Historické vítězství argentinské prezidentky

Prezidentka se zároveň může opřít o většinu v obou komorách parlamentu: Justicialistická strana (PJ) disponuje majoritou 135 křesel v 257členném Kongresu a 38 křesly v 72členném Senátu. Až do roku 2013, kdy se bude volit třetina nových zákonodárců, má hlava státu zcela volné ruce pro uskutečňování svého politického programu. Ten v předvolební kampani sama příliš nekonkretizovala, pouze avizovala „prohloubení modelu“ zavedeného jejím manželem a exprezidentem Néstorem Kirchnerem, který loni zemřel. Identita „kirchnerismu“ se opírá o trvalý růst ekonomiky, podpořené rostoucím konzumem a státními intervencemi; sociální politiku ve prospěch nižší a střední třídy; soudní procesy s exponenty vojenské diktatury z let 1976 - 1983 a nacionalistickou rétoriku. Podrobněji viz: http://www.vasevec.cz/blogy/argentina-vitezstvi-soucasne-prezidentky-je-temer-jiste

Skvělý volební výsledek Cristiny Fernández není pozoruhodný jen počtem odevzdaných hlasů, ale i skutečností, že opozice vyšla z voleb nejen poražená, ale i výrazně oslabená a rozdělená. Žádný z protikandidátů totiž nezískal takový počet hlasů, aby se mohl prezentovat jako skutečná alternativa. Na druhém místě skončil 68letý lékař a guvernér Santa Fe, socialista Hermes Binner s pouhými 16,9 % hlasů, který bude moci jen sotva vystupovat jako lídr opozice, protože není poslancem ani senátorem. Pro Socialistickou stranu (PS) je to však úspěch, protože z pozice stabilně druhé nejsilnější formace odsunuli Radikální občanskou unii (UCR), jejíž kandidát Ricardo Alfonsín – syn bývalého prezidenta Raúla Alfonsína – získal 11,2 % hlasů. Třetí místo znamená pro radikály těžkou ránu a potvrzení skutečnosti, že se dosud nevzpamatovali z těžké krize, která stranu i zemi postihla v roce 2001. Na čtvrtém a pátém místě skončili perónističtí kandidáti  Alberto Rodríguez Saá s 8 % a Eduardo Duhalde s 5,9 % hlasů, kteří se jako členové Justicialistické strany vůči levicové politice „kirchnerismu“ vymezují. V souhrnu tak perónisté získali úctyhodných 68 % hlasů.

Pro Argentinu je specifické, že všechny tři největší strany – PJ, PS a UCR – lze řadit k levému středu, ačkoliv v jejich rámci působí i pravicové frakce (za Justicialistickou stranu se o post prezidenta ucházeli tři kandidáti). Cristina Fernández přesvědčivě zvítězila nejen díky úspěchům svojí politiky, ale také proto, že její oponenti nedokázali nabídnout výrazně odlišný program, se kterým by oslovili voliče. Levicová frakce Justicialistické strany tak bude vládnout už ve třetím funkčním období.

Argentina je v dobré ekonomické kondici. Trvalý osmiprocentní hospodářský růst umožnil prezidentce rozvíjet štědrou sociální politiku v podobě valorizace penzí, zvýšení rodičovských příspěvků a minimální mzdy, čímž si získala vysokou popularitu u širokých lidových vrstev, střední třídy i mládeže. Zahájila důležité programy jako stimulaci zaměstnanosti a tvorbu nových pracovních míst v rámci kampaně „Argentina pracuje“ nebo masivní distribuci počítačů pro středoškolské studenty. Profiluje se i jako pokroková demokratka – prosadila schválení registrovaného partnerství, což je v katolické zemi velmi odvážné.

Zahraniční politika manželů Kirchnerových se vyznačovala odklonem od USA a úsilím o užší integraci jihoamerických států. Ačkoliv Argentina bývá řazena společně s Brazílií, Peru, Paraguayí a Uruguayí k umírněnějším levicovým režimům, má velmi přátelské vztahy i s Venezuelou, Bolívií a Ekvádorem. Hugo Chávez si přízeň prezidentských manželů získal i nákupem argentinských státních dluhopisů za více než 5 miliard dolarů, čímž významně přispěl k restrukturalizaci ohromného státního dluhu, který Kirchner zdědil po svých předchůdcích. V roce 2001 totiž Argentina přestala být schopna dluhy splácet a vyhlásila státní bankrot. Hugo Chávez tak dokázal, že o latinskoamerické solidaritě jen nehovoří, ale i koná. Néstor Kirchner při svém projevu během návštěvy Caracasu prohlásil, že „Venezuela je skutečnou demokracií, bojující za důstojné životy svých lidí.“

Od opozice a neoliberálních kritiků ze zahraničí získala Kirchnerová nálepku populistky; pravice však nazývá populisty všechny, kdo usilují o zlepšení životní úrovně nižších vrstev a omezují vliv bank a finanční oligarchie. Odpůrci prezidentky se obávají, jakým směrem se bude „kirchnerismus“, příležitostně nazývaný „cristinismus“, po tak drtivém vítězství ubírat. Společně s převahou v obou parlamentních komorách by prezidentka mohla – jak si přejí její nejradikálnější stoupenci – modifikovat ústavu za účelem svého opakovaného zvolení. Současná ústava umožňuje výkon prezidentské funkce pouze ve dvou po sobě následujících obdobích. Prezidentka však tyto spekulace odmítla a bezprostředně po svém znovuzvolení prohlásila: „Můžete se na mě spolehnout v tom, že v boji za zlepšení životů 40 milionů Argentinců nepolevím.“