Vzpomínka na holocaust zastíněna skandálem berlínské policie

Na dva miliony lidí, včetně mnoha Sintů a Romů a Židů z jiných zemí, bylo zavražděno naftovými výfukovými plyny v Belzecu, Sobiboru a Treblince poblíž dnešních hranic s Ukrajinou a Běloruskem. Reder byl jedním z mála přeživších z tábora. Do roku 1910 vedl malou továrnu na mýdlo v dnešním Lvově na západní Ukrajině. V srpnu 1942 byl s rodinou deportován do Belzecu, kde jeho manželka, syn a dcera byli okamžitě zavražděni. Válku přežila jen jedna starší dcera. Reder zažil příjezd obětí v nacpaných nákladních vagonech, jejich zplynování pomocí dieselového motoru, zavražděné musel pohřbívat v obrovských masových hrobech. Před nepředstavitelnou hrůzou unikl šťastnou shodou okolností na pracovním úkolu v Němci přejmenovaném Lvovu - Lembergu, kde měl přenášet plechy do hlídaného tábora.

„Zůstal jsem v náklaďáku a sledoval mě jeden ze zločinců, zatímco ostatní se vydali hledat zábavu. Seděl jsem několik hodin bez pohybu a přemýšlení.“ Pak si všiml, že jeho strážný usnul. „Instinktivně a bez přemýšlení jsem sklouzl z náklaďáku a pak jsem se pomalu plížil pryč. Stáhl jsem si čepici níž přes obličej a nikdo si mě nevšímal.“ Reder, který se ve Lvově vyznal, šel ke své bývalé bytné, která ho skrývala, dokud se nepřiblížila sovětská armáda. Později se přestěhoval do Krakova. V roce 1949 si Reder změnil jméno na Roman Robak, oženil se se svou bývalou zachránkyní a spolu tento pár v roce 1950 emigroval do Izraele a poté v roce 1953 do Kanady.

Tábor Belzec byl na železniční trati z Lublinu do Lvova a pokrýval plochu pouze asi 265 krát 275 metrů. V jednom prostoru byly administrativní budovy, ubytovací kasárna a železniční rampa na vlečce. Ve druhém komplexu byly plynové komory napojené na dieselový motor z tanku a také ubytování pro Židy zaměstnané v eskadře smrti. Obě oblasti byly propojeny cestou, která vedla ze „svlékacího prostoru“ do plynových komor. Za pouhých devět měsíců zde zemřelo nejméně půl milionu lidí. Pro berlínského historika Stephana Lehnstaedta „Aktion Reinhardt“ představuje jádro holocaustu V roce 1942 byl tábor uzavřen, když všichni Židé z okupovaných polských území byli vyvražděni. Na jaře 1943 však nacisté nechali masové hroby znovu otevřít a mrtvoly spálili na hranicích vyrobených ze železničních pražců, aby zakryli stopy po monstrózním zločinu. Na místě byla postavena farma, vysázeny stromy a oblast monitorovali dva ukrajinští strážníci.

V dnešní paměti holocaustu je »Aktion Reinhardt« daleko v pozadí, stěžují si historici. Téměř všechny vzpomínky na genocidu jsou primárně zaměřeny na Osvětim - Auschwitz vysvětluje berlínský badatel Ulrich Baumann, zástupce ředitele Nadace Památník zavražděným Židům v Evropě. V rozhovoru pro Evangelickou tiskovou službu si stěžuje na vážnou mezeru v paměti. „Auschwitz byla celoevropským koncovým bodem vyhlazování Židů, včetně těch z Norska, Francie, Itálie a Řecka. Většina německých Židů zde také zahynula.“ Baumann řekl, že to mělo důsledky pro kulturu vzpomínání, která měla silný mezinárodní charakter. Domnívá se, že oběti „Aktion Reinhardt“ zorganizované nacisty jako odveta za atentát na Reinharda Heydricha německou veřejnost téměř nezajímaly. Tak to vidí i Stephan Lehnstaedt. „Osvětim je univerzální kód pro holocaust. Každý to ví a zbytky obrovského táborového komplexu jsou pomníkem proti zapomnění. Vyhlazovací tábory v Belzecu, Sobiboru a Treblince, nejdůležitější zločinecký komplex holocaustu, jsou naopak zcela v jeho stínu. Přál bych si, aby se těmto místům věnovala větší pozornost, prohlásil Lehnstaedt a kritizoval za to spolkovou vládu. Zatím nebyly dodnes od ministerstva zahraničí uvolněny žádné peníze na pamětní práce o vyhlazovacích táborech zřízených pro vražednou akci Reinhardt.

Shodou okolností následného dne tohoto výročí vyšla v německém Beck Verlag a zároveň v šesti dalších nakladatelstvích v zahraničí kniha, která nově nahlíží na našeho spisovatele Franze Kafku. Poprvé jsou všechny jeho kresby k vidění v jednom svazku – včetně více než 100 převážně neznámých, které byly objeveny v Curychu. Od jejich nálezu před dvěma roky je jasné, že Kafkovy kresby nejsou ilustracemi a vysvětlivkami k jeho textům, ale díly, která je třeba vidět samostatně, řekl při prezentaci knihy v Německé literatuře editor knihy Andreas Kilcher. Ředitelka Archivu německé literatury v Marbachu Sandra Richterová uvedla, že Kafka kreslil hlavně v dřívějších letech na počátku 20. století. Jeho „působivě nahozené náčrty“ redukovaly věci na charakteristiku. Díky Kafkovu příteli a vykonavateli Maxi Brodovi dodnes existují spisovatelovy a výtvarníkovy kresby a rukopisy. Když v roce 1939 uprchl před nacisty do Palestiny, měl Kafkovu pozůstalost v zavazadle a v roce 1956 ji u příležitosti suezské krize uložil do curyšského sejfu. Kresby jsou nyní v Izraelské národní knihovně.

Bohužel se však pozornost veřejnosti v těchto dnech soustřeďuje na nebývalý skandál, kdy hlavní Památník holocaustu v centrálním Berlíně zneužili policisté k tréninku kliků na jeho pamětních blocích. Šéfka berlínské policie Barbara Slowiková se omluvila a odsoudila akci o svatodušním víkendu a prohlásila, že chování svých kolegů je nerespektováním toho, co tento památník představuje, a neodpovídá úctě, která mu musí být prokazována a naopak před vandaly má chránit berlínská policie. Zveřejněné snímky, které byly oficiálně potvrzeny, ukazují uniformované policisty, jak dělají kliky na kamenných blocích památníku. Vzájemně se přitom natáčeli mobilními telefony.

Památník, který byl otevřen v roce 2005 na památku šesti milionů Židů zavražděných německými nacisty, se skládá z přibližně 2700 tmavě šedých betonových bloků různých výšek. Podle vyhlášky jsou zde zakázány závody, hluk, skákání z bloku na blok, kouření a požívání alkoholu. Někteří turisté však využívají oblast k opalování, pikniku a selfie z mobilního telefonu. Slowiková zdůraznila, že jde o „místo vzpomínek a připomínání“ i „místo varování pro přítomnost, pro budoucnost“ a proto tento skandál bude řešit ve smyslu služebního zákona. Zejména s ohledem na velmi dobrou spolupráci s židovskou obcí se výslovně omlouvá. Policejní odbory k tomu přijaly vyjádření, že památník holocaustu není dobrodružné hřiště a tato ostudná akce zesměšňuje genocidu milionů lidí a pošlapává hodnoty, za kterými má stát i berlínská policie.