Dovolené strávené na autostrádách a v letištních halách

Časem jsem pochopil, že tento hotel je vhodný také pro lidi v mé věkové kategorii. Zatím, zaplať pánbůh, jsem dobře pohyblivý a vstup do moře v písku mi nedělá žádný problém. Ale v hotelu byli ubytováni i lidé podstatně starší nežli jsem já. A vstup do moře byl pro ně bez problémů a vlastně příjemný. Zkrátka, jsem rád, že jsem tento hotel objevil a že stále funguje na velice slušné úrovni, i když se v něm změnil před rokem majitel.

Jiná věc je doprava k tomuto hotelu z Prahy a přes evropskou dálniční síť anebo letadlem. Jedno i druhé nestojí v posledních letech za nic.

Pokud jde o poslední dva roky, rozhodl jsem se po velmi špatné zkušenosti, kterou jsem předtím udělal na letištích, přes která jsem se dopravoval do jižní Francie, jet opět po letech na dovolenou autem. Přitom nejezdím na dovolenou v úplné hlavní sezóně, ale řekněme těsně před jejím začátkem anebo na jejím úplném začátku.

Přeprava přes rakouské dálnice je vcelku ještě bez problémů. Příjemné cestování, dobře fungující restaurace a celkem čisté toalety u dálnic. A vlastně minimum oprav dálnic v průběhu letních dovolených.

Jakmile ovšem přijedete do Itálie, jste v úplně jiném světě. Okamžitě musíte počítat s omezením rychlosti na dálnici v důsledku častých oprav silnic. Ty opravy italských dálnic vcelku chápu, od Brennerského průsmyku až k pobřeží a dále jsou velmi frekventované. Proto bych i pochopil, že dochází k opravám v úsecích, které jsou vedeny přes Pádskou nížinu, prakticky až k pobřeží Jaderského moře. Chápu, že tam je nutné dělat opravy v průběhu léta či podzimu a jara a není možné je dělat např. v zimě. Ale největší počty oprav dálnice byly v Itálii mezi Janovem a Ventimigliou, která leží na hranici Francie. Tedy v oblasti, kde nikdy nemrzne, nepadá sníh a opravy silničních povrchů je tedy možné dělat i v zimě.

Na francouzské Riviéře je dálnice přímo přepychová. Z velké části je vedena ve třech pruzích v jednom směru. Ale na poměrně krátkém úseku, asi 150 km před mým sjezdem z dálnice, jsou několikeré mýtné brány. Myslím, že je dnes už možné řešit zpoplatnění dálnic a výběr mýtného na mýtných branách modernějším a pro cestující autem jednodušším a hlavně časově úspornějším způsobem než to dělají Francouzi. Je pravda, že ani Italové se v tomto směru příliš nevyznamenávají, pokud jde o řešení rychlosti průjezdu a kapacity mýtných bran.

Při odjezdu z Francie jsme byli nuceni stát v obří koloně aut zhruba hodinu před první mýtnou branou v Itálii, ve Ventimiglie. A tak díky mýtným branám ve Francii a zejména v Itálii a také díky nesmyslně prováděným opravám silnic mezi italskými hranicemi a Janovem v průběhu hlavní sezóny dovolených, jsme prvních 300 km cesty zpět do Prahy z hotelu v jižní Francii jeli 6 hodin. K takové cestě není ani potřeba dálnice. Prostě italské úřady, pravděpodobně úřady provincií kudy přímořská dálnice probíhá, by měly být soudné a natolik kvalifikované, aby pochopily, že dálnici lze opravovat nejlépe mimo hlavní, letní turistickou sezónu.

Významnou část HDP Itálie tvoří turismus. S výjimkou Francie není v Evropě země, která by byla na turismu tak závislá, jako je právě Itálie. Je tedy pro mě nepochopitelný přístup italským úřadů, které svými nekvalifikovanými rozhodnutími „oslazují“ cestu na dovolené a z dovolené řidičům z jiných evropských zemí.

Také Francouzi, konkrétně firma Vinci, která spravuje dálnice ve Francii anebo alespoň podstatnou část z nich, by měla přemýšlet o tom, jak by řidiči z jiných evropských zemí, kteří přijíždějí do Francie, mohli bez problémů použít systém Telematic, který umožňuje rychlý průjezd mýtnými branami jen francouzským šoférům. Myslím, že není žádný velký problém propojit tento systém softwarem s kreditními kartami.

Chci se zmínit ještě o jedné věci, která mě úplně šokovala, když jsme projížděli z Rakouska do Německa a pak po pár desítkách kilometrů (tak bohužel, vede dálnice) zase zpět z Německa do Rakouska. Na hranicích stáli němečtí policisté se samopaly a v zásadě zdržovali dopravu. Opět obří fronta aut a třičtvrtěhodina zdržení. K čemu pak vůbec máme Schengenský prostor? Když jsem se díval, na koho se němečtí policisté při kontrolách zaměřují, byly to prakticky výhradně dodávky. Jaký je tedy problém zastavovat před hranicemi jen dodávky a neobtěžovat časovými ztrátami cestující v automobilech z poloviny Evropy. Je to přímo nepochopitelné.

Máme Evropskou unii, máme její orgány. Ty se teď ovšem dohadují o tom, jak si rozdělí korýtka a zájem turistů, obyčejných občanů EU je bafuňářům z Bruselu šumafuk.

Ještě se chci krátce podělit o dvě prázdninové zkušenosti.

Jedna je dva roky stará, když jsem ještě do jižní Francie cestoval letadlem. V té době už neexistovalo přímé spojení mezi Prahou a Nice a tak jsme museli létat do Nice přes půl Evropy a ztrácet prakticky půl dne času při cestě, která přímým letem trvá 1,5 hodiny. Má zkušenost před dvěma lety byla hrůzná nejen z tohoto hlediska. Ale také z toho důvodu, že mi byl zrušen 12 hodin před odletem bez náhrady let do jižní Francie. To vše v situaci, kdy máte zajištěné a zaplacené ubytování a i vnitřně jste připraveni na cestu. Dodnes jsem pochopitelně nedostal ani peníze za tento zrušený let zpátky. Celkem jsem se smířil s tím, že je už nikdy ani nedostanu. Myslím, že podobnou zkušenost udělala řada jiných cestujících z Česka. Prostě, prodejci letenek se chovají naprosto monopolně. Diktují si nejen ceny, ale zejména tržní podmínky tak, aby jim to vyhovovalo. A bohužel, aby to co nejméně vyhovovalo lidem cestujícím letadly. A prakticky nikde si nemůžete postěžovat. Za starého režimu jste si mohli teoreticky a bez výsledku postěžovat např. na ROH anebo ještě třeba někde jinde, ale teď už prakticky neexistují (i když teoreticky ano) úřady, které by měly chránit spotřebitele. Prostě, spotřebitel je naprosto nevýznamná figurka, která ve hře monopolistů má jediný význam. Zaplatit prachy a zkonzumovat službu tak, jak mu ji předhodí dodavatel.

Druhá zkušenost z prázdnin. Když jsem v průběhu posledních 20 až 30 let cestoval z Francie přes Itálii a Rakousko do Čech, bylo běžné, že jsem si mohl cestou zavolat do hotelu de facto v jakémkoliv městě, ležícím na trase mé pouti. Nebyl jsem tedy nucen k tomu, co jsem nucen dělat nyní, a to abych si objednal ubytovací služby přes Booking či jinou parazitní společnost, která mi ubytování zajistí ve městě, kam já vůbec, s ohledem na komplikovanou dopravní situaci na dálnicích, nemusím ani dojet. Ještě před dvěma lety jsem mohl použít telefonní číslo jakéhokoliv hotelu v Rakousku (Innsbruck, Salzburg) a dohodnout se na ubytování přímo s recepcí. Dnes už telefonní přímá telefonní čísla hotelů nenajdete. Vše probíhá přes booking, což je zdánlivě vhodné pro odběratele služby protože dostává „slevu“. Ale hoteliéři přeci nepůjdou se svým ziskem dolů. A proto musí jít nutně s cenami ubytování nahoru, aby tuto loupež, kterou uskutečňují různé rezervační systémy ubytování, vyrovnali tak, aby neztratili míru svého zisku. Činnost rezervačních systémů je do nebe volající kartelová dohoda naprosto parazitního charakteru. Všichni to vidí (mám na mysli úřady, které by se tím měly zabývat) a nikdo s tím nic nedělá.

Tak to jsou drobnosti, které z(ne)příjemňují cestování po Evropě v době letních dovolených. Dodávám, že úplně zbytečně.

Jiří Paroubek