediné, naznačené trendy určitě nastanou, ale mnohem dříve.