Konec kauzy sportovních dotací?

Připomenu krátce, o co šlo. Podle státního zastupitelství obžalovaní v této kauze, která začala v první polovině roku 2017, ovlivňovali nedovoleným způsobem rozdělování sportovních dotací na ministerstvu školství (MŠMT). To tehdy vedla ministryně za ČSSD Valachová a jednou z jejích náměstkyň byla obžalovaná S. Kratochvílová. Ta byla odpovědná na ministerstvu za oblast sportovních dotací.

Soud se při svém posledním verdiktu opíral především o odposlechy, uskutečňované často v intimním prostředí pronajatého bytu, kde probíral se svou přítelkyní, náměstkyní ministryně Kratochvílovou, mj. také rozdělování sportovních dotací, někdejší šéf Fotbalové asociace M. Pelta. Kratochvílová vyfasovala u Městského soudu v Praze 6,5 roku. M. Pelta 6 let a peněžitou pokutu ve výši 5 milionů korun.

Nevím, zda je dobrá praxe opírat se při rozhodnutích soudu o prováděné policejní odposlechy. Už proto, že v soukromí lidé hovoří často až příliš uvolněně, přeceňují svou roli a nechávají se strhnout k „velkým řečem“, kterých by se na veřejnosti nikdy nedopustili. To je podle mě hlavní problém i u M. Pelty. Sám nevím, zda Peltovo provinění je takové, že si zasluhuje tak vysoký trest a kde končí a kde začíná práce sportovního funkcionáře. Ten nebyl zástupci sportovních klubů zvolen do své funkce šéfa jen proto, aby je reprezentoval. Ale také pro to, aby pro ně něco praktického dokázal zařídit. Jestli ještě dokážu pochopit policejní akci vůči Kratochvílové a snad i do určité míry vůči Peltovi, kteří se stali obětí vlastní indiskrétnosti, neuměl jsem od začátku pochopit obvinění a poté obžalobu dalších sportovních funkcionářů: M. Jansty a J. Boháče, tedy šéfa České unie sportu (ČUS) a generálního sekretáře této střechové sportovní organizace.

Mezi obžalovanými stanul také bývalý ředitel odboru sportu na MŠMT Bříza.

Jansta byl vlastně obviněn a později obžalován zcela absurdně za to, že se dožadoval již na první pohled oprávněně, aby částka předpokládaná k přidělení největší české sportovní organizaci ČUS, byla navýšena. O to by se měl také sportovní funkcionář snažit, aby získal podle možnosti optimální částky dotačních peněz pro svou organizaci. V té mimochodem Jansta působí jako předseda, který se stal od svého zvolení funkcionářem, jenž se sám vzdal platu.

Soudkyně Městského soudu projevila, pokud jde o Janstu a Boháče a zřejmě také pokud jde o Břízu, značnou dávku odvahy, ale také soudnosti a nezávislosti.

Tato kauza v tomto rozsahu neměla, podle mého názoru, od policie přes státní zastupitelství k soudu vůbec dojít. To už měl pochopit policejní úředník, který akta pro soud připravoval. Městský soud před časem v podstatě učinil shodná rozhodnutí jako v minulém týdnu, ale Vrchní soud se dožadoval dalšího dokazování. A tedy dalších důkazů k této věci. Podle mě se jedná o zbytečné utrácení peněz daňových poplatníků. Státnímu žalobci je srdečně jedno, kolik peněz se utratí, pokud se soud bude u dalších soudních instancí opakovat. A ti z obžalovaných, nyní osvobozených, sportovních funkcionářů (Jansta, Boháč), budou mít opět zbytečný stres, pokud se státní zástupce v jejich případě odvolá a soudní spor bude i v jejich případě dale pokračovat. A tohle prodlužování nejistoty je možná pro nevinné lidi někdy horší nežli trest skutečný.

Když se dívám zpětně na tuto kauzu, musím říci, že soudní projednávání mělo skončit hned v okamžiku, kdy někdejší referentka MŠMT soudu sdělila, jakým tragikomickým způsobem se rozdělovaly sportovní dotace. Zjednoduším to zhruba takto: žádný přesnější či přibližný algoritmus na výpočet výše dotací pro sportovní organizace a kluby z celkové státem rozpočtované částky, neexistoval. Pokud toto bylo konstatováno v křížovém výslechu svědka u soudu, mělo být každému jasné, že minimálně tři obžalovaní nemají na lavici obžalovaných co dělat.

Věřím, že státní zastupitelství už nebude věnovat nezaslouženou pozornost dvěma osvobozeným sportovním funkcionářům, kteří ve svych veřejných funkcích působí úspěšné dlouhá léta a obětavě. A v Janstově případě dokonce bez platu.