Jiří Paroubek: Putin s přehledem zvítězil

Dostal 76,7% hlasů zúčastněných voličů. Na druhém místě, daleko, daleko za Putinem skončil komunistický kandidát Pavel Grudinin s 11,8%. Třetí se umístil starý známý nacionalista Vladimir Žirinovskij s 5,6% a až čtvrtá byla kandidátka liberální opozice Ksenia Sobchaková s 1,7%. Západem často vzývaný ekonom Grigorij Javlinskij získal kolem 1% hlasů.

Ovšem co je na výsledku voleb zajímavého, je to, že se obsah komentářů o nich liší podle politického zabarvení toho kterého komentátora. Putinožrouti a rusožrouti mluví o volebních podvodech, o autoritativním státě (ale ne o diktatuře), o nezřízených velmocenských ambicích Putina a Ruska, o krachujícím ruském hospodářství atd. atd. Je to v zásadě nudné.

Je zřejmé, že Putinovo Rusko není typově liberální demokracie západní Evropy, ale na ruské poměry je poměrně demokratickým státem, kde ovšem samozřejmě zájem a názory lidi ovlivňují, na prvém místě státem vlastněná média. Ty má de facto v rukou prezident a vláda. Ale vedle státem vlastněných médií jsou také v Rusku média, která jsou k prezidentovi a k vládě kritická.

V. Putin a jeho vláda byli podrobeni před čtyřmi lety hospodářským sankcím ze strany Západu a tyto sankce stále trvají. Jak se zdá, první se z těchto sankcí vzpamatovalo ruské zemědělství, potravinářský průmysl. Nikdy v dějinách Ruska nebyla taková nadprodukce pšenice, jako je nyní. Rusko se zařadilo mezi největší vývozce pšenice na světě. Vzpomeňme si v této souvislosti na časy bývalého Sovětského svazu, kdy naopak bylo do tohoto státu dováženo obrovské množství obilí především z Kanady a z USA. A Rusko bylo nuceno platit za tuto strategickou surovinu zlatem, chtělo - li nasytit svůj lid.

Strukturální změny v ruském průmyslu jsou pomalejší nežli v zemědělství. Stále přetrvává převažující závislost ruské ekonomiky na vývozu ropy a zemního plynu. Nicméně k jistým strukturálním změnám v průmyslu dochází a ruské hospodářství přešlo z mírného poklesu do růstu. Nejsou to žádné zázraky, ale hospodářská situace Ruska je stabilizovaná a životní úroveň lidí roste.

Kromě toho Rusko velice promyšleně buduje, respektive obnovuje, své velmocenské postavení. Vojenský zásah Ruska v Sýrii je charakteristický všemi atributy vedení moderní války. Tedy s nasazením nejmodernější vojenské techniky a technologie, umožňující co nejvíce šetřit životy ruských vojáků. Tak jako sovětští generálové a maršálové zírali s otevřenými ústy v průběhu americké invaze do Iráku v roce 1991 na pokročilou americkou válečnou techniku a mašinérii, dnes stejně musí zírat na efektivitu ruských vojenských sil stratégové NATO. A přitom Rusko dosahuje této vysoké efektivity s využitím ani ne desetiny výše vojenských výdajů, které každoročně vynakládají Spojené státy. Putin hraje na několika šachovnicích současně. Důraznou účastí v boji proti mezinárodnímu terorismu v Sýrii se snaží uhasit plameny islámského extremismu tak, aby omezil expanzi islámských militantů především na Kavkaz a do dalších oblastí Ruska. Prostě v Sýrii se bojuje i o Moskvu. Odhaduje se, že občanů Ruska s muslimským vyznáním může být kolem dvaceti miliónů. A to samozřejmě stojí za to účastnit se, de facto, preventivní války v Sýrii až do konečného zničení islámských teroristů a extrémistů.

Putin jistě není vládcem západoevropského typu. Ale v podmínkách Ruska, kdy naprostá většina vládců této země v jejich dějinách byli alkoholici, vrazi, blázni, fanatici a jinak narušení lidé, je prostě osvíceným vládcem. To co bude za šest let, až bude končit jeho čtvrtý prezidentský mandát, v tuto chvíli nemusíme řešit.

Ve světě se nyní vytváří paradoxní situace. Vedle naprosto stabilních vlád Číny a Ruska, které nyní obnovily svou legitimitu, mají Spojené státy vládu, která není právě vzorem stability. Jednotlivé figury Trumpovy vládní administrativy po delším či kratším čase padají jako šindele ze střech za větru. Nezbývá než doufat, a to v zájmu Západu i celého světa, v zájmu potřebného vybalancování sil ve světě, že Spojené státy rychle stabilizují svou vládu a ujmou se opět vedoucí úlohy v západním světě.

Jiří Paroubek