Jaká je příčina depresí, úzkostí a masového násilí?

V posledních letech se v naší zemi objevily případy hromadných vražd. Jedna v restauraci, druhá v čekárně nemocnice, třetí před Vánocemi na Filozofické fakultě. To vše v době, o které často slýcháme a čteme, že je nejlepší v naší historii. Nějak mi to nejde dohromady. Jde jen o náhodné a zcela nespojité jevy nebo je to jinak? Na to by mohla a měla odpovědět např. odborná analýza mapující osobnosti, životy a motivy pachatelů.

Současně marně vyhlížím podrobnou analýzu příčin tak vysokého procenta depresivních stavů u mladých lidí. Zatím marně, jakoby  to zajímalo jen mě. Premiérovi, ministru zdravotnictví, ministru školství, ministru práce a sociálních věcí je to nejspíš jedno. Neslyšel jsem od nich nějaké znepokojení a snahu zjistit příčiny. Natož hledat cesty k nápravě. Vše jde přeci tak skvěle, že...

Otázka zní, jak dobrý student humanitního oboru ze slušně situované rodiny skončí jako masový vrah? To se nedá odbýt povrchním konstatováním, že se zbláznil.

Premiér a ministr vnitra by měli trvat na pečlivém vyšetření celé věci včetně znaleckých posudků osobnosti pachatele znalci, psychology a psychiatry. Stálo by za to, nechat je zpracovat několika různými znalci, aby bylo možné srovnat jejich názory. Budou shodné, nebo rozdílné a proč? Důvodem musí být snaha pochopit skutečné motivy a z nich se poučit, jak podobným jevům předcházet. Svíčky žalu,  psychologové a bezpečnostní rámy ve školách nestačí. Je potřeba udělat vše pro to, aby k ničemu podobnému už nedocházelo. Nejen ve školách, v nemocnicích, ale ani na ulicích, v metru nebo v nákupním centru. Všude nemůže stát policista.

Pokud se jednalo o akutní pominutí mysli, pak se tomu zabránit nedá. Snad jen včas rozpoznat hloubku nebezpečí.

Pokud by motivy byly jiné, třeba podobné těm, které vedou děti našich základních škol k depresím a úzkostem, pak jde o zásadní výzvu pro  vládu (tuto a po ní i další). Mám však obavu, abychom se v takovém případě dočkali pravdy. Tendence lakovat věci na růžovo se staly běžnou praxí nejen současné vlády, ale i většiny médií. Cesta k nápravě však vede jen přes poznání syrové pravdy.

Moc bych si přál, aby už nikdy k ničemu podobnému nedošlo. Život je teď pro lidi i bez toho dost těžký, navíc stát v současné podobě ho lidem neulehčuje. K tomu ještě taková porce koncentrovaného individuálního neštěstí brání optimistickému pohledu na to, jak tady a teď žijeme.

Podle prezidenta Pavla však patříme k nejšťastnějším zemím na světě... Opravdu je to tak?