Co také předcházelo srpnu 1968 v Československu - II

16. ledna 1967 uspořádal západoněmecký kancléř Kiesinger svou první mezinárodní tiskovou konferenci od svého nástupu. Rozhovořil se zejména o svém jednání v Paříži, kde podle jeho slov „žádný problém nevyjasněn. PŘES UJIŠŤOVÁNÍ o shodě názorů musel však Kiesinger přiznat, že v otázce hranic na Odře a Nise, jakož i v otázce Berlína se na stanovisku obou zemí nic nezměnilo. Opakoval rozhodnutí spolkové vlády, která bude usilovat o normalizaci vztahů s každým východoevropským státem, „kde to okolnosti dovolí“. KDYŽ HOVOŘIL o politice Francie a NSR k evropským socialistickým zemím, řekl, že obě vlády chtějí sladit svou politiku a případně i spolupracovat tam, kde to bude možné. Na otázku, jak má konkrétně vypadat francouzská pomoc bonnské politice vůči Východu, Kiesinger odpověděl, že na to v Paříži nebyl sestaven žádný recept ani žádný postup. ZŘEJMĚ ANI V OTÁZCE VZTAHŮ vůči USA nebylo mezi oběma partnery dosaženo naprosté jednoty. Na rozdíl od Francie – řekl kancléř – chceme zůstat v NATO a chceme, aby americká vojska zůstala v Evropě. V ODPOVĚDÍCH NA OTÁZKY novinářů se zmínil rovněž o postoji bonnské vlády k mnichovské dohodě, o níž ve svém vládním prohlášení řekl, že „již neplatí“. Kancléř odmítl přesně definovat dobu, kdy podle jeho představ mnichovský diktát přestal platit a pouze řekl, že zcela vědomě ve vládním prohlášení zdůraznil, že tato dohoda neplatí. Spolková vláda prý nemůže souhlasit se stanoviskem, že mnichovská dohoda přestože vznikla na nátlak a pod hrozbou násilí, neplatila od samého počátku.

17. ledna 1967 se na redakční stole Svobodného slova sešlo několik zpráv o západoněmecké nacionálně demokratické straně. (NPD). Byly to vesměs zprávy odsuzující tuto stranu, která se zcela otevřeně hlásí k neblaze proslulým nacistickým tradicím v Německu. Tak německý odborový svaz se obrátil na Spolkový sněm, na vládu NSR, na spolkovou radu a vlády jednotlivých zemí v NSR, aby prohlásily NPD za protiústavní. Ve Stuttgartu se konala v sobotu 14. ledna velká demonstrace proti neonacistům, která znemožnila uspořádat NPD ohlášenou schůzi. Konečně až z daleké Ottavy jsme se dozvěděli, že kanadská televizní společnost CBS byla nucena pod tlakem protestů a demonstrací veřejnosti odvolat své původní pozvání vůdce NPD von Thaddena, který měl koncem ledna promluvit v kanadské televizi. Tentýž von Thadden se nedávno vyzpovídal anglickému novináři J. Cameronovi, a to způsobem, jako by hovořil jménem německého lidu. „Německý národ by mohl být duchovním vůdcem Evropy“. „Procesy s válečnými zločinci byly fraškou“, „před Německem znovu vyvstává židovský problém z mezinárodního hlediska“, „usilovně opakujeme, že nyní, po dvaceti letech od konce války, je třeba zbavit se falešné teorie, že za všechno zlo spojené s válkou je vinno Německo“, „musíme skončit s neustálými řečmi o minulosti, s obviněními Němců, kteří se dopustili takzvaných válečných zločinů“. Cameron není v německé otázce žádným nováčkem. Pracoval jako dopisovatel anglických novin již v nacistickém Německu, a jeho slova mají svou váhu. Nebezpečné symptomy, které se objevují v Německu – píše – se plně shodují s epochou nacistického šílenství, která zachvátila zemi v období mezi oběma světovými válkami.

Podle Sudetendeutsche Zeitung sudetští Němci neměli zapomenout rozhodně na výzvu, kterou jim adresoval spolkový kancléř Kiesinger ještě jako ministerský předseda Bádenska-Virtemberska při sudetoněmeckém dni ve Stuttgartu, když je vyzval, aby zajišťovali tvůrčí neklid v německém národě. [1] Podle vyjádření mluvčího sudetoněmeckého krajanského sdružení Seebohma, bývalého bonnského ministra, publikovaném v Sudetendeutsche Zeitung dohoda není neplatná „ani ex tunc“, ani „ex nunc“: Skutečnost, že tato dohoda byla uzavřena pod hrozbou agrese, je zcela bezvýznamnou. Pro každou německou vládu by bylo důležitější, kdyby bojovala proti bezpráví, způsobenému vysídlením Němců, než aby vydávala prohlášení o Mnichovu. Ať se prohlašuje cokoli, Mnichov není neplatný ani ex tunc ani ex nunc. Lze se obávat, že Kissingerovi a Brandtovi nejde o uznání bezpráví, nýbrž o materiálně lepší vztahy mezi námi a satelity Moskvy. Navázání diplomatických vztahů mezi NSR a ČSSR bych ale uvítal s ohledem na silný cestovní ruch sudetoněmeckých krajanů do vlasti a ohledem na mnohé jiné důvody. Podle samotného Kiesingera sice již mnichovská dohoda neplatila, ale spolková vláda nemůže souhlasit se stanoviskem, že tato dohoda, přestože vznikla na nátlak a pod hrozbou násilí, neplatila od samého počátku. [2] Místopředseda parlamentní frakce FDP, poslanec William Born si kladl otázku, co si mají myslet sousední země o NSR, která se odmítá zřeknout se východních území, která ji fakticky vůbec nepatří. [3] Status quo nechce NSR uznat. Vláda NDR v memorandu poukázala na nebezpečí, plynoucí z nároků vlády NSR na výhradní zastupování celého Německa. Toto nebezpečí lze odvrátit, pokud naváží všechny státy normální styky s NDR. Přispělo by to rovněž k normalizaci vztahů mezi oběma státy.

V rozpravě o zahraniční politice NSR ve Spolkovém sněmu v rámci vládního prohlášení ministr zahraničí W. Brandt opakoval tvrzení, že Bonn chce „skutečné smíření a uvolnění“, ale současně obvinil socialistické země, že znemožňují pokrok uvolňování v Evropě, protože odmítají akceptovat politické stanovisko Bonnu. Přitom prohlášení mimo jiné opakovalo, že NSR neuznává hranice na Odře a Nise.

Jiřina Grillová z redakce Svobodného slova průběh zasedání spolkového sněmu komentovala těmito větami: Zde zatrhuji jen slova Jánose Kádára ve smíchovské Tatrovce: „Nemůžeme zapomenout, že na našem kontinentě, tedy v Evropě, dosud nebyly zlikvidovány pozůstatky druhé světové války. Vláda NSR ještě dodnes není ochotna vzít na vědomí nové skutečnosti v Evropě, vzniklé porážkou hitlerovského fašismu.“ Skutečně i nad posledními projevy západoněmeckých představitelů (v debatě ve Spolkovém sněmu se zdá, že si nepřipouštějí, že jejich „velká koalice“ začala před rokem nikoliv s čistým štítem, ale s pořádným dluhem před dějinami. [4] Což dá tolik námahy pochopit – kromě hranic a nulity Mnichova – že druhý z německých států je právě ten, který dluh Německa vůči historii už smazal, že se jeho „neuznáváním“ NSR opravdu nedobře kvalifikuje. [tučně vytištěno už v originále]. Táž publicistka v článku„Také jste plakali pro Heydricha“ se zabývala jedním způsobem vyrovnávání Němců s Lidicemi: „Německé zprávy“ (Deutsche Nachrichten) z 28. září letošního roku nepřisuzují sice toto oplakávání právě vám osobně, ale zase globálně nám všem, kdož jsme poslední čtvrtletí roku jedenačtyřicátého a necelou polovinu následujícího, tvořili „tschechische Bevoelkerung“ čili české obyvatelstvo „protektorátu Čechy a Morava“, řízeného tou dobou „zastupujícím říšským protektorem“ Reinhardem Heydrichem. O TOM, JAKÉ JSME vlastně k této vrchnosti chovali city a jaké ona naopak chovala k nám, dozvídáme se z „Německých zpráv“ díky tomu, že jeden z jejich spolupracovníků seděl před televizní obrazovkou, vstal od ní až na nějaké detaily spokojen a rozhodl se to zhodnotit. Napsal článek veliký a zásadní s titulkem „Lidice – viděny také jednou jinak“. BĚŽELO TO V I. PROGRAMU západoněmecké televize. Námět: Atentát – Heydrich v Praze. Autor Peter Aller (prý se držel knihy anglického autora Burgesse – jak řečeno pisatel v zásadě uspokojil, neboť „tato snaha o objektivnější podání se uplatnila v německé televizi poprvé“ a pořad „byl s to přimět k zamyšlení všechny ty, kdo mylně používají jména Lidice jako obžaloby“. NEVÍME PŘESNĚ, co přisoudit onomu televiznímu programu a co autorovi v „Německých zprávách“, protože ten neodděluje postřehy z obrazovky od obšírných vlastních výkladů, jak to tehdy vlastně v protektorátu bylo, ale slyšte: českému národu se uprostřed války vedlo dobře, zásobování lepší než v říši, k vojenské službě nebyl nikdo nucen, „jen průmysl byl nasazen pro německé válečné hospodářství“.

A protektora jsme měli, že by ho pohledal. Poměr mezi českými úřady a okupační mocí byl korektní a s Heydrichovým nástupem „sliboval, i když zdrženlivě, nabýt dokonce charakeru přátelské spolupráce“. Ale právě proto „moudrý, tolerantní a mírný Heydrich musil zemřít“, neboť ona idyla se nelíbila „notorickým štváčům z Benešovy vlády v Londýně“. ČTENÁŘI „NĚMECKÝCH ZPRÁV“ se pak v kostce poučují, že ti a ti byli tajně vysazeni v Tschechei (tohle slovo, pokud si vzpomínám, používal fuehrer osobně), a pak se to 27. května stalo. Jestli už si nepřipomínáte, co jsme si toho dne myslili, vězte, že „zákeřná vražda zastihla české obyvatelstvo a německé úřady zcela překvapivě“. Což se rozvádí takto: „Že právě Heydrich by se mohl stát obětí temných machinací, s tím nikdo nepočítal, neboť zastupující říšský protektor byl vysloveně oblíben (ausgesprochen beliebt) a mohl se v kavárně přidružit k Čechům, aniž se musil obávati zlého“. NESEDĚLI JSTE také tehdy náhodou v kavárně s našim dobrodruhem. Ovšem, „tím větší bylo zděšení českého obyvatelstva a tím ostřejší německá reakce…“ PŘIPOUŠTÍME: „Tolerantní a mírný“ zastupující reichsprotektor, kromě toho, že byl kat, byl i taktik. I „Německé zprávy“ vyzvedávají, že náš průmysl byl zapojen do služeb válečné mašinérie třetí říše. Klid v našem prostoru byl nejvýš žádoucí. Heydrich to 2. října 1941 řekl svým spolupracovníkům v Černínském paláci docela po lopatě: „V dané chvíli nesmíme z válečně důležitých a taktických důvodů přiváděti Čechy v určitých věcech do zuřivosti a k výbuchu“. Perspektivní plán, co s námi, ležel tehdy ještě v zásuvce. Tento plán, který Heydrich převzal jako závazný při svém nástupu, je z dokumentů až příliš dobře znám: „Rasově vyhovující“ část českého národa rozptýlit do říše a poněmčit, nevyhovující deportovat na východ, odbojné fyzicky zlikvidovat. Vybíral si pan zastupující při posedávání v kavárnách už předem čistě nordické typy? OSTATEK ČLÁNKU v „Německých zprávách“ jsou variace na stejné téma: protentokrát mohl být rájem, atentát všechno zkazil. Lidice prostě měly své „okolnosti“, nebylo to všechn tak jednoduché jak se říká …

AUTOR ČLÁNKU, skrytý pod šifrou Cato, udělil televizi rozhřešení, ale ne bez výhrady. V úvodu pořadu se například vyskytla věta, že „Hitler odňal Československu Sudety“. Ale to podle pisatele falšuje výchozí body německo-českého vztahu, protože přece to nebyli Němci, kteří Čechů vzali jim ostatně vůbec nenáležející vlast, ale naopak Benešovi a Masarykovi Češi (die Benesch- und Masaryktschechen) okupovali a znásilnili německé Sudety.“ V dalším už prý zpracování v televizi bylo „hrubých zkreslení prosto“. Jenom závěrečná tragédie pachatelů atentátů v kryptě vyzněla jako „hrdinská“ ale naštěstí prý se vymkla celkovému aspektu představení. I zpodobení Heydricha a jeho SS doprovodu, jakož i státního presidenta Háchy, bylo poplatné „obvyklému propagandisticky štvavému kliše“ – ovšem „man kann halt im deutschem Fernsehen nicht alles auf einmal haben“ – nemůžeme mít v německé televizi všechno najednou, praví značka Cato. SNAD ABYCHOM PŘEDSTAVILI papír, který to všechno 28. září letošního roku snesl: Deutsche Nachrichten jsou orgánem západoněmecké neonacistické strany NPD. Její poměr k minulosti i k současnosti je známý. Cato jej ostatně školácky objasňuje, pokud jde o naše záležitosti. Její poměr k západoněmeckým spoluobčanům: viz odstavec ze stejného článku, kde si autor stěžuje, že do Lidic putují z NSR delegace levicových odborář, radikálních studentů a mládežnické skupiny – ještě že se jim v televizi dostalo pohledu „jednou zase jinak.“ Její síla? V západoněmeckých zemských volbách stoupající počet hlasů, naposledy 1. října v Brémách 9,2 procenta, což je dosud nejvíce. JEJÍ PLÁNY? „V roce 1969 chce NPD „vtáhnout do Spolkového sněmu“ (duesseldorfský týdeník Allgemeiene z 13. října. Ví, že jako od televize, nemůže ani od voličů chtít všechno najednou. Ale ví, co chce. Jen jí chybí, že nejsme o čtvrtstoletí zpátky.

Na Jiřinu Grilovou navázal Vladimír Novotný: „Nároku na Sudety se nikdo, žádná vláda a žádná politická strana nesmějí vzdát … Nárok na východní Německo se nikdo, žádná vláda a žádná politická strany nesmějí vzdát … Odmítáme uznat „realitu“ toho, co komunisté získali v r. 1945 … Vojenská kapitulace v roce 1945 nevymazala německou říši jako subjekt státního a mezinárodního práva … Je třeba všemi vhodnými prostředky mobilizova t vůli k obnovení státní jednoty jako rozhodující hybnou sílu všeho německého konání … Svět musí vědět, že tuto vůli nikdo nemůže pomíjet.“ To vše a mnohé jiné stojí doslova v programu západoněmecké neonacistické strany NPD, schváleného na 3. sjezdu této strany v Hannoveru. Sjezd se konal sice v první polovině listopadu, ale program získal širší publicitu teprve nyní, kdy jej ve čtvrtek předložil předseda NPD Adolf von Thadden novinářům na tiskové konferenci v Bad Godesbergu. Adolf von Thadden (to křestní jméno má u tohoto muže zvuk, že ) ovšem neopomněl program komentovat s vlastním komentářem, kterým pokud možno ještě trumfoval programové formulace. Tak o mnichovské dohodě prohlásil, že „není nutné pochybovat o její platnosti“, za „zločin proti lidskosti“ označil skutečnost, že bývalý Hitlerův zástupce Hess je dosud ve spandavském vězení (mimochodem nedávno se propůjčil k rozhovoru s Hessovou manželkou i hamburský týdeník Spiegel) a nakonec lakonicky oznámil, že nynější vnitropolitický vývoj v NSR je jen „přechodná fáze, ve které je nezbytné naučit se žít s NPD“. Podle západoněmeckého týdeníku „Das Parlament“ ze 14. června 1967 ministerstvo vnitra zjistilo, že v NPD „je podíl tzv. starých příslušníků strany (to jsou ti, kteří byli členy Hitlerovy NSDAP před roku 1933) nejméně osmkrát vyšší než v celkovém obyvatelstvu NSR, že v „roce 1966 byly zjištěny množící se důkazy pro to, že základna světového názoru NPD a nacistická ideologie jsou podobné“ (konkrétně se uvádí, že ideolog strany dr. Anrich mluvil v r. 1966 v Karlsruhe obdobně jako při říšských slavnostech v roce 1934, kdy byl vedoucím říšského školení nacistického studentského svazu) a že „náklady pravicově radikálních novin, časopisů a informačních bulletinů se v r. 1966 podivuhodně zvýšily“, přičemž „četné antisemitistické a nacisticky motivované trestné činy je nutno přičíst nezdravému vlivu těchto tiskovin“.

Tak tedy i v samotném Bonnu celkem přesně vědí, s kým mají za čest být na jedné lodi – ale přece nic nepodniknou. Dříve se ještě pravicové radikální supiny alespoň rozpouštěly - například v r. 1952 tzv. nacistická říšská strana (dnes jsou stovky jejich tehdejších členů samozřejmě v NPD a nyní se však v citované zprávě konstatuje, že možnosti protiopatření státu jsou omezeny“. Proč? Tato otázka se vnucuje se stále naléhavějším důrazem, při čemž již nejde jen o bonskou vládu jako takovou, ale i odpovědnost vlád protihitlerovské koalice. Nejnověji tuto odpovědnost naléhavě připomněla sovětská vláda ve svém prohlášení , kde požadovala přijetí rozhodných opatření, aby byli zkroceni západoněmečtí revanšisté a neonacisté. Věci jsou prostě vážné a není možné je bagatelizovat okřídleným rčením, že se ve srovnání s třicátými lety změnily časy. To je sice totiž pravda, ale zatím se nic nezměnilo a ani nemohlo změnit na skutečnosti, že militarističtí maniaci působí ve světě ještě mnoho zla – dříve než se v sebevražedném šílenství sami zničí: proto jakékoli podceňování dnešního politického vývoje v NSR by mohlo opravdu vyvolat nedozírné následky. Což je řečeno na adresu Washingstonu, Londýna, Paříže a koneckonců i Bonnu, kde se zatím pouze slovně snaží od pravicových extremistů distancovat.

K prohlášení sovětské vlády o nebezpečném vývoji v NSR se vyslovil západoněmecký kancléř Kurt Georg Kiesinger, který reagoval na obvinění s neonacismu, revanšismu a militarismu a označil je za „překrucování skutečností o politickém životě západního Německa. Znovu odmítl uznat NDR jako „formalizování státu quo“, které by prý působilo proti sjednocení Německa. Mluvčí bonského ministerstva vnitra potvrdilo, že považuje neonacistickou stranu NPD za ústavní.

Hranice ve střední Evropě byly zajištěny pouze silou armád, které je střežily. Avšak do té doby největší třídenní bojové cvičení tankových jednotek pod názvem „Tygří skok“ jasně dokazovalo ochotu Západu tuto hranici překročit. Zúčastnilo se ho 52 000 vojáků bundeswehru a americké, francouzské a belgické jednotky Tankové jednotky a posádky demonstrovaly v spolupráci na bojišti. Úkolem manévrů bylo vystavit vojáky tvrdým zimním podmínkám a školení vedoucích velitelských kádrů v osvětové práci. Přes určité jazykové potíže byla spolupráce jednotek NATO dobrá. [5] Když sovětské politbyro přelouskalo v češtině první verzi rukopisů Černí baroni (1966) a Tankový prapor (1967), nutně muselo dospět k závěru, že ČSA s tou obranou hranic potřebuje výpomoc, a proto uspořádalo spolu s dalšími čtyřmi státy největší tankové manévry v Evropě, aby ten Tygří skok NATO přetrumflo. Žádné jazykové potíže se nekonaly. Této řeči Západ dobře porozuměl, takže v první polovině 70. let bylo dosaženo jak oduznání mnichovské dohody, tak vzájemného uznání obou německých států, tak i hranic na Odře a Nise. Najednou to šlo. Ba i konference v Helsinkách se konala.

Západ těmto tankovým manévrům mohl zabránit, kdyby přistoupil na návrh polského ministra zahraničí Adama Rapackého, který v sobotu 18. listopadu 1967 v projevu před studenty v Kodani uvedl, že Polsko a jeho spojenci soudí, že situace uzrála pro to, aby se uvažovalo o současném rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy a aby se bezpečnost Evropy opírala o spolehlivější a pevnější základy, než je rovnováha strachu a rostoucího zbrojení, tj. uznat územně politický status quo. Těžko si lze představit normalizaci vztahů v Evropě bez uznání existence dvou německých států a bez normálních vztahů mezi nimi.