Jiří Paroubek: Kdyby blbost Práva nadnášela…

Nedávno jsem se v Právu dočetl cosi o jakémsi – podle známého arbitra elegantiarum redaktora Mitrofanova – prý nevhodném výroku poslance Jandáka. A že za to mohu já, neboť jsem jej do ČSSD kdysi přivedl. Tak jako každému z nás, tak i Slávku Jandákovi se stalo, že jedno své vyjádření prostě přehnal. Má asi na věc kolem doc. Putny jiný názor nežli já, to se stává. Ale tvrdit, že pro ČSSD je tento poslanec jakousi přítěží může jen naprostý hlupák. V. Jandák měl vždy skvělé volební výsledky a jako ministr kultury si vedl velmi dobře. Ostatně, porovnejme si jeho výsledky se všemi jeho ministerskými nástupci a celá věc je zcela jasná.

V dnešním Právu pomíjím článek na objednávku z Hradu z pera koho jiného nežli redaktora Ovčáčka, pod názvem „Kuba“ se snaží žehlit roztržku s Azerbájdžánem. Zcela činu neschopný marketingový ministr průmyslu, presumptivní šéf ODS cosi řeší…

V Právu má dnes Kuba ještě jeden produkt svého PR týmu, který svědčí o jeho bezmezné genialitě. Ovšem nás přesvědčí, jak starostlivý je náš ministr průmyslu již sám název: „Ministr Kuba: Splavnění Vltavy zabránilo větším škodám“. Chápu, proč před jméno Kuba bylo nutné napsat slovo ministr. Protože jinak by nezasvěcený čtenář mohl podlehnout dojmu, že „nějaký Kuba“ říká něco, co všichni víme a o čem není pochyb.

V rozhovoru se šéfem lidovců redaktor Danda poněkud popustil uzdu, snad ani ne své fantazii, jako spíše blbosti. Posuďte sami jeho otázku: „Ty mantinely (pozn. autora článku – pro budoucí vládní spolupráci lidovců) budou programové, nebo i personální? Současná vláda vznikla hlavně proto, že nikdo nechtěl jít s Jiřím Paroubkem.“ Nemám panu redaktorovi za zlé, že trpí ztrátou paměti. Spíše by neměl podceňovat čtenáře Práva.

Proto uvedu něco pro osvěžení paměti. Hned po sněmovních volbách na konci května 2010, v nichž strana, kterou jsem vedl, zvítězila, jsem odstoupil z funkce jejího předsedy. Proč? Důvodů bylo několik. Ten první byl, že jsem vůbec nechtěl podstupovat jakékoliv jednání s představiteli Věcí veřejných, které jsem považoval za politickou galerku. Ostatně, jak vydařeně řekl M. Topolánek na adresu VV tři měsíce před sněmovními volbami, že se jedná o „mafiánský projekt části pražské ODS.“ Neměl jsem iluze, jak by mé jednání s Bártou a Johnem dopadlo. Jsem rád, že jsem těmto šantalům nemusel podat ruku.

A druhý z důvodů, kromě řady jiných, chtěl jsem dokázat, že pravici přece vůbec nejde o Paroubka. S okamžikem vyhlášení výsledků voleb jsem se přece poroučel. Jasnozřivá pravice – geniální politici typu Nečase, Kalouska a Schwarzenberga o Bártovi museli mít úplně stejné informace jako já – přece mohla ihned zahájit jednání s odparoubkovanou ČSSD. Z toho logicky plyne jediné poučení: překážkou pro takovou koalici nebyl Paroubek, ale ČSSD samotná. Ani po mém odchodu z vedení ČSSD přece nemohla tato strana souhlasit s církevními restitucemi v dnešním pojetí, ani se stupidní důchodovou reformou, se zmrzačením sociálního zákonodárství atd., se kterými chtěla přijít pravice.

Tak, pane redaktore, příště lépe a zejména pravdivěji. Na odpovědích předsedy lidovců nebylo vůbec patrné, že by trpěl roztroušenou sklerózou, u jeho tazatele bych to zcela nevyloučil.