Dokument Paroubkové – aneb o tom, jak rozbíjet mediální obrazy

Projekt Paroubkové o expremiérovi Jiřím Paroubkovi, o jeho živé a mediální tváři, vznikl na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU v dílně Karla Vachka a byl prezentován na letošním festivalu v Jihlavě. Snímek byl zařazen do soutěžní sekce Česká radost, prestižního výběru českých dokumentů, který má být oslavou různosti v objevování nových témat.

Dokument vznikl z touhy jeho tvůrce Jana Látala zjistit, kdo se skrývá za politickou maskou, v médiích ne příliš šťastně prezentovanou. “Chtěl jsem zjistit, na koho tehdy lidé házeli vajíčka, proti komu se vedla mediální válka a odkud všechna ta nenávist pramenila. Uvědomil jsem si, že ten člověk, na něhož lidi házeli vajíčka, asi nebude mít tak moc společného s opravdovým člověkem z masa a kostí,“ slovy Jana Látala. Proto se v dokumentu snažil dva pány Paroubky oddělit a ukázat, že člověk, jehož mnozí nenáviděli, vypadá ve skutečnosti jinak. Snímek není oslavným opusem nebo naopak kritikou. Mnohem víc než o samotném Paroubkovi vypovídá podle autora o české společnosti, a především o síle a vlivu médií.

Ostatně zkuste si to sami představit - jaký mediální obraz by vám byl vytvořen, kdybyste vstoupili právě nyní do světa politiky ... hrála by média s vámi nebo proti vám? Jeden z hlavních a důležitých poznatků dneška, který bychom měli mít všichni na paměti, je, že média nepracují pro nás, ve jménu svobody slova či demokracie, jak jsme se to kdysi učili, média pracují sami pro sebe a skoro vždy proti nám. Aspoň proti těm z nás, kteří jsme v postmoderní době stále trochu moderně naivní a věříme na staré pojmy. Média sama generují informace, potřebují senzaci, potřebují růst a rozšiřovat pole své působnosti. A politika, kterou prezentují, již dávno tomu dávno, není živou a žitou starostí o věc veřejnou, ale jen paskvilní starostí o dobrý mediální obraz. Proto ani zkoumání mediální obrazu Jiřího Paroubka nemůže přinést žádné ovoce a už vůbec ne odpověď na otázku, kým pan Paroubek je. Existuje množství různých faktorů, za kterých se Paroubkův mediální obraz vytvářel, jedním z důležitých je ale také ten, že se jedná o člověka do sebe obráceného, navenek špatně čitelného, což jistě není pro líbivý mediální obraz ten nejlepší stavební kámen. Média mají mnohem raději lidi „povrchní“, kteří nesou většinu informace o sobě jakoby na sebe zvnějšku navěšenou, nenabízejí žádný dráždivý vnitřek, tajemství, které by se do žádného mediálního obrazu stejně nenapasovalo.

Prapočátek mediálního obrazu se rodí s počátky fotografie. Známý francouzský filosof Roland Barthes ve slavné knize o fotografii Světlá komora se zabývá tím,co s námi fotografování a pohled na fotografii dělá. V okamžiku, kdy cítíme, že jsme pozorováni objektivem, většinou sami začneme nevědomky „pózovat“, předem se přetváříme v obraz. „Fotografie, toť zrod sebe jako jiného: lstivé oddělení vědomí od vlastní identity.“ (Roland Barthes, Světlá komora, poznámky k fotografii, 2005, str. 16)Fotografie má ve své podstatě dvě tváře (ostatně stejně jako Jiří Paroubek ve vleku médií). Jedna tvář se zjevně nabízí, na fotografii něco vidíme, můžeme to pojmenovat a popsat (ano, pan Paroubek má břicho a moc se na fotkách nesměje). Druhá skrytá tvář fotografie je neanalyzovatelná, Barthes jí nazývá punctum, šíp, který nás zasahuje, neviděné, která ruší viděné (kdy uvidíme toho malého chlapec Jiříka, který se na povrch fotografie nemůže dostat?). Ostatně nedávno těsně „před-smrtně“ objevený český fotograf a velký bohém Miroslav Tichý to říkal správně – musíte mít špatný fotoaparát, abyste dělali dobré fotky. Takový „špatný“ ale přesto hlubší a pravdivější fotoaparát by toho „pravějšího“ Jiřího Paroubka přiblížil povrchu mnohem více.

Ale není to dnes, při ošidné hře s médii a nemožnosti vytvořit si mediální obraz „šitý na míru“, vlastně plus mít něco jako „špatný“ mediální obraz? Vyhrává ten, který je jiný, ten, který vždy nabízí něco víc než druzí, který se nedává hned teď a tady, který nechává prostor pro váš pohled, váš rozum a vaši představivost... Sarkozy a Obama jsou možná hezcí páni a po hodinách mediálního drilu už asi vědí, jak jim hrát na ruku, věříte ale jejich politice? Zajisté nikoliv!

Ještě někdo chce teď něco dodat - málo zmiňovaný český filosof médií Vilém Flusser. Obrazy jsou prostředkem, mostem mezi světem a člověkem, mediální obrazy ale místo toho, aby svět představovaly, svět zakrývají, až nakonec člověk žije ve funkci obrazů, které sám vytvořil. Fotoaparát, stejně jako kamera či jiný aparát, je naprogramován a slouží v prvé řadě svému programu, ne fotografovi či kameramanovi. My, žijící ve funkci aparátů, funkcionáři aparátů, můžeme chtít jen to, co umí jejich program.

Fotografické universum je prostředek, jenž se železnou nutností, ale v každém okamžiku nahodile (tedy: automaticky) programuje společnost, aby byla poslušna magické zpětné vazby ve prospěch kombinační hry, a jenž přeměňuje společnost automaticky v hrací kostky, v hrací figurky, ve funkcionáře. (Vilém Flusser, Za filosofii fotografie, 1994, str. 62)

Přestože nás již aparáty důkladně ovládají, zůstávají v podstatě stále nástroji, bez lidského impulsu tupými. Je proto možné jejich hru přelstít, je stále možné do programu médií dostávat více lidského záměru, se kterým se v něm už nepočítá. O tom by ostatně měla být i celá současná politika. Stále můžeme být svobodní, jak říká Flusser, budeme-li hrát proti aparátům, se strategií, která nebude zapomínat i na nevyřčená a nevyřknutelná tajemství lidského bytí. Dnes jde o to mediální obrazy rozbíjet, ne se líbivě strojit dle jejich diktátu a k této možnosti má právě Jiří Paroubek velmi dobře nakročeno.