Co byla tzv. milionářská dávka?

Dne 27. 8. 1947 přišel komunistický ministr financí J. Dolanský s návrhem zdanit milionáře, čímž měly být alespoň částečně kryty velké škody po nebývalém suchu a neúrodě. Ostatní strany považovaly a hodnotily Dolanského návrh jako ryze populistický, nereálný, jako "úvodní" přípravu na nadcházející parlamentní volby, proponované na květen 1948. Z. Fierlinger, předseda sociální demokracie, označil návrh jako "legrační", V. Erban se postavil k návrhu rezervovaně a rázný nesouhlas vyjádřili i národní socialisté.

První hlasování ve vládě o Dolanského propozici 2. 9. 1947 komunisté prohráli, což vzápětí vyvolalo jejich ostrý protiúder. Rudé právo uvedlo v rozporu s dohodami v Národní frontě jmenovitě nekomunistické ministry, kteří hlasovali proti milionářské dávce. Označili je jako obhájce milionářů, šmelinářů a keťasů, jež jdou proti hlasu ,,lidu". Záhy rozpoutali nevídanou kampaň za revizi vládního usnesení, do níž zapojili masové organizace, odbory a pravidelné manifestace. Krize v Národní frontě propukla naplno.

Už tak narušené vztahy mezi stranami nakonec vyřešila tzv. zářijová dohoda, signována 11. 9. 1947 a uklidnila (pouze dočasně) rozvířenou politickou scénu. Dvojstranná smlouva, kterou podepsali za komunisty K. Gottwald, V. Kopecký a R. Slánský, za sociální demokraty Z. Fierlinger, F. Tymeš a B. Vilím obsahovala dva body: 1) společný postup obou stran ve věci úpravy platů veřejných zaměstnanců, 2) koordinovaný postup v prosazení milionářské dávky. Snaha ministra výživy V. Majera o obnovu socialistického bloku tří k socialismu se hlásících stran (komunistů, sociálních demokratů a národních socialistů) a separovaná jednání s V. Krajinou o tři dny dříve, vyšla naprázdno.

Milionářská dávka tak nakonec skončila vítězstvím komunistů a jejich spojenců, v tomto případě levice v sociální demokracii. Byla schválena 31. 10. 1947 jako zákon o mimořádné jednorázové dávce z nadměrných přírůstků a majetku a dávku byli povinni zaplatit ti občané, pokud jejich daňová povinnost v roce 1947 činila nejméně 50 000 Kčs.

Vnitropolitická krize načas skončila, avšak vyvolala paralelně krizi v sociální demokracii. Z. Fierlinger podepsal dohodu s komunisty bez vědomí představenstva strany a dalších orgánů, čímž vyvolal prudkou odezvu zejména z krajských organizací, které požadovaly stejně jako po volbách v roce 1946 odvolání Fierlingra z funkce předsedy. S podporou komunistů a dalšími koryfeji se mu sice podařilo předsednické křeslo obhájit, avšak otřesená pozice předního sociálního demokrata zvolna přešla v pád, když byl na nadcházejícím sjezdu v listopadu 1947 nahrazen centristou B. Laušmanem.