Sociální demokracie potřebuje spojence

Vidina bezpracného úspěchu z hlediska vnitřního života strany také konečně ovlivňuje charakter současného předsednického boje. Ze sjezdu vzešlý předseda by se totiž měl stát hlavou exekutivy. Jeho spojenci ho potom budou následovat do více či méně viditelných a více či méně lukrativních postů. Podmínkou ovšem je nejen volby vyhrát.

Návrat k normálnosti

Politolog prof. Oskar Krejčí v komentáři k loňským sněmovním volbám řekl, že tyto volby znamenaly návrat k normálnosti. Žádná ze stran již podle něj nebude dosahovat výsledků přesahujících třicet procent podpory a zájmy i pozornost voličů se rozloží na více politických subjektů. Ano, je velmi pravděpodobné, že letošní volby znamenají definitivní odmítnutí představ o stranickém systému dvou velkých stran, který byl prosazován zejména v období tzv. opoziční smlouvy.

Takovéto uspořádání dvou hegemonních stran by bylo jistě výhodné pro pozdějšího vítěze voleb, nebylo by potřeba třeba i složitého jednání s politickými partnery s nutnou vnímavostí k jejich požadavkům, umožnilo by bezproblémové vládnutí a konzumaci jeho výhod. Dříve nebo později by však vedlo k politickému a morálnímu marasmu. Vždyť to konečně známe nejen z celostátní politiky.

Návrat do normálnosti ukazuje, že největším úkolem pro sociální demokracii je hledání přirozených spojenců, kteří se spolu s ní budou podílet na vládní zodpovědnosti a naplnění základních společných programových bodů. Neuvědomíme-li si tento naléhavý úkol, bude sociální demokracie sice volby vyhrávat, ale bude věčnou opozicí. Maximálně tu a tam získá nějakou prebendu, která bude vytvářet dojem demokratičnosti vítězů. O reálný vliv ovšem nepůjde ani trochu.

Význam spojenců ukázaly i loňské volby na Slovensku, kde Směr Roberta Fica tuto otázku podcenil, zřejmě také ukolébán průzkumy veřejného mínění, které mu v určitých chvílích připisovaly téměř absolutní vítězství. Dnes Slovensku vládne pravicový slepenec, byť nejsilnější pravicová strana má méně než polovinu poslanců Směru. A o výsledku kopírujícím Fica česká sociální demokracie ani snít nemůže.

Jde ovšem o to, aby hlavní strana měla spojence přirozené, se kterými může naplňovat své politické sliby voličům. Tak jako třeba v Německu je pro SPD přirozeným spojencem strana Zelených a nově také Levice. Nemůže jít jen o sestavování mocenských uskupení. Těžko totiž chápali voliči třeba krok Vladimíra Špidly, který sice sestavil proevropskou vládu, ale s limity sociálního zaměření danými charakterem vládních partnerů.

Také v důsledku tohoto kroku sice Špidla skončil v Bruselu a sociálně demokratického žezla se chopil Stanislav Gross. Výsledkem byla hniloba a propad do hlubin, ze kterých stranu vytáhl až Jiří Paroubek. Poznamenejme na okraj, že je ironií osudu, že mezi těmi, kteří se tenkrát na neutěšeném stavu podíleli, spolupodíleli nebo alespoň odmítli odpovědnost krizi řešit, jsou také ti, kteří by dnes sociální demokracii nejraději „odparoubkovali“.

Bez spojenců jen okousaná kost

Je až s podivem, že takovouto potřebu politických spojenců si u nás jako první uvědomil Mirek Topolánek, všeobecně považovaný za intelektuálně nepříliš zdatného. Zřejmě neprávem, protože projekty TOP 09 a Věcí veřejných dnes ODS umožňují vládnutí.

Také levice, a možná místo také spíše, musí nabídnout voliči pestřejší alternativu. Dnes je nabídka pouze od sociální demokracie a komunistické strany. Ukazuje se, že hodnotově na levici zakotvený volič se mezi nimi podle situace pohybuje. Tento celkový pevnější potenciál se však projeví spíše jen v dobách vyhrocených.

Navíc jde o systém, který není tradiční pro kontinentální Evropu a není typický ani pro naši demokracii. Snaha uplatnit anglosaský systém na kontinentu měla své místo při konsolidaci poměrů v Německu po pádu hitlerovského režimu, ale ani tady se neukázala trvalá. Spektrum je i tady dnes mnohem pestřejší. Stačí připomenout vzestup Zelených nebo německé Levice.

Je nepochybně třeba získat voliče, který stojí mimo jasný segment a levice, a ani sociální demokracie, ho dosud nezískala do svého pevného voličského jádra.

Důvody neochoty volit konkrétně sociální demokracii přitom mohou být různé. Může například vadit pro někoho příliš probruselská politika. Neopomenutelné je, že své hrají třeba i iracionální důvody rodinné tradice nedůvěry. Někomu se nemusí líbit ten či onen představitel. Dosadit je tady možné několik více tak či onak uchopitelných příčin.

Sociálním demokratům se to může nelíbit, mohou o tom s nelibostí diskutovat, ale musí to pochopit. V opačném případě jim totiž budou vždy dostávat nejvýše okousanou kost.

Sociální demokracie by se měla vzdát hegemonistických názorů a jejich uplatňování v praktické politice. Tuto cestu neblaze uplatnil již Miloš Zeman, když začal rozbíjet tehdejší tzv. Realistický blok, ale i strany v něm sdružené. Pravdu řečeno také on tenkrát vsadil na později kritizované využívání přeběhlíků. Nemálo taková politika připomíná dogmaticky uskutečňovanou vedoucí úlohu komunistů v dobách byrokratického „socialismu“.

Co s komunisty?

Časté ostentativní distancování sociální demokracie od možného podepření komunistickou stranou je úsměvné až směšné a největší radost z tohoto vlastního vzdání se podpory má jistě pravice. Požadavky kladené před KSČM, např. podpora členství v NATO či eurohujerismus, jsou úsměvné či spíše směšné z hlediska teoretického i praktického. Nebylo by účelnější hledat průsečíky společné politiky? Je možné ignorovat voliče této strany, jejichž přání např. v sociální oblasti jsou fakticky totožná?

Nepochybně vstřícnost komunistů např. v Poslanecké sněmovně při prosazování některých sociálních zákonů byla brána sociální demokracií jako samozřejmost. Jen zřídka však byla opětována podporou návrhů komunistických poslanců. Takovýto účelový přístup je však dlouhodobě neúnosný.

Jako směšné se potom jeví, když sociálně demokratický poslanec považuje za nepřijatelné podpořit návrh komunistických poslanců, ačkoli sám byl v minulosti komunista. To je konečně obecnější jev, nejen v sociální demokracii, že bývalí komunisté jsou dnes antikomunisty. Ti, kteří si s komunisty nezadali, chorobnými antikomunisty zpravidla nejsou, protože být nemusí.

Jak také mohli komunističtí zákonodárci např. podpořit prezidentskou kandidaturu Jana Švejnara, což sociální demokracie ve své rozšířené protiklausovské fóbii vyžadovala? Vždyť prvními navrhovateli tohoto kandidáta byli senátní komunistobijci Mejstřík a Štětina.

Není divu, že komunisté se často nejen z tohoto důvodu dívají na počínání sociálních demokratů s nedůvěrou.

Nejsou jen strany

V hledání spojenců však sociální demokracie nemůže zůstat jen u klasického vnímání politické scény a jejího dnešního rozložení. Společenský vývoj přináší nové fenomény, které vstupují do společenského a politického dění. Ukázalo se to částečně i na Věcech veřejných, byť si dnes o nich můžeme myslet své. Jistě se však budou objevovat nové a autentičtější projekty politicky angažovaných skupin, jejichž zájmy budou možná spíše krátkodobé či lokální.

Sociální demokracie jako strana s historickou tradicí, předpokládejme i budoucností, strana orientovaná na systémová řešení, může být pro takové aktivity silným zázemím i oporou. Pokus Jiřího Paroubka o takovéto „rozkročení“ např. podporou protiradarových aktivistů byl dílčím krokem a navíc dnes nemá pokračování.

Je samozřejmé, že spojenectví s takovýmito aktivistickými skupinami má své obtížnosti. Je tomu tak zejména proto, že jejich členové jsou téměř bez výjimky vedeni zájmem o věc, často pro ni přináší idealisticky spíše osobní oběti než by čerpali nějakou výhodu. Je jen velmi obtížné říct, že tak je tomu i s politiky, zejména z jejich vyšších pater.

Výrazem podpory širším proudům, otevřenosti a spolupráce by samozřejmě mělo být také uplatnění osobností na kandidátních listinách. Zdá se ovšem, že i tady je sociální demokracie nepoučitelná. Jak například dlouho trvalo, než se na relevantní místo na kandidátní listině dostal předseda Sdružení nájemníků Stanislav Křeček, a to i přes fakt, že je členem sociální demokracie. Jeho odsunutí na za normálních okolností nevolitelné místo v posledních volbách bylo trapné i hloupé, což ještě zdůraznili voliči, kteří preferencemi dr. Křečka do sněmovny poslali.

V příštích volbách to může být s kvalitou kandidátních listin ještě horší, řada straníků si totiž uvědomí, že nad nimi visí Damoklův meč voličů a zkušenosti, že preferenčními hlasy lze velmi změnit. Cílem může být co nejšedivější složení kandidátky.

Nesmí jít o posty jednotlivců

Na otázku potenciálních spojenců sociální demokracie by si měli odpovědět nejen členové této strany, ale zejména nynější uchazeči o předsednický post. Jasně a otevřeně. Pikle například s Věcmi veřejnými mohou být sice pro někoho zajímavé osobně, ale nejsou systémovým řešením pro budoucnost levice a sociální demokracie.

Musí totiž jít o to, jak změnit politiku v této zemi ve prospěch dolních deseti milionů, ne o to, aby se v českém Parlamentu či ve vládě uplatnilo několik desítek sociálních demokratů a další v různých přidružených postech.

Stačí nahlédnout na volební výsledky předválečného Československa a volební zisky jednotlivých stran. Sociální demokracie získávala nejvýše 13 procent. Jen v prvních volbách v roce 1920 získala 25,7 procent, ale krátce poté se oddělila komunistická frakce představující prakticky třetinu mandátů. Konečně ani ve volbách 1946 se sociální demokracie v podmínkách politickým rozhodnutím zúženého politického spektra nestala hegemonem v trojici socialisticky orientovaných stran, získala z nich dokonce nejméně.

Také toto je poučení a důvod, proč se zamýšlet nad tím, že sama sociální demokracie do Česka změnu nepřinese. Tedy, chce-li vůbec.