Karel Horák: Žalovatelé Klause si utrhli pořádnou ostudu!

Jeden z hlavních autorů ústavní žaloby, senátor Jiří Dienstbier, je nyní podle svých slov verdiktem „překvapen“. Já překvapen nejsem, neboť ten, kdo se seznámil s textem ústavní žaloby a znal Ústavu České republiky ve znění do 8. 3. 2013, musel přinejmenším tušit senátorský neúspěch. A to ani nemusí mít právnické vzdělání.

Bohužel, v tomto případě se ale pod text ústavní žaloby podepsali hned tři právníci – Miroslav Antl, Jiří Dienstbier a Eliška Wagnerová. Miroslav Antl je předsedou ústavně-právního výboru Senátu (!) a ostatní jmenovaní senátoři jsou jeho členy. Navíc jeden je bývalý elitní státní zástupce, druhý je advokát a třetí je bývalou soudkyní Ústavního soudu. A zde už legrace pomalu končí. To je trapas, jaký tedy nepamatuji! Udivuje mně, že tito kolegové riskovali svým podpisem pod ústavní žalobu profesionální a odbornou pověst, o politickém dopadu jejich „omylu“ ani nemluvě. 

Již samo odůvodnění jejich počínání je mírně řečeno podivné. Senátor Dienstbier uvedl (Parlamentní listy 27. 2. 2013), že smyslem ústavní žaloby mj. je, aby Ústavní soud „autoritativně vyložil konkrétní situace a řekl, kde jsou meze pravomoci prezidenta, a aby bylo do budoucna jasno, co ústavní instituce mohou, a předešlo se ústavnímu sporu.“ Senátorka Wagnerová zase pro změnu nyní říká, že „zájem byl na tom, aby se určil standard právní státnosti, která byla porušena skutky zmíněnými v ústavní žalobě“ (Právo 28. 3. 2013). Druhému citovanému vysvětlení mimochodem vůbec nerozumím.

Z toho usuzuji, že smyslem ústavní žaloby bylo spíše jakési testování, snaha o soudní výklad Ústavy. Senátoři samozřejmě mohli požádat o vědecký výklad Ústavy Ústav státu a práva či některou z právnických fakult, byli-li na pochybách, co to vlastně znamená velezrada a jaké jednání lze pod tento pojem podřadit. Namísto toho si touto drahou legrací uřízli odbornou ostudu a dopustili se politické blamáže, ze které až přechází zrak. 

Ano, zatahovat Ústavní soud do politiky se stalo módou. Václav Klaus blahé paměti považoval Ústavní soud dokonce za „třetí parlamentní komoru“. Politici si příliš zvykli používat Ústavní soud jako beranidlo proti svým odpůrcům. Zjevné to je od doby, kdy Ústavní soud podle mého názoru nesprávně zrušil v roce 2009 volby do Sněmovny. Tehdy se bohužel sám do této nesprávné role nechal zatáhnout. Vnímám čím dál  intenzivněji, že Ústavním soudem vyhrožují všichni, kdož prohráli demokratické hlasování a chtějí po něm autoritativní rozhodnutí i tam, kde být vůbec nemusí. Ústavní soud se stává nikoli výjimečnou pojistkou proti ústavním excesům, ale zcela běžnou součástí zákonodárného procesu, což je nemyslitelné. 

Stačilo by například opustit hloupou politiku nulové tolerance, více spolu komunikovat, nepropasírovávat právní předpisy zákonodárným procesem za každou cenu bez respektování správných, byť menšinových či opozičních názorů a alespoň pokusu o širší společenský konsenzus. 

Pak by ani nikoho nemohlo napadnout, aby požadoval po Ústavním soudu jen další z tisíců „inflačních“ rozhodnutí a užíval jej k nějakým mičurinským právním experimentům...