Justin Bieber a Anna Franková – spojení bez závazku

obrazek
29.4.2013 07:31
„Anna byla skvělá holka. Doufám, že by byla mojí fanynkou.“ Tato slova zapsal Justin Bieber, globalizovanou mládeží milovaný kanadský zpěvák, do knihy hostů při své nedávné návštěvě Muzea Anny Frankové. Jak jinak, při tak ožehavém spojení hvězdy dneška a oběti holocaustu, vyvolaly tyto dvě věty celosvětové vášnivé intelektuální diskuze. Justin to skutečně myslel upřímně, chudák kluk, a Anna by jistě byla ráda jeho fanynkou … chudák holka!

Přestože Justinu Bieberovi nelze upřít umělecký talent, sám hraje na několik hudebních nástrojů, řadí se mezi rychlokvašné a tedy rychlepohasínající hvězdičky pop music a je součástí současného showbussinessu více než jako zpěvák jako dobře se prodávající produkt. Milujete Justina Biebera? Zamilujete si i jeho cool parfém Justin Bieber k dostání od 467,- Kč. Chcete ho milovat ještě víc? Kupte si ho v podobě erotické pomůcky - nafukovacího panáka Just-in Beaver (Jen v bobrovi). Chlapci je devatenáct let a musí-li dennodenně uspokojovat své fanoušky, na facebooku má 56 milionů „likerů“, což jsou vše potencionální kupci všeho, dá to fušku a zabere to spoustu času.

K přemýšlení, jak dobře víme, je ale zapotřebí spousty volného času, přemýšlení vysloveně plýtvá časem, který je každému produktu vzácný, Bůh tedy suď, kolik času věnoval Justin přemýšlení o druhé světové válce, o životě obyčejných lidí v ní, o smrti lidí v ní a kolik stránek z Deníku Anny Frankové skutečně přečetl dříve než navštívil její muzeum. Když váš oblíbený učitel zapáleně vypráví o své oblíbené knize, možná vás zláká k četbě, když mluví produkt Justin o Anně Frankové, prodává ji jako produkt… a to je fakt problém.

„Zdroj blízký Bieberovi“ při jeho obraně uvedl: “: „Je to naprosto pozitivní záležitost, kterou se někdo snaží převrátit v opak. Ten kluk udělal dobrou věc a nyní se v důsledku toho víc lidí dozví i o Anne Frankové.“ Nic jiného pan či paní zdroj snad ani říct nemohl … a náš problém s koncem lidského je tak ještě o kousek větší. To „dozvědět se o“ ale rozhodně nefunguje tak, že vám jako Justin – žádný pan autorita, chlapec na prodej – řekne: “Hele kámo, Anna byla skvělá holka, zajdi do jejího muzea, buď její „liker“, muzeum bude rádo, no a když už tam budeš, tak se také možná i něco dozvíš.“ Ano, muzeum bylo skutečně rádo, má totiž jen 48 tisíc facebookových fanoušků, a psalo tedy s potěšením o Bieberově inspirativní návštěvě pro další možné mladé návštěvníky… Chudáci všechna muzea dneška, sbírají prázdné „likery“, touží prodávat vstupenky, peníze, peníze, a s „dozvědět se o“ již ani ta nemají nic společného.

Justin není autorita té moci, že když řekne davům, nechť vědí, tak oni vědí. Justin je jen a pouze výrobek své doby, nástroj zručných manažerů, který dnes je a zítra ho nahradí jiný. Justin neví a o „dozvědět se o“ nemůže mluvit, kdyby věděl, není produktem, kdyby věděl, bude mlčet. Justin je fakt chudák a doufejme, že vyroste a bude to jiný Justin a muzeum navštíví ještě jednou. Jeho fanoušci, kteří se nyní pseudo pohrnou za Annou, se „nedozví“ také nic, protože informace v muzeu na to skutečné „dozvědět se“ prostě nestačí. Informace v dnešním mediálním podání již, jak už snad také všichni víme, dávno není informace jako něco, co vás nově zformuje, něco nového a nepravděpodobného mezi vším známým a pravděpodobným. Informace zaručených zpráv a objevů jsou prázdné, ve své podstatě jsou to také jen produkty. To, co skutečně chybí, abychom se mohli něco dozvědět, je samotný naprosto jedinečný jakoby nám na míru šitý způsob, kterým se k nám to se sílou nás znovu zformovat – přeskupit – nechat povyrůst – dostává. Média jsou všude, ale stále více zastiňují médium, které nás umí vevnitř otevřít a nechat tam to důležité pronikat. Nejde o to, že Justin říkal, jde o to, že vy sami se vypravíte někam do neznáma, protože tušíte, něco ve vás tuší, že se tam něco dozvíte. A ta výprava, i třeba do Amsterdamu za Annou, nebo jen do knihovny za knihou, ta je důležitá, ta ve vás zůstane a na tu nikdy nezapomenete.

Dodnes si pamatuji, že Deník Anny Frankové jsem dostala v přibližně stejném věku, v jakém si ho sama psala. Dostala jsem ho od dědy, se kterým jsem si dopisovala dopisy, psané rukou, které se kdysi posílaly poštou, a lidé plýtvali časem, když se na ty banální informace třeba celé týdny těšily. Když mi děda dal tuto knihu a řekl, hele, tohle by se ti mohlo líbit, byl to Děda, ten fakt hodný a chytrý děd s nejhlubšíma modrýma očima a já věděla, že musím číst. Možná to chvíli trvalo, než jsem knihu opravdu otevřela, rozhodně vím, že ve mně zůstala. A to ani ne tím, co si ta Anna psala a o čem snila, dost totiž zapomínám, jako spíš tím, jakou sílu mají některé knihy spřádat okolo sebe sítě a do nich chytat lidské duše. Nejde o informace, nejde o knihy samotné, nejde o to, co si představíte pod slovem „holocaust“, jde o to, kde právě teď sami stojíte, směřujete-li dovnitř nebo ven, nahoru nebo dolů, co si myslíte a proč si třeba nic nemyslíte, a jestli byste dovedli svůj život postavit na hranici mezi lidské a nelidské a ustát ho jako lidský. Proto znějí Justinova slova tak banálně a nakonec strašně smutně, on totiž všanc vůbec nic nedává. Prozatím.

Anna byla správná holka, dneska by byla jistě moje kámoška a ve třinácti by byla jistě šťastnou fanynkou Justina Biebera. Taky netoužila po ničem jiném než si projít strašnou pubertou a v pubertě v podstatě jde o to, svodům Justina a jeho party naletět. Rozhodně vím, že by z toho puberťáckého úletu vyrostla, její cesta ale byla nakonec jiná a nám ale zůstává její silná a krásná výpověď.

Důležitější než návštěva teenagerů Muzea Anny Frankové jsou souvislosti, do kterých se taková návštěva zasadí. Panely s takzvanými fakty pouští každý teenager jedním uchem tam, jedním ven, všichni to ze školy i z muzeí známe. Důležitý je příběh a jeho spojnice mezi Tebou a mnou, mezi minulostí a tím, co by se zase mohlo stát, co už se zase někde děje. Deník Anny Frankové, příběh jejího krátkého žití, je výborným učebním materiálem, výborným klíčem k otvírání všech mladých hlav, které chtějí o lidském i nelidském přemýšlet. Dříve či později si tento či jiný poučný příběh najde každého z nás a moment toho daného shledání je pro život rozhodující. Po Justinovi žel Bohu neštěkne zítra už ani pes.

katerina-vaclavu
Vystudovala Fakultu humanitních studií, obor Elektronická kultura a sémiotika. Na volné noze pracuje jako redaktorka internetových stránek. Zajímá se o filosofii člověka, umění a především literaturu.
Klíčová slova: kultura, volný čas

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.