Rebrandingové z Lidového domu

Nechal bych věci bez povšimnutí, je to jen jeden z řady hloupých rozhovorů, které tu a tam někteří předáci současné ČSSD poskytují. Ale protože nepamatují, co bylo před 10,15 či 20 lety, nezůstaly bludy.

Samozřejmě, že Netolický, Šmarda a spol. notoricky popírají svůj nezanedbatelný podíl na pádu sociální demokracie z někdejších výšin do současného politického suterénu.

Od roku 2019 jsou s malou přestávkou oba dva tito hoši ve vedení ČSSD. Za poslední čtyři roky strana chřadne, chřadne a chřadne a nic nenasvědčuje její obnově a modernizaci. Ale tím už se nechci zabývat, toto, myslím, už každý ví. Jsou to jen nabubřelé řeči....

Chci se zabývat tou pasáží rozhovoru v XTV, kdy Netolický hovořil o tom, že M. Zeman a já jsme byli u vzestupů a pádů sociální demokracie. Nechci mluvit za M. Zemana, myslím, že se dokáže obhájit sám. Spíše bych řekl, že se Netolického vůbec nebude všímat. Orel mouchy nelapá.

Já bych se s dovolením přeci jen rád u tohoto Netolického tvrzení zastavil. Převzal jsem odpovědnost za ČSSD v dubnu 2005 jako nově zvolený předseda vlády a strana byla tehdy na 10% volebních preferencí. Za 13 měsíců ve volbách získala ČSSD téměř třetinu voličů. Za další dva roky v krajských a senátních volbách dosáhla grandiózního volebního vítězství. Ve volbách do krajských zastupitelstev získala přes 35%. A ve všech stal i pobočníkem hejtmana R. Martínka v Pardubickém kraji také Netolický.

Vyšplhal se po zádech druhých. Připomenu, že v roce 2008 získala ČSSD ve volbách do Senátu historicky nejlepší volební výsledek - 23 senátorských mandátů.

Ve volbách do EP v roce 2009 získala ČSSD 7 mandátů namísto předchozích dvou. Někteří rozumbradové ve straně to tehdy považovali za neúspěch. Za pět let na to získali čtyři mandáty a dnes nemají žádný.

Ve volbách do sněmovny v roce 2010 čelila ČSSD, a především já, zuřivé antikampani. Nicméně získala volební vítězství v podobě 22,2% hlasů. To, že jsem nechtěl jít do vlády, jsem dal okamžitě najevo, neboť vládní angažmá by bylo možné jen s tichou účastí komunistů (to mi příliš nevadilo), ale s hlasitou a rozsáhlou účastí Věcí veřejných, a to jsem nechtěl. Věděl jsem, že by to stranu zahubilo. Proto jsem odstoupil z funkce předsedy ČSSD. V podzimních volbách do zastupitelstev obcí a doplňovacích volbách do Senátu v roce 2010, tedy pár měsíců po mém odchodu z funkce předsedy, sociální demokracie opět zvítězila. Těžila plně z výsledků mé práce. A od té doby nastal sešup. V roce 2010 byla ČSSD na všech úrovních politiky, tedy v parlamentu, v krajských zastupitelstvech i v obecních zastupitelstvech, zejména ve velkých městech, nejsilnější politickou stranou v zemi. Dnes, za asistence Šmardy a Netolického je politickým komparsem.

Nedávno známý „investigátor“ Kubík na Seznam Zprávy na mě spustil lež, kterou před asi půl rokem použila současná místopředsedkyně ČSSD Ostrá. Že prý Šmardovo vedení řešilo dluhy strany ještě po mně. Odkázal jsem Kubíka a autorku článku, která notoricky napadá mě a mé okolí už 15 let, aby si našli články v médiích ze začátku roku 2011 anebo se seznámili s Výroční zprávou ČSSD za rok 2010. V jednom z článků v médiích z dubna 2010 (přesnou citaci najdete ve dvou mých článcích na serveru Vaše věc) se uvádí, že sociální demokracie skončila své hospodaření za rok 2010 přebytkem přes čtvrt miliardy korun. Je pravda, že měla také kontokorentní úvěr, ale tehdejší vedení mohlo po mém odchodu beze všeho uzavřít pozici ČSSD u FIO banky a zaplatit kontokorent z oněch čtvrt miliardy korun. Začalo nicméně gazdovat se čtvrt miliardou korun a kontokorent si ponechalo. Čtvrt miliarda korun se časem rozplynula prožráním a kontokorent, který byl potřeba zaplatit, zůstal. Já se ptám, kam zmizela ta čtvrt miliarda? A kam zmizeli všichni ti senátoři, poslanci, členové krajských zastupitelstev, kteří byli zvoleni za mého působení, v důsledku čehož strana inkasovala každoročně po dobu výkonu jejich mandátů desítky milionů korun?

Tak tedy tak… A snad už příště nebudou Netolický, Ostrá a spol. lhát. Omluvu od nich nežádám, protože tito lidé mě nemohou urazit.

Jiří Paroubek