Hlasů je dost, ale času málo

Sněmovna nyní jedná v režimu all-inclusive, to znamená, že je o vás postaráno ve dne, v noci, co vydržíte. Vláda se snaží napravit několik drobných nedopatření, kdy si nevšimla, že kolem sviští dvouciferná inflace a zapomněla dát do rozpočtu 50 miliard korun, které by potřebovala na valorizaci důchodů podle zákona. Zákon se dá samozřejmě zrušit, ale byly tu přece volby, napřed komunální, pak prezidentské, a to není vhodná příležitost, kdy se mají důchodci informovat, že utřou.

Opozice to označuje za loupež za bílého dne, což samozřejmě nestačí, demokracie nespočívá v tom, kdo se dřív zastydí. Důležitější je poměr sil. Koalice pěti pidižvíků, jak jsem ji slyšel označit na jednom náměstí, má 109 hlasů, tedy původních 108 plus jednoho přeběhlíka. To je hodně, přebohatě dost, ale na druhou stranu má zoufale málo času. Vláda potřebuje, aby zákon začal platit nejpozději 22. března. Předtím to stráví pár dní v Senátu a u prezidenta republiky. I kdyby jí šli všichni na ruku, musí to sněmovna schválit do 16. března.

A tak se jedná i v noci. Opozice ví, že žádné hlasování nevyhraje, proto jde o to, aby na ně nedošlo nebo aby těch prohraných bylo co nejvíc, aniž by se nakonec stihlo to poslední. Musí tedy prodlužovat jednání o čemkoliv, byť k věci. Na začátku to bylo třeba o tom, zda se vůbec může o tak závažné normě jednat ve zkráceném řízení a v režimu jakéhosi sněmovního výjimečného stavu, kdy se jedná nepřetržitě den za dnem, furt, dokud pysk vydrží. V zásadě už nejde ani tak o demokracii jako o jakýsi demokratický wrestling.

Pro ty mladší a nepokročilé, demokracie je nástroj pro vyjednání postupu v podmínkách protikladných zájmů. Mohli bychom si dát po tlamě, případně odpůrce postřílet, ale neuděláme to a budeme hlasovat. Klíčové hlasování představují volby. Problém je, že česká demokracie je pod ochranou nejvyššího duchovního vůdce na Ústavním soudu, který jednou volby zruší a podruhé vytvoří speciální podmínky pro podměrečné ryby. Systém se tak mění, kdy demokracie je jen to, když vyhrajeme my.

Z občanského hlediska je současná pravicová vláda menšinová, protože milion hlasů levice propadlo, když levice nepostřehla drtivý nástup systému „čudly k sobě“. Opozice ANO a SPD tak ve sněmovně zastupuje menšinu poslaneckých hlasů, avšak podle všech průzkumů aktuální většinu občanů. Přesto nemá v ruce jiný nástroj než obstrukce, a tak doufá, že má větší výdrž než vládní většina a dokáže zabránit tomu, aby to vláda do toho 16. března stihla.

Když to vláda nestihne, bude muset zvýšit penze podle dnes platného zákona v průměru o 1 770 korun měsíčně. Když to stihne, sníží průměrnou valorizaci o 1010 korun měsíčně. Do konce roku tak mají důchodci přijít průměrně o 7070 korun, za deset let o 116 150 korun a za dvacet let o čtvrt mega, ale to jen bez další valorizace.

Vláda běduje, že ve hře je 100 miliard korun, o které se zvýší zadlužení státu. Nevím, jak to počítala, ale zákonná valorizace se snaží bránit důchodce před inflací, protože jinak by se jim o tuto částku zvýšily výdaje. Zatímco různí akademici přepočítávají, že současný státní dluh představuje asi čtvrt mega na osobu, kdyby se to mělo zítra zaplatit, pro důchodce žádné „kdyby“ neplatí, prostě se jim to strhne.

Zároveň se mluví o potřebě oddálit odchod do důchodu do 68 let. Tím taky ušetříme. Seniorům se dlouho nedá nic a přinutí se, aby se do 68 let belhali na pracoviště, kde mají na stole napsáno, jak se jmenují, co by tak zhruba mohli dělat a kudy se jde do kantýny a kudy na toalety. Budou většinou dost hluší, proto jim nebude vadit, že jim pod okny hulákají nezaměstnaní mladí, kterým ti staří neschopové zabírají místa. Řešením je staré vyhodit i bez důchodu, ale pak zase oni začnou obléhat pracovní úřad, sociálku a hlavní nádraží, kde se dá vždy hodinu přespat, než vás policie vyhodí zpátky do Sherwoodu.

Zkusme se chvíli inspirovat jinde. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman komentuje v New York Times domácí debaty kolem snah perspektivně prodloužit věk odchodu do důchodu nad 67 let. To má pomoci na straně výdajů veřejného systému Social Security, ale debata musí být i o zvýšení příjmů tohoto systému, protože lidé žijí déle. „A kteří lidé to jsou?“, ptá se tedy Krugman. Poukazuje na to, že lidé s vyššími příjmy žijí mnohem déle než ti chudí.

Přitom nelze přehlédnout, že ve stejné době, během které zaznamenáváme prodlužování věku, se v Americe prohloubilo sociální rozdělení společnosti na vítěze a pražené. Krugman ukazuje, že od roku 1912, kdy dolní a horní polovinu společnosti čekal zhruba stejný průměrný věk dožití, vznikl radikální rozdíl mezi oběma těmito skupinami. Zatímco u těch chudších se očekávaný věk dožití prakticky nezměnil, těm bohatších za 30 let vzrostl o více než šest let. Chudší přispěvatelé do systému tak fakticky přispívají těm bohatším, kteří berou vysoké penze tak dlouho, že to nekompenzuje ani jejich vyšší měsíční příspěvky z časů pracovní kariéry. Jak vidno, není to vždycky tak, jak to na první pohled vypadá.

https://www.nytimes.com/2023/02/28/opinion/social-security-retirement-age.html

Spravedlnost a zásluhovost v penzích proto nelze posuzovat jen podle podílu měsíčního pojistného a měsíčně vypláceného důchodu, ale je třeba ji posuzovat podle celkového objemu vyplácených důchodů během celého důchodového věku, tedy i podle délky dožití. Spravedlnost musí spočívat v tom, že bohatí platí přiměřeně potenciálnímu využití důchodového systému plus nějakou tu prémii. Mohou si to dovolit. A pokud chcete léčit systém i na straně chudých, musíte jim umožnit, aby žili déle, vydělávali lépe a mohli taky víc přispět.

Délka dožití nemusí být hrozbou, pokud strategie prodlužování života zahrne dostatečnou péči o to, aby to byl dlouhý věk ve zdraví. Pomůže nám důstojný příjem, zdravý životní styl, zdravé životní prostředí, kvalitní potraviny, nikoliv nějaké jedovaté hnusy z dovozu, a spousta dalších věcí včetně cyklostezek a šaten pro běžce na okraji lesa. Zdravý senior se pak sám pohrne do nějaké užitečné práce, nemusíte mu nic nařizovat.

Důchodový systém je forma pojištění financovaná z daní. Na první pohled to tak nevypadá, sociální odvody se platí zvlášť a zaměstnanci se o ně dělí se zaměstnavateli, ale výplata důchodů je nakonec povinností státního rozpočtu. Když na sociálním účtu peníze nejsou, tak se ze státního rozpočtu doplatí. A nikoliv výslovně na účet rostoucího státního dluhu, protože to bychom mohli říci o každé položce.

Je to spíš naopak, důchody se podílejí na státním zadlužení méně než co jiného, protože na ně se doplácí jen zlomek potřeby, zatímco jinde, třeba u obrany, se hradí celá. Důchody jsou veřejným výdajem, na který se vybírá ona zvláštní daň hlavně proto, aby byl stále před očima zmíněný nepoměr mezi velkými vlastními zdroji a malým doplněním z jiných daní. Smysl takového uspořádání není ekonomický, tisícovka v levé kapse nenaroste, když ji přesunu do pravé kapsy. Je hlavně psychologický, aby symbolicky bránil peníze vybrané na specifický účel, neboť ti, kdo je jednou v pokročilém věku potřebují, už toho sami moc neubrání.

Jinak je to daň jako daň, když je tam přebytek, tak se to sociálním fondům sebere, což je hezký zvyk, který zavedly už Klausovy vlády. Pokud bychom hledali racionálnější řešení, je dobré vždy stočit zrak k Dánsku, tam si na zvláštní výběr sociálních odvodů nehrají a platí důchody natvrdo z daní. Proto mají jedno z nejvyšších zdanění na světě, a přesto jim to tam přijatelně funguje. Nezdá se, že by dnem i nocí fňukali, jak tím ohrožují konkurenceschopnost svého malého království a míří neomylně do temnot chudoby.

Pojistnou funkci má ve skutečnost většina daní. Pojišťujeme se proti riziku, jehož charakter obyčejně známe, ale jeho případný dopad by přesáhl možnosti jednotlivce. Je nám to jasné třeba při pohledu na výdaje obrany nebo policie. Nejlépe zajišťují bezpečnost, když skoro nejsou potřeba, ale to neznamená, že jim nedáme nic, dokud se nic neděje. Bezpečnost dokážou zajišťovat jen když jsou udržovány na dostatečné úrovni a jsou kvalitně vybaveny. Zde je zároveň vhodný poukaz, že nestačí jen výbava vhodnou přilbicí, ale i tím, co je pod ní. Ono riziko, před kterým jsme se chtěli tak draho pojistit, se naopak zvyšuje, pokud tou špičkovou přilbicí přiklopíme bojechtivou blbou hlavu. Ta je pak s to přeměnit obranu na nástroj hromadného ohrožení.

Avšak bezpečnost není úkolem jen obrany a policie, stejný úkol plní třeba zdravotnictví a školství. Může se to někdy zvrtnout, ale zkusme porovnat zdravotní jistoty průměrného českého občana třeba s průměrným občanem americkým. Určitě oceníme, že když naše lékařská kapacita vyjme z těla chorobu a oddálí pacientův odchod do hrobu, aniž by ho pohřbila ekonomicky, jak by to nejspíš dopadlo v USA. Nevím, co se momentálně kouří a pije v našich vládních kruzích, avšak z jejich úvah o převzetí amerického modelu zdravotnictví, kdy musím každý dech navíc ozdobit cinkotem zlaťáků, by slabšího klepla. Zavání to tím, že si daně přeměníme ve výpalné. Když nepřiplatíš, máš jistotu, že tě to semele. To už ale není pojištění, protože pojištění je proti riziku, zatímco tady máme místo rizika tutáč.

Školství nás ochraňuje před zpustlostí mladých generací, které by nás z tohoto světa vyštípaly drsněji než covid, bez ohledu na to, zda jim stojí v cestě vaxer, nebo antivaxer. A pokud jde o ty důchody, chrání hlavně ne-důchodce před žebrajícími seniory, šířícími choroby, sprostá slova a špatnou volební náladu. A až zhrubnou i ti, kdo se seniorskému věku teprve blíží a mají ještě dost sil, aby se pokusili zvrátit svůj neblahý osud, nechci to vidět.

Sociální stát je úprk před tím, co kdysi anglický filozof David Hume zachytil ve své temné vizi bezbřehého liberalismu jako „člověk člověku vlkem“. Proto se divím, že ještě dnes někdo stojí o to, aby ho honili po lesích, protože neuváženě zboural bariéry, které společnost chrání před rozkladem. Chce ji proměnit na zvlčilý dav, který ho bude honit s odhaleným zubem, a to nikoliv do úsměvu? A poženou ho i ti, kdo zub nemají, nejspíš s vidlemi v ruce.