Dokonáno jest

Jasně, že jde o důležitá témata, leč taková, kvůli kterému se stranický dres nepřevléká! Do sociálně demokratické kuchyně nevidím, tak nevím, zda s kritikou téhož u spolustraníků Jiří Paroubek neuspěl, či snad byl za ni ostatními dokonce bit. Však zaráží skutečnost, že pokud nebyly jeho názory uvnitř strany sociálních demokratů vyslyšeny, byly-li tedy na reprezentativním fóru prezentovány, pak to svědčí pouze o tom, že v ní ztratil jakýkoliv vliv.

Tady budeme zřejmě u jádra pudla. Osobnost Jiřího Paroubka je taková, že nevlivným býti nemůže. Nevím, stále nevím, co čekal, že se stane, když předsednický post okázale opustí? Co ovšem tuším, tak to, že jakmile seznal, že jeho politický pád je daleko hlubší, než očekával, začal pracovat na cestě zpátky na vrchol. Zkušeně si vypočítal, že v rámci sociální demokracie to možné nebude a tak síly věnoval budování zázemí pro stranu novou.

Aby nedošlo k mýlce, beru to jako zcela pochopitelný osobní krok ambiciozní osobnosti, která chce na politickém kolbišti pokračovat nikoliv v roli obyčejného pešce, ale daleko významnější figury. Je to zcela jasný politický kalkul a jen slepý ho nevidí. Se svou levicově orientovanou stranou může bodovat, zvláště zahraje-li v současné mezinárodní i vnitrostátní situaci i tak trochu na národní strunu. Zcela jistě počítá s tím, že volební procentní podíl mu cestu do příští sněmovny otevře a pak, jakožto předseda zcela přirozeného koaličního partnera pravděpodobně vítězné sociální demokracie, mu bude předestřen běhoun přímo do křesla místopředsedy vlády. V něm by dost možná rád hrál dnešní roli Miroslava Kalouska. Fantasmagorie? Možná ano, ale spíše ne.

Závěrem nutno dodat, že na to Jiří Paroubek má. Tedy politicky a odborně zcela určitě. Zda i lidsky, ukáže nikoliv možná nemalý zástup jeho obdivovatelů a příznivců, ale daleko početnější davy voličů.