Dokument: Důkaz úpadku politické a právní kultury v naší zemi

Předběžné opatření, které Ústavní soud vydal jeden a půl dne po podání kompetenční žaloby prezidenta republiky ve věci jeho účasti na nadcházejícím summitu NATO v Ankaře, je svou účelovostí a neskrývaným politickým aktivismem důkazem úpadku politické a právní kultury v naší zemi.

Ústavní soud se nechal bez odporu zatáhnout do otevřeného politického střetu. Byl ochoten hodit za hlavu poměrně jasnou dikci ústavy o dělbě moci mezi ústavními institucemi. Snaží se úkolovat vládu a přisvojit si rozhodování o takových ryze exekutivních věcech, jako je složení delegací a technické otázky jejich působení v zahraničí. Použil bezprecedentní institut předběžného opatření ve sporu mezi institucemi státu. To vše napovídá, že máme co do činění s orgánem otevřeně aktivistickým a mocensky zcela nezdrženlivým. Neváhá překročit své pravomoci. Něco jako sebeomezení, politická nestrannost, odborná korektnost či renomé instituce jsou pro něj věci zcela podružné.

Ve věci samotné nejde v první řadě o účast či neúčast prezidenta na summitu NATO. Z dikce žaloby jasně plyne, že se před námi odehrává zásadní pokus o přepsání dělby moci v naší zemi, o přechod k poloprezidentskému systému, o zásadní oslabení institucí s demokratickou odpovědností vůči občanům – tj. Parlamentu a vlády – a naopak o posílení moci institucí, které tuto odpovědnost nemají – tj. prezidenta republiky a Ústavního soudu.

Aktéři této hry neskrývají vzájemnou domluvu, koordinaci postupu, a tím i faktickou podjatost soudu. Prezident, který si je jist podporou Ústavního soudu, opakovaně vládě hrozil kompetenční žalobou, měl ji dopředu připravenou a v řádu hodin ji také podal. Ústavní soud v otevřeném rozporu s dosavadní praxí svého fungování za pár hodin v jeho prospěch rozhodl zcela neobvyklým, dosud v ústavním právu nikdy nepoužitým a ústavou nepředvídaným nástrojem předběžného opatření. Současně tím předurčil svůj konečný nález.

O ústavu soudu nejde. Jedná se o boj o moc a Baxův soud nezastírá, že je v tomto boji jednou stranou sporu. To by měla veřejnost vědět. Krátkozraká účelovost rozhodování se bohužel stala pravidlem a ochota aktivisticky ohýbat právo a hrát politické hry běžnou praxí.

Z minulosti připomeňme kompetenční spor vlády s prezidentem o jmenování guvernéra ČNB a bankovní rady, kdy Ústavní soud ve snaze za každou cenu tehdy podpořit prezidenta Havla přiřknul tuto kompetenci do výlučné pravomoci prezidenta, což je u této snad nejvíce technicistní státní funkce ve světě unikát a potenciálně riskantní nesmysl. Rychetského svévolné odložení voleb v roce 2009 a náhlou změnu volebního zákona v roce 2021 je také třeba v této souvislosti připomínat.

Současný Ústavní soud a jeho předseda ukázali, že jim tato praxe není varovným mementem, ale naopak inspirací. Dnes se v důsledku toho jeví v jiném světle i kauza Turek při sestavování vlády a postup prezidenta Pavla, který se už tehdy domáhal kompetenční žaloby, kterou on nebyl oprávněn podat. Premiér Babiš tento krok prozíravě odmítl. S dnešní znalostí věci si dokážeme představit výsledek – nález, že vládu fakticky sestavuje nikoliv premiér, ale prezident. Parlamentní volby by se mohly odsunout stranou.

Jásot naší opozice ukazuje, že není vůbec schopna domýšlet důsledky kroků, kterým dnes neuvážlivě tleská a které jsou zaměřeny do budoucna i proti ní stejně jako proti vládě současné.

Krátkozrace účelový přístup se všem aktérům vymstí a posílí obvykle ty, proti kterým byl namířen. Ti, kteří se v Zemanově éře snažili postavení prezidenta za každou cenu oslabit a právo otáčeli v jeho neprospěch, dnes naopak horují pro poloprezidentský systém. Pojistkou proti tomu by měl být Ústavní soud. Svým postupem ve věci kompetenční žaloby však ukázal, že jí bohužel není.

Václav Klaus, Jiří Weigl, Ivo, Strejček, Ladislav Jakl, 25.6.2026

Institut Václava Klause