Zbyněk Fiala: Může za to EU?
Samozřejmě, že jsme byli součástí Evropy i za totáče. Většinou jsme si však ten zbytek nemohli prohlédnout ani pohledem cezeným přes ostnaté dráty, protože zákaz vstupu platil i pro pásmo kilometry od hranic. Jenže teď, když tam můžeme a většinou po nás nechtějí ani občanku, názor české populace na evropské začlenění švidrá.
Nepatrná většina hodnotí evropskou integraci příznivě aspoň z toho pohledu, že posílila ekonomiku naší země. Ale tam, kde už na té ekonomice tolik nezáleží, je naše členství v EU vnímáno jako čirý propadák, který hodnotí kladně jenom 40 procent dotázaných. Jak to ale dát dohromady s tím, že samotná EU není zas tak špatná a je pozitivně hodnocena 52 procenty Čechů? Srovnejme to s Británií, ve stejném průzkumu – i s tím nekonečným Brexitem - hodnotilo EU pozitivně 54 procent dotázaných.
Čísla jsou z pravidelného globálního průzkumu vzájemných postojů obyvatelstva, který provedla výzkumná organizace PEW Research Center v druhé půli jara letošního roku. Není snadné je interpretovat, i když by se přirozeně mohla odvodit od chování médií, která dávají přednost dramatickým ptákovinám před šedivým reálným poznáním, ze kterého nelze vyždímat vyplašené čtenáře. Žijeme v době postfaktické, kdy jsou důležitější silné emoce než neurčité analýzy. Avšak kdyby celé výsledky zmíněného průzkumu záležely jen na tom, pak bychom zároveň tvrdili, že média a politici nás mají na vařené nudli.
Tak tomu určitě není. Lidem jen neuniklo, že úspěchy české ekonomiky v EU nemohou považovat za své, když se průměrné české mzdy stále pohybují pod německou hladinou chudoby (a většina nikdy nedosáhne ani na takto nízký průměr). Jenže právě proto je česká ekonomika tak zisková. Tyto zisky však odtékají do zahraničí. V loňském roce dosáhly zisky zahraničních investic 414 miliard korun, ale z toho se jen 120 miliard vrátilo v podobě posílených investic. Ve formě dividend odtekly skoro tři stovky miliard korun (297), a tak je tomu už řadu let.
Když se tomuto jevu věnovala zvláštní analýza na Úřadu vlády, už roku 2016 zjistila:
„Objem ekonomiky v domácím vlastnictví v reálných hodnotách od roku 1995 nezaznamenal prakticky žádný růst. Ve stejném období vzrostl objem aktivit v zahraničním vlastnictví sedmkrát.“
https://www.vlada.cz/cz/evropske-zalezitosti/analyzy-eu/analyzy-uvod-125732/
Zahraniční kapitál tu tedy pracuje na podmaněném území.
Výrazivo analýz bývá trochu zamotané. Když to přeložíme do srozumitelného jazyka, my jsme tu na málo výnosnou práci, oni zase na extrémně vysoké zisky:
„Podniky v zahraničním vlastnictví vykazují nižší podíl na zaměstnanosti (daný patrným vyšším nasazením kapitálově náročné výroby), avšak paradoxně nižší míru relativní přidané hodnoty na produkci než podniky v domácím vlastnictví. To poukazuje na realizaci výnosů z pokročilých technologií teritoriálně či účetně mimo ČR. Tyto podniky rovněž vykazují výrazně vyšší ziskovost a zároveň proporcionálně nižší podíl na daních z důchodů, a zejména na mzdách oproti podnikům v domácím vlastnictví.“
Zisky zahraničních firem v Česku jsou srovnatelné s tím, co se odehrává v evropských daňových rájích v Lucembursku, Irsku nebo na Kypru. U nás však nabízíme ještě další výnos pomocí uměle oslabené koruny, se kterou nelze nic udělat, protože ji ČNB zabetonovala ke dnu uměle vytvořenými devizovými rezervami ve výši dvou bilionů korun. Když někdo někomu něco u nás ze zahraničí zaplatí, má hned desetiprocentní slevu.
Daně máme extrémně nízké, ale na tom číslu příliš nezáleží, protože normální je daně neplatit. Od toho jsou daňoví poradci, kteří sídlí ve velkých auditorských firmách, takže vám mohou zároveň úředně potvrdit, že je všechno v pořádku. Naše ministerstvo financí vám samozřejmě řekne, že je má zmáknuté, takže si u nás nic nedovolí, ale v Británii, která na tom taky jistě není se znalostí finančních triků tak špatně, si tím nejsou tak jisti.
Při zvláštním vyšetřování rozpočtového výboru Dolní sněmovny (Comitee of Public Accounts) roku 2013 zaznamenali svědectví bývalého pracovníka jedné z největších světových účetních firem (PwC), že nabízejí „daňový produkt“ i v případě, že má jen 24 procentní pravděpodobnost, že obstojí z pohledu platných daňových předpisů. Je tu tedy pravděpodobnost 3:1, že je nezákonný. Další tři firmy z „velké čtyřky“ přiznávaly, že prodávají „produkty“, které mají jen 50 procentní pravděpodobnost, že by obstály u soudu. Ale to by je někdo musel žalovat, což není ani snadné, ani levné.
Extrémně vysoké zisky mají i zahraniční banky, někdy s matoucími názvy „česká“ nebo „československá“. Ty velké jsou jenom zahraniční. V loňském roce stoupl čistý zisk bank o devět procent na rekordních 82 miliardy korun. A to jsme měli historicky nejnižší úrokové míry! Marně však hledám studie nebo aspoň diplomky, jaká přidaná hodnota vzniká z toho, že se peníze přehazují takhle obratně z jedné hromady na druhou.
Jak vidno, z českého pohledu to není nic lákavého. Ale jedná se o vlastnosti Evropské unie? Tím si nejsem tak jist. Mluvíme o české mzdové a daňové politice. Mluvíme o představě, že jediný vhodný ekonomický model je ten, kdy politik nemusí nic vymýšlet, pouze přiláká zahraniční kapitál, a ten už na to má lidi. Kapitál se láká dumpingem, slevami, a taky brzděním odborů a ochrany životního prostředí. Toho není nikdy dost, protože kapitál je přelétavý. Ale když se u nás milostivě usadí, v novinách se bude psát o hospodářském růstu. V televizi nám ta čísla nabídnou s líbezným úsměvem krásné mladé dámy. Že ten růst spoustu lidí oběhne velkým obloukem, to už tam nebude.
Nespokojenost občanů není kde ventilovat. Příležitostí, kdy se lidí někdo zeptá, je hrozně málo. Pokud však motyka spustí, je toho třeba využít. Proto zaznívá tak časté „NE“ na položené otázky, byť mířily trochu jinam. Proto Britové v referendu roku 2016 hlasovali pro Brexit. Jenže když začali přemýšlet o tom, zda na tom budou líp, když se jejich vláda zbaví všech omezení pracovního práva a zdravotních předpisů ze společné politiky EU, přestali si být odchodem tak jisti. Proto také ve zmíněném průzkumu v Británii převážilo pozitivní hodnocení EU, a to i na další dotaz, zda ekonomická integrace Británii posílila.
V Česku jsou ta čísla nepatrně slabší, ale otázka, kdo za to může, zůstává. Jsme chudí proto, že jsme v EU, nebo proto, že v Česku je tak snadné vydírat nízkými mzdami, když obyčejní lidé nemají žádné rezervy? Je domácí český průmysl tak lehce převálcován tím zahraničním, protože jsme v EU, nebo protože jím čeští politici pohrdali („výroba pro výrobu“), považovali jeho likvidaci za úspěch a nevytvořili žádný funkční ekosystém pro jeho podporu? Jsme tak podlézaví vůči EU kvůli tomu, že se jedná o všemocnou a mstivou instituci, nebo proto, že zdravý rozum nemá do české politiky přístup, pokud se nepřipojí k hysterickému vymítání ďábla komunismu, který vystrkuje drápky nejrůznějšími pokusy o participativní, kooperativní, soběstačné nebo nezávislé řešení?
Rozervat okovy komunismu bylo nakonec překvapivě snadné. Jenže okovy antikomunismu začínají být ještě tíživější a vyčuhuje z nich ještě mocnější hrozba mezinárodní izolace. Ještě větší riziko, že jsme dobří leda k tomu, nechat se obrat nebo v cizím žoldu někoho přepadnout.
(zf)
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 1691x přečteno
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.