Poučení z událostí před 75 roky - od září 1938 do března 1939

Není divu. Ostatně proto pozvali organizátoři konference z Historického ústavu Akademie věd ČR k slovu na závěr právě jeho, k němuž se jako ke svému učiteli hlásí řada těch, kdo bádají v událostech 19. a minulého století, aby stvořili dějepis o zrodu, dospívání a existenci moderního českého národa. A Robert Kvaček, jenž tvorbu tohoto dějepisu obohacuje lidskou moudrostí, vstal ještě dávno před rozbřeskem, aby to stihl z východočeského Jičína do sídla horní komory Parlamentu našeho státu, kde konference konala.

Je totiž sám zrozen v kraji, který přejal štafetu být centrem české historie právě v době, kdy se rodil český národ schopný řídit věci veřejné nejen v obcích, ale i městech. Jestliže centrem skutečného sepětí člověka s vírou byly u nás jižní Čechy, rozvoje renesanční vzdělanosti, ale i tolerance, jak vrcholila v době předbělohorské, jižní Morava, tak se civilizace nového věku šířila do ostatní země z východních Čech.[1]

Slzy Čechů a jásot Evropy po Mnichovu – a zcela opačné reakce o rok později

„První soubor poznámek bych nazval reakcí na české národní neštěstí, vlastně reakcí dvojí, protože /jsou tu/ dvě národní neštěstí: to mnichovské a na 15. březen roku ´39. Nebudu ho rozebírat, jen bych rád upozornil, že to národní společenství na ně nebylo připraveno. Nebylo připraveno svými dějinami závěru 19. století a pak během 20. století. Na konci 19. století se zdálo nepochybným, že tento národ bude existovat. Ale nejen existovat, on se dotvořil jako moderní evropský národ; a že tedy jeho bytí je zajištěno. Kdyby někdo nad ním vystavil otazník, kdyby ho někdo zpochybnil, tak by nikdo tomu už neuvěřil, že něco takového může přijít, protože výkony od národního obrození, od toho národotvorného počátku moderního až do období první republiky se zdály takové, že je zajištěna národní existence. Tady je taková zvláštní situace národa.

Na neštěstí se reaguje také slzami. Češi proplakali noc z 30. září 1938 nebo na 1. říjen. Ale Češi byli jediní v Evropě, kteří tehdy plakali. Nikdo jiný; Evropa tančila – ne valčík, jak napsal Miloš V. Kratochvíl – ale Evropa jásala, Evropa se opíjela a veselila, halekala nadšením, nespala, protože je přece mír. A je to mír pro naši generaci. Máme to zajištěno. Zasloužilí jsme si takový mír. Před dvaceti lety jsme tady měli velkou válku, tak máme mít zase velkou válku? Tahle Evropa byla u vytržení, jenom Češi nikoliv.

Za rok se vše úplně změní. Za rok bude Evropa zkrušená po 1. září 1939, tím že padá znovu do války. A co Češi? Češi si otevřou víno aspoň, prostě přichází ta chvíle, kterou čekali. Neboť válka je ten prostor, který jim může zanedlouho vrátit volný život. Češi se dostali dokonce do nepřirozené lidské situace. Válka je jistě snad největší neštěstí, které může člověka postihnout; ale Češi se v té chvíli nemohou války, toho obecného neštěstí, dočkat. Je to taková zvláštní situace na to národní neštěstí – vidíte, že ten pojem tady užívám vícekrát -; ale my máme svá taková specifika v reakci na to, co musí prožít Evropa a lidstvo v první polovině 20. století. Tak to jeden ze souborů otázek, reakce na to národní neštěstí. Za ním stojí i jiný soubor:

Hodnocení, které především se týká druhé republiky,

toho ovzduší, které republice vládne a které je dáno ne pocity, ale také stanovisky a ideovými i ideologickými přístupy. Já tady pravdu nemám, ale já se domnívám – a to neberte vážně, to je můj pocit - já si myslím, že ten mravní rozklad, který se do dějin druhé republiky vpisuje, nebyl tak rozsáhlý, jak se tvrdí. Trochu nám zakryly zrak ty útoky, které mají zelenou v pomnichovské situaci.

Já myslím, že české obyvatelstvo, když to řeknu velmi, velmi nepřesně, nemělo moc času na ten mravní rozklad, protože mělo velké existenční potíže. Přicházely starosti nejen těch, kteří se tady udrželi, jejichž domovy nebyly rozrušeny, i ti byli postaveni do nové situace. A teď k tomu přicházejí ti další: uprchlíci a běženci a tak dále. A půl roku je pro stát někdy dlouhá doba, jak se ukazuje třeba v Gebhartově a Kuklíkově monografii. Dá se o ní napsat vynikající práce. Ale zároveň je to mžik. Nicméně když je naplněn takovými událostmi jako za druhé republiky, tak je to těžká doba.

To je má taková idea: trošku tu veřejnost hájím – ostatně jsem se v té době naučil číst – a říkám: nemělo na to dost času. On je to vlastně nový druh „štěstí“, že na to nebylo dost času, protože když si představíte, co všechno se mobilizovalo do budoucna, co ovládne. V době, kdy jede Hácha s Chvalkovským do Berlína, se u Josefa Černého chystá nová vláda, protože Beranova vláda podala demisi. V Berlíně jsou lidé z ANO (ne toho Babišova), to je Akce národní obrody profesorů Mentla a Domina, a přísahají na nacionální socialismus. A tyhle proudy – zatím to jsou skupinky – by rády uchvátily moc ve zbytkovém Česku, protože to už by ani nebylo Česko-Slovensko.

V této souvislosti ještě jedna triviální poznámka: ta se týká hledání viníků. Triviální je proto, že to hledání je vlastně do jisté míry znetvořené. Znetvořené – a proto je vytyčené na jiných směrech – tím, že se nemůže kritizovat Německo. Hlavní viník toho, co se stalo, je samozřejmě německá expanzivní politika. Ale nikdo si nemůže otevřít pusu, namočit pero a nechat vytisknout kritiku nejen Hitlerovu, ale ani Henleinovu, ani Deutsche Partei a přilehlých organizací. Ti další viníci, kteří se stali nepochybní, vlastně vyvstanou ještě víc do popředí, než by jim slušelo. V téhle souvislosti tady taky padla poznámka o útocích na Beneše; já bych měl pro to válečné jistě svá vysvětlení, nebo aspoň pokusy o ně, ale to už by šlo příliš daleko.

Rád bych vyslovil ještě jednu poznámku; já si s tím sám zatím rady tolik nevěděl. Myslím, že výklad, který máme – teď zůstávám v druhé republice – bere v potaz slovenský vývoj, ale zároveň ho v potaz nebere. Nebere ho proto, že není dohlédnuto do českého prostředí to, co se děje na Slovensku. Co si s tím počne vláda, neboť ta vláda je česká vláda, Beran i ostatní. To není žádná autonomie, tento termín je kamufláž od počátku 20. let, to je federace nebo konfederace - a dokonce je to blízké dualismu. Řekl bych to znejistění je nejen z Německa, a to vnitřní znejistění slovenskou situací bych bral více v úvahu, než se dosud vyjadřuje. K této poznámce se odhodlávám jenom proto, že mne k tomu kdysi inspiroval pan docent Havelka, který byl jedním z podstatných mužů pomnichovské situace a potom Háchy. On si na slovenskou situaci právě doléhající i dovnitř českých zemí stěžoval. Dávám to jenom v potaz… obdobně se vyjadřoval Hubert Masařík, který zdůrazňoval, že nejvíc tím býval zasažen generál Eliáš. Jeho ten slovenský vývoj mimořádně interesoval i poznamenával.

Světové války byly o Mittel (Neue) Europa aneb hledání podoby Německa

Už jenom poslední poznámku, zase je taková podivná. My máme letos ještě jedno výročí, které je mohutnější celosvětově, a to je I. světová válka. Celý svět si ho připomene a dokonce ho připomeneme i my v televizi. Možná, to není ještě tak jisté. Protože snaha byla to nepřipomínat, odbýt to čtvrthodinovou rozpravou. Protože přece jenom seriály jsou zajímavější. A také koneckonců stojí daleko více peněz a jsou za ně lepší honoráře. Ale teď už i u nás se I. světová válka připomene.

K tomu 15. březnu 1939 vidím takový zvláštní tah v jednom fenoménu, který se otevřel rokem 1848, a dostal se do zvláštního stádia v roce 1939. Ten fenomén se jmenuje hledání podoby Německa, hledání podoby sjednoceného Německa. V roce 1848 ve Vorparlamentu ve Frankfurtu se hledalo, jak bude vypadat sjednocené Německo; zda bude Velko- nebo Malo-. A tam se vlastně poprvé objevuje něco, co potom vplyne do pojmu Mitteleuropa, německá Střední Evropa. To znamená: tento prostor bude prostorem především dominovaným němectvím, neboť ono /na to má/ civilizačně, kulturně, hospodářsky atd.

Ta velká otázka zní: Jaké bude Německo? Jaké bude ve střední Evropě, a to v té Evropě od Ukrajiny až po Belgii, to je vlastně úsilí německé politiky od roku 1848. A je to podstata sudetoněmecké otázky. Ta není v národnostním konfliktu německo-českém, česko-německém, i když ten je tam také. Rozhodující otázka je geopolitická.

Za I. světové války se válečným cílem německým stává Mitteleuropa. Němci dlouho popírali, že by Mittel Europa byla postavena na piedestal tohoto cíle. Až pak prof. Fritz Fischer z Hamburku v roce 1962 napsal studii Griff nach der Weltmacht a dokázal, i když za to byl doma téměř ukamenován, že Mitteleuropa byl válečný cíl Německa za I. války.

Co byla vlastně ta koncepce? Co byl pochod v roce 1939? To byla nová podoba Mitteleuropy – a ten se už jmenoval Neue Europa. Vždyť my, co jsme pamětníky, to známe. My víme, že se to nazývalo takto. Já bych v tom viděl inspirativně takovou červenou nit, která nemá ani útočit, ani dehonestovat, která má jenom vykládat. A přece k výkladu jsme se tu především sešli.“

× × ×

Nad konferencí „Okupací nezlomeni“ převzal záštitu předseda Senátu Milan Štěch; pokračoval tak v sérii veřejných akcí, které přispívají k poznání historie i osobností, které se podílely na formování českého státu. Spolu s ním se na těchto aktivitách podílejí mj. první místopředsedkyně Senátu Alena Gajdušková nebo senátor Jaromír Jermář, jenž byl zvolen v jednom z těch prvních moderních měst s českou samosprávou a silným českým průmyslem, jako je Mladá Boleslav. (Na poslední schůzi Senátu byl dr. Jermář potvrzen jako předseda výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kde vystřídal Marcela Chládka, jenž se stal ministrem školství.)

Spolupořadateli byly Akademie věd ČR a její Historický ústav, Masarykova demokratická akademie a Český svaz bojovníků za svobodu. Jednotlivé příspěvky přednesli dr. Jan Gebhart (o důsledcích Mnichova pro českou společnost, doc. Jan Němeček (zahraniční odboj a okupace), dr. Stanislav Kokoška (druhý odboj doma), dr. Emil Voráček (o levici v letech 1938-39), dr. Jaroslav Šebek (o proměnách Vatikánu za Pis XI. A Pia XII., českém a sudetoněmeckém katolicismu), dr. Zlatica Zudová-Lešková (Čs. armáda a 15. březen), Blanka Jedličková (o těchto událostech ve vzpomínkách pamětníků) a prof. Drahomír Jančík (Hospodářská politika Třetí říše v plánech na ovládnutí českých zemí).

Jindřich Beránek

[1] Není náhodou, že z východních Čech se přestěhovala redakce, která v 90. letech iniciovala a zveřejnila „Manifest moderny“, nebo že tamní radní dokázali dát důvěru mladým architektům, kteří tehdy, jako příslušníci avantgardy, zdaleka nebyli tak proslulými, jako jsou dnes.