Petr Dimun: Stínová vláda stínové sociální demokracie

Pražská ODS je ústy svého předsedy Borise Šťastného vydávána za jednotu samu, zatímco v novinách se „nejmenované zdroje“ z obou táborů předhánějí v popisování chyb stoupenců toho druhého. A proto když Bohuslav Sobotka i Michal Hašek okomentovali změny ve stínové vládě tak, že jsou výsledkem kompromisu a výsledkem jednoty strany, přiznávají, že tu problém křídel prostě existuje. Tím, že Michal Hašek bude vydávat tiskové zprávy, v nichž bude vítězoslavně popírat rozdělení na „haškovce“ a „sobotkovce“, bude situace o to závažnější a on sám směšnější.

Kdyby problém rozdělení strany neexistoval, musela by podoba nové stínové vlády vypadat nutně jinak. Tak, jak sliboval Bohuslav Sobotka, tedy jako důvěryhodný, pracovitý, cílevědomý tým lidí, kteří mají ambici si místo ve vládě zasloužit tvrdou prací, neotřelými nápady, vlastními návrhy a iniciativami. Jeho složení by muselo spíše než stranické zásluhy a snahu o koaliční kompromis dvou křídel respektovat cíl otevřít stranu a integrovat do ní různé společenské a názorové proudy. Takhle připomíná výsledek spíše než tým moderní, otevřené a cílevědomé strany výlet zasloužilých soudruhů politbyra do vládní dači. Zcela jistě nebyla kritériem pro výběr či setrvání jednotlivých členů stínové vlády pracovitost, jak sliboval na počátku Bohuslav Sobotka. Ten musel akceptací některých lidí rezignovat nejen na otevřenost strany vůči občanským iniciativám, ekologickým hnutím, ale i na větší důvěryhodnost. Cenu, kterou za tento kompromis bude muset zaplatit on sám, ukáže čas. Za tuto stínovou vládu a její výkony ale zcela jistě neponese odpovědnost Michal Hašek, nýbrž Bohuslav Sobotka, který jen těžko bude říkat, že si někoho přál či nepřál. Tohle není koaliční vláda, nýbrž jeho premiérský tým.

Je chimérou si myslet, že v takovém složení stínová vláda něčím zásadně novým překvapí, oslní. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Tento tým odpovídá časům báječného opozičního klidu, způsobeného tristním výkonem vlády, kdy není nutné věcně, složitě a pracně, s použitím vlastních konceptů a alternativ, veřejnosti dokazovat, že ČSSD je lepší volbou. Symbolem takové opoziční politiky je návrat sluníčkového a kafíčkového Zdeňka Škromacha na post, z něhož sám sebekriticky odešel. V ČSSD převládl názor, že se stačí prostě vyhýbat kontroverzním tématům, plácat banální odsudky, vtipné glosy, vyvarovat se přílišného mlaskání a volební preference porostou jako houby po dešti. Sem tam se sice nějaký problém naskytne: tu hejtman Palas staví penzion, aniž by dokázal vysvětlit, odkud na něj vzal peníze, tu novopečený stínový ministr životního prostředí a jihočeský hejtman Zimola spadne do podezření s čachry okolo eurodotací, onde se sociální demokracie dá do služeb jedné stavební firmy a popraví nadějného primátora za Zelené, s nimiž chce Sobotka po volbách vládnout, v severních Čechách zase řádí oranžová politická mafie v čele s člověkem, který přejíždí strážníkům nohy a najímá si falešné svědky, ale jak se ukazuje, vládní smrádek je silnější, aby přehlušil oranžový odér. A tak si vedení ČSSD vystačí s tím, že z povinnosti na viníky udělá tytyty, problém vysedí a dělá, jako že tím je vyřešen a neexistuje. On však existuje a jak je vidět, všichni sociálně demokratičtí šibalové si tak nějak zvykli, že jim to i projde. Bohuslav Sobotka vydá sice ostré tiskové prohlášení, pozvedne v televizi obočí, zaškaredí se, ale výsledkem je, že šibalové mu vzkážou „šéfe, hleď si svého, tohle si vyřešíme sami“. Tuhle éru pomalého drolení autority už však ČSSD jednou zažila, a to za Vladimíra Špidly, který je sám o sobě jistě nesmírně čestný člověk, ale straničtí oligarchové si tak nějak postupně zvykli dělat na něj dlouhý nos, až to dospělo k historickému propadu důvěry v ČSSD.

Kde není přirozená autorita, je snaha ji nahradit direktivou, lejstrem a nařízením. Proto organizace, v nichž je to s autoritou na štíru, mají rozbujelou byrokracii a jsou zaplaveny formuláři a oběžníky. Vydává-li dnes vedení ČSSD pro své politiky jakousi příručku dobrého svazáka v podobě direktivy o tom, že každý styk s novinářem musí politik ČSSD dopředu hlásit, nechat si vypracovat co má říkat, obléknout se do toho, co právě podle Lidového domu frčí a pak ještě podstoupit na pomyslném přehlídkovém molu jeho hodnocení, je to zase přiznání faktu, že něco nefunguje. Cíl je jistě bohulibý a prospěšný, ale takové věci se nedají oběžníkem nařídit, takové věci se musí prosadit.

Protože velmi dobře znám jak personální kapacity ČSSD, tak i vnitřní poměry, chápu, jak to má Bohuslav Sobotka složité. Platí ovšem, že dělat kompromisy se musí umět a jejich míra nesmí přesáhnout míru vyvolaného očekávání. Stejně tak se problémy dají přehlížet jen nějakou dobu. Nedokáže-li být někdo pánem ve vlastní straně, těžko bude obhajovat, že chce být první ve státě. Stranu, jakou je ČSSD, vlídnou přímluvou, vztyčením obočí ani oběžníky neuřídí.