Eman Pluhař: „Tyranie médií“ Ignacia Ramoneta

2.4.2022 14:00
Slovo tyranie v titulku budí nejspíše asociace s tyranií v Moskvě, ale patří k názvu českého vydání prozíravé knihy o subtilnější tyranii. Kniha vyšla před téměř třiceti lety a autorem není nikdo menší než známý španělský sociální demokrat Ignacio Ramonet, v té době pařížský profesor Teorie komunikace a šéfredaktor známého Le Monde diplomatique.

Svazek s původním názvem „Komunikační past: moc a mýty médií“ je obšírnou (184 s.) a v mnohém ohledu aktuální analýzou historické krize médií, krize informační pravdy a novinářské identity, která změnila tradiční funkci médií i roli novinářů. Členěn je do devíti kapitol, ze kterých jsou aktuální jistě kapitola „Tisk, moc a demokracie“, „Být dnes žurnalistou“ či „Nová imperia“ nebo „Konec televizních novin“ a přitažlivé jsou i podkapitoly jako „Mediální pravda“, „Fůze a koncentrace“, „Zvěsti, mýty, analogie“ či „Nekrofilní televize“.

Autor analyzuje historický vývoj krize od jejich kořenů v šedesátých letech minulého století, od ztráty novinářského monopolu na šíření informací a s tím spojené krizí novinářské identity jako „strážce demokracie“. Dle jeho názoru tradiční dělba státní moci funguje již jen formálně, ale skutečnou první moc ve státě představuje ekonomika, druhou média a teprve na třetím místě je politika. V této konstelaci media nefungují jako „strážci demokracie“a je proto třeba nově definovat komplementární pojmy jako je informace (novinářské pravdy), cenzura a propaganda. Zatajování starého druhu zažívá renesanci v Moskvě, ale jinak vypadlo ze hry. Nově se : „informace zakryje nebo zmrzačí, protože se konzumuje ve velkém a člověk si nevšimne, že jedna chybí...informace už není raritou jako celá století předtím“.

Za hlavní nešvar žurnalismu své doby považuje senzacechtivost, nepravdivé informace a politickou moc nad médii. Politická moc nad médii je ale poněkud v rozporu s jeho vlastní tezí o dělbě státní moci, kde stojí média nad politikou. Také se nepotvrdily obavy, že trend „vidět místo rozumět“ anebo „vidět=rozumět“ povede v oblasti informace k iracionalitě. Nepotvrdily se ovšem díky internetu, který prožil nástup až po vydání knihy.V oblasti informace tím však vznikla iracionalita při hledání „pravdy“ v záplavě informací (Der Spiegel: „Nikdo už neví, co je správné a co ne a je ochoten uvěřit i tu největší pitomost“). Ale na druhé straně pro lidi, kteří se chtějí informovat, není problém se orientovat na kvalitní média. Kniha o tyranii médií má tedy jasně varovný charakter, ale její doslov je optimistický včetně citátu od Václava Havla: „Vyžaduje to dlouhá léta, než se pravda a na morální poctivosti založené hodnoty prosadí a triumfují nad cynismen, ale nakonec vždycky zvítězí“.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

eman-pluhar

Ano, to je vtipný komentář I.Ramoneta i k té dnešní mediální spouštii v  Německui. Díky za aktualizaci mého příspěvku.

putzlacher

Z knihy Ramoneta (s. 143–148):

 

Nekrofilní televize Rumunsko bylo diktaturou a Nikolae Ceausescu samovládcem. Z těchto pravdivých a neoddiskutovatelných fakt vycházela televize při sledování bukurešťských událostí z prosince 1989 a ještě jednou se nechala unést svými nejhoršími morbidními sklony. Běh za senzací ji dovedl ke lži podvodu, který v jakési kolektivní hysterii uchvátil všechna média a dokonce i část politické scény. Jak mohlo něco takového vzniknout v našich zemích, které se definují také jako „komunikační demokracie“?

…Vymyšlení falešného masového hrobu v Timisoaře je bezpochyby jedním z nejzásadnějších podvodů od vynálezů televize. Tyto záběry měly ohromný dopad na televizní diváky, kteří s horečnou náruživostí už několik dní sledovali události „rumunské revoluce“

… „Mluvilo se o popelářských autech převážejících na tajná místa nespočetné mrtvoly, aby tam byly pohřbeny nebo spáleny,“ vyprávěl novinář z Nouvel Observateur (28. prosince 1989). …Když jsme viděli mrtvoly v Timisoaře, nemohli jsme zpochybnit „šedesát tisíc mrtvých“ – některé zdroje mluvily dokonce o sedmdesáti tisících obětí několika prvních dní rumunského povstání.

Záběry tohoto masového hrobu dodaly na věrohodnosti i těm nejšílenějším tvrzením… Před touto řadou nahých mrtvol popravených lidí, před některými výrazy, které jsme si přečetli – „kubíky mrtvol“, „popelářské vozy převážející mrtvoly“, „mrtvoly znetvořené kyselinou“… –, se samozřejmě z paměti vynořovaly jiné obrazy: obrazy z dokumentárních filmů o hrůzách nacistických vyhlazovacích táborů.

Bylo to nesnesitelné, ale stejně jsme se dívali, jakoby z povinnosti a s myšlenkou velkého válečného fotografa Roberta Capy: „tito mrtví by zahynuli nadarmo, kdyby je živí odmítli vidět.“ Takto jsme na základě záběrů na ověření jejich autentičnosti kupodivu nikdo nepomýšlel, dospěli k plánování válečné akce ve jménu „práva na vměšování“, a někteří dokonce požadovali „sovětskou vojenskou intervenci“ (!), která měla rozdrtit Ceausescovy stoupence…