Jiří Paroubek: Sporé hlasy realismu

Musím říci, že je to jeden z nejlepších článků, který V. Klaus kdy napsal. A potřeboval k tomu také dost odvahy, stejně jako redakce MF Dnes, aby jej zveřejnila. Už název článku „Analýza příčin války je cestou k jejímu konci“ vlastně vyjadřuje obsah článku. V. Klaus analyzuje pozice jednotlivých stran konfliktu před jeho zahájením. Vlastně se s ním v jeho pohledu téměř ve všem shoduji.

Osobně považuji reálný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou za zástupný konflikt mezi Spojenými státy a Ruskou federací. V. Klaus má pravdu v tom, že především ukrajinští lídři měli odhadnout myšlenkové pochody V. Putina a zejména míru ohrožení bezpečnosti Ruska, kterou ruský prezident pociťuje, pokud by se Ukrajina stala členem NATO.

Několik měsíců stála ruská vojska na rusko-ukrajinských hranicích. Několik měsíců jezdili politikové z Ruska na Západ a ze Západu do Moskvy a vedli spolu dialog hluchých.

Rusko v celé své historii, a to by mohl vědět i generální tajemník NATO Stoltenberg, pokud by se ovšem někdy zabýval historií Ruska (což by jako bývalý norský premiér měl), že Rusové vždy přeceňují hrozby za svými hranicemi. To je, bohužel, provází celé jejich moderní dějiny již od Petra Velikého.

Samozřejmě, vojenská invaze je neomluvitelná, ať je z jakéhokoliv důvodu. Ale o to se V. Klaus včera, ani já v tomto svém dnešním článku, nepokoušíme. Každá válka je hnusná. Ničí lidské osudy, lidské životy, životy rodin, materiální statky veřejné i soukromé, prostě je devastující. Ať je to nynější válka nebo to byla válka vietnamská či „humanitární“ bombardování Jugoslávie anebo druhá válka v Iráku, vedená bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.

Jednostranná propaganda, které jsme u nás vystaveni a cenzura, která se usadila na hřbetu českých mainstreamových médií, zabraňují, abychom se dozvěděli plnou pravdu o vývoji vojenských operací na Ukrajině. Podle dostupných informací, které mám ze západního tisku, ruská vojska zabrala významnou část jihu, východu i severovýchodu Ukrajiny až za Kyjev. A vedou vojenské operace uprostřed tohoto území. Podle všeho se Rusové vylodili v okolí přístavu Oděsa. A podle dostupných zpráv v severovýchodní

části bojiště v Luhanské oblasti jsou v „kapse“ obklíčená ukrajinská vojska. Je tedy nejvyšší čas ze strany Ukrajiny, ale i Ruska začít jednání o příměří. Nejen o příměří, ale zejména o budoucím udržitelném mírovém uspořádání této části východní Evropy. Tu a tam i prezident Zelenskyj připouští, že členství země v NATO nemusí zrovna být prioritou jeho zájmu. Ale je jasnou Ruskou prioritou dosáhnout demilitarizace Ukrajiny. Anebo alespoň závazku, že Ukrajina nebude, podobně jako se zavázalo Rakousko ve státní smlouvě v roce 1955, v budoucnu členem nějakého vojenského paktu.

Je jen škoda, že politické elity Západu a Ruska spolu vedly v této věci před válkou dialog hluchých.

Vzpomínám si, když jsem byl malý hoch, jak probíhala Karibská krize v roce 1962. Tehdy Sověti umístili s jásavým souhlasem Fidela Castra, který chtěl provést v Latinské Americe revoluci, rakety s jadernými hlavicemi a odpalovací zařízení na Kubě. A zaměřili je na americká velkoměsta. Již tehdy málem vznikla III. světová válka, protože to byl takový zásah do světové rovnováhy sil, který Spojené státy prostě nemohly připustit. A tak Sověti stáhli rakety z Kuby (což Castro Chruščovovi nikdy neodpustil) a recipročně Američané stáhli rakety z Turecka, které tam umístili krátce předtím.

O Rusku a jeho prezidentovi si můžu myslet, co chci, ale Rusko je stále ještě velmoc, vybavená ohromnou raketovou výzbrojí a využívá tento fakt jako nástroj odstrašení.

Naše politické elity by nyní měly přestat dělat, a to si myslím podobně jako V. Klaus, politické prostocviky, které jsou určeny domácímu publiku.

To, co vůbec nepotřebujeme, je válka. To, čemu se chceme vyhnout, je hluboká ekonomická krize, která může nastat v důsledku válečné eskalace, ale také v důsledku eskalace sankcí a protisankcí z obou stran.

Je potřeba rychle začít jednat, a pokud se tohoto úkolu ujmou Turci a budou úspěšní, tak zaplať pánbůh.

Jiří Paroubek