Jiří Paroubek: Česká ekonomika potřebuje aktivní hospodářskou strategii vlády

Na začátku října roku 2008, kdy již byla v USA v plném běhu mohutná finanční krize, a bylo zřejmé, že přeroste v globální krizi ekonomickou, jsem veřejně vyzval Topolánkovu vládu k ustavení společného fóra, složeného ze zástupců vlády, opozice a zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců, jehož cílem by bylo hledat shodu na protikrizových opatřeních. M. Topolánek se mi tehdy vysmál s tím, že česká ekonomika je ve skvělé kondici a že jsme „ostrůvkem stability“. M. Kalousek mne dokonce obvinil z šíření poplašné zprávy. Ačkoliv jsem výzvu k diskusi a k přípravě protikrizových opatření zopakoval v průběhu podzimu 2008 několikrát, ačkoliv tato agenda měla být i součástí dohody o společném postupu při zajištění českého předsednictví, reakce byla vždy stejná: zlehčování dopadů ekonomické krize na českou ekonomiku a odmítnutí jakýchkoliv protikrizových plánů. Česká republika, ačkoliv byla předsednickým státem EU, tak byla posledním státem EU, který realitu globální ekonomické krize akceptoval a bylo proto logické, že EU hledala její řešení a společný postup mimo českého předsednictví. (Toho politicky využívala zejména Francie.) To nejen, že nebylo schopné takovou diskusi vést, protože – jak jsem již výše popsal – realitu globální ekonomické krize si Topolánkova vláda uvědomila až v únoru roku 2009, ale dokonce aktivně kritizovalo opatření prezidenta Obamy. Projev M. Topolánka v Evropském parlamentu, kdy – ačkoliv sám žádná aktivní řešení nebyl do té doby schopen předložit – nazval Obamova protikrizová opatření „cestou do pekel“, vzbudil ve světě oprávněný údiv a kritiku. Prostě alternativa nedělat nic v souladu s neoliberální teorií nebyla pro odpovědné světové státníky přijatelná.

 

Dnes je zřejmé, že právě bez fiskálních zásahů jak vlády USA, tak vlád EU, bez aktivního přístupu států, bez státních zásahů obecně, by globální krize byla mnohem hlubší a její dopady mnohem drastičtější. Je ovšem logické, že tak rozsáhlá, globální ekonomická krize, nemá-li mít destruktivní dopad podobný krizi ve třicátých letech minulého století, musí mít i globální řešení. ČR nyní musí využít situace oživení světové ekonomiky k tomu, aby vláda hledala cesty také k oživení domácího trhu (bohužel skoro všechna opatření Nečasovy vlády mají negativní dopad na domácí poptávku a tedy na hospodářský růst) a především, aby se hledala nová hospodářská strategie ČR s důrazem na podporu českého průmyslu, podporu vývozu. Ukazuje se totiž, že pokud by české firmy měly z minulosti politicky otevřené dveře na tzv. nových trzích (Rusko, Indie, Čína či latinskoamerické státy v čele s Brazílií), na které globální krize měla menší či dokonce minimální dopad, pak by i ekonomická situace ČR byla mnohem lepší, nežli je dnes. Vždy jsem zastával představu, že premiér, ministři zahraniční a průmyslu jsou především obchodními cestujícími ve službách státu a dále, že do ekonomických vztahů nepatří ideologická předpojatost. Pravicová vláda ztratila ve vztahu k Východu cenné čtyři roky, které plně využili jiní.

 

Přenášet většinu nákladů ekonomické krize na občany a nehledat aktivní řešení pro ekonomický růst tak, jak to činí Nečasova vláda, je jen pokračováním chybné (či spíše žádné) ekonomické strategie, jakou praktikovala vláda M. Topolánka.