Napoleon: „Má ten muž štěstí?“

Mnohokrát jsem si všiml, při svých cestách napříč severní Itálií, že zejména v horských oblastech jsou dopravní řešení komunikací pro řidiče méně bezpečná než například ve Francii nebo v Rakousku. Prostě zatáčky jsou ostřejší a dálnice v Itálii je – podle mého názoru – spíše pro rychlostní typy řidičů, jako je například můj syn. Z té změti informací, které z Itálie přicházejí a k nimž se vyjadřují naši odborníci, je zřejmá jedna věc. Klíčové dopravní stavby, a tím nemám na mysli pokládání povrchů vozovek, ale například právě výstavbu náročných mostních konstrukcí, by měly platit vlády anebo obecně veřejné korporace, pro něž není rozhodujícím hlediskem zisk. A tyto veřejné korporace by měly zajistit také dozor nad těmito stavbami. Nad jejich technickým stavem. V Itálii byly dálnice postaveny ze soukromých prostředků, soukromými firmami a jsou provozovány soukromými firmami. Jejich provoz a také zisk těchto společností se platí z poplatků za provoz dálnice přijatých od automobilistů, kteří po ní jezdí. Prostě naši privatizátoři by měli tuto zkušenost z Itálie vykoupenou desítkami lidských životů, vzít jednou provždy na vědomí.

Napoleon Bonaparte, když jako první konzul a později jako císař Francie, jmenoval někoho do významné státní či vojenské funkce, ptal se všech, kdo mu k tomu mohli něco říci: „Má ten muž štěstí?“ Napoleon věděl, že jsou lidé, kteří ve svém životě, přestože jsou talentovaní a moudří i vzdělaní, prostě štěstí nemají. Je mi líto těch řidičů, kteří jeli po mostě u Janova a prostě neměli v danou chvíli štěstí. Já jsem ho před několika týdny měl.

Jiří Paroubek