Pohyby ve světové ekonomice v letech 1992 – 2024

Když se podíváme na tyto přehledy ilustrující vývoj deseti nejvýznamnějších světových ekonomik, musíme konstatovat, že ve světě dochází ke grandiózním změnám.

Spojené státy, které dlouhá léta vévodily na 1. místě jakéhokoliv žebříčku tohoto typu, jsou dnes až druhé.

Na 1. místo se tak vyšvihla ekonomika čínská. Před 22 lety byla Čína v pořadí 10. nejsilnější ekonomikou světa. Ještě v roce 2008 byla 3. za USA a Japonskem.

Americká ekonomika končí tedy v roce 2024 na 2. místě.

Japonská ekonomika, která byla dlouhá léta 2. nejsilnější ekonomikou světa, je nyní až na 4. místě. Na 3. místo se podle projekce SB a MMF vklínila v roce 2024 Indie.

Na 5. místě je Indonésie. Ta je státem s cca 280 miliony obyvatel a s pozoruhodným vývojem ekonomiky v posledním desetiletí.

Na 6. místo se propracovalo z 9. pozice, kterou zaujímalo v letech 1992 a 2008, Rusko. V nedávném přehledu SB, kde byl uváděn přehled zemí, jejichž HDP byl seřazen podle parity kupní síly, bylo Rusko dokonce na 5. pozici.

Až za Ruskem je na 7. pozici Německo. Ještě v roce 1992 bylo Německo na 3. a v roce 2008 na 4. pozici v žebříčku.

Za Německem je Brazílie, která si udržela 8. pozici, kterou zaujímala již v roce 2008. A za ní jsou na 9. místě Velká Británie a na 10. Francie.

Zejména u Francie je to velký sestup „do divize“, neboť ještě v roce 1992 byla její ekonomika v tomto žebříčku na 4. místě. A nějakých 15 – 20 let předtím Francouzi měli představu, že budou vážnou konkurencí (i partnerem) německé ekonomiky.

 Z žebříčku deseti zemí s největším HDP vypadla úplně Itálie a také Španělsko či Kanada.

Prostě, svět se mění. Mezi prvními deseti ekonomika světa jsou čtyři ekonomiky přímo z Asie. Upřímně, ruský ekonomický potenciál se do značné míry opírá o suroviny, které jsou této zemi k dispozici především na Sibiři, tedy také v Asii.

A stará Evropa se nám propadá, ztrácí dynamiku.

Možná, že by se představitelé zemí Západu měli zamyslet nad tím, zda jistou, významnější část z rozpočtových prostředků určených na zbraně (země NATO ve vojenských výdajích nyní v běžném roce vydávají jeden a čtvrt bilionů dolarů), ochotni poskytnout raději na rozvoj nejmodernějších technologií a modernizaci svých ekonomik. Konec konců, část válečných výdajů může být poskytnutá i zemím globálního jihu, třetího světa, v boji proti chudobě vytvářením nových pracovních příležitostí a k výstavbě nové infrastruktury.