Gross versus Kocourek aneb "strážní psi demokracie" v praxi

Jiří Paroubek - Plnou parou v politice

Mediální kauza bytu Stanislava Grosse – její přechod do vládní krize

V lednu 2005 zahájila MF DNES frontální útok na premiéra Stanislava Grosse. V MF DNES se objevila mediální kauza financování jeho bytu na Barrandově, zpracovaná redaktorem Jaroslavem Kmentou a jeho početným týmem novinářských investigativců. Stanislav Gross uzavřel v srpnu 1999 kupní smlouvu na koupi nového bytu s firmou Kopprea Invest s tím, že kupní cena barrandovského bytu 4+1 byla 4 276 076 Kč. Stanislav Gross se ve smlouvě zavázal, že firmě ihned zaplatí zálohu 2,5 milionu korun v hotovosti a že zbývající částku, tedy cca 1,77 milionu korun, uhradí pomocí hypotečního úvěru u České spořitelny.

Základní otázka Mladé fronty Dnes, jak ji formulovala (např. v článku Jaroslava Kmenty „Gross: Na byt mi přispěl strýc“) zněla: „Kde však mohl vzít Gross v srpnu 1999 částku 2,5 milionu korun na zaplacení zálohy?“ Myslím, že např. v posledních dvanácti měsících před podpisem kupní smlouvy Stanislav Gross pobíral plat místopředsedy Poslanecké sněmovny. Domnívám se, že jen za těch dvanáct měsíců od volby místopředsedou sněmovny do data uzavření kupní smlouvy Stanislav Gross reálně mohl ušetřit ze svého vysokého platu až milion korun. Musel by však přiznat, že k tomu použil i poslaneckých náhrad. To je jistě nepříjemné, dělá to však naprostá většina poslanců, když ne všichni. Porušení zákona to jistě není. Ostatně, i já jako poslanec dostávám od sněmovny peníze na svůj účet nerozlišeně, v jedné částce. Stanislav Gross byl delší čas také předsedou klubu ČSSD. Zkrátka, měl i od roku 1992, kdy se stal poslancem, až do svého zvolení místopředsedou sněmovny velmi slušný příjem, i jako poslanec vysoce nadprůměrný.

A uspořit tak za šest let od poloviny roku 1992 do poloviny roku 1998 dalších 1,5 milionu korun bylo možné. Tedy ovšem opět včetně poslaneckých náhrad. Ale to je moje hypotéza. Strýc Stanislava Grosse Vik měl doložit, že půjčil či věnoval Stanislavu Grossovi na koupi bytu 1,2 milionu korun. Pan Vik však samozřejmě nebyl mediálně ani trochu zdatný, a tak jeho vyjádření byla nepřesvědčivá. A MF DNES se postarala, aby nepřesvědčivá byla. MF DNES vedla tuto svou mediální kauzu od ledna 2005 neúnavně a každodenně vlastně až do odchodu Stanislava Grosse z funkce předsedy vlády 23. dubna 2005. Takhle intenzivně, každodenně a dlouho jako proti Stanislavu Grossovi nebyla v jedné kauze vedena v České republice kampaň vůči žádnému politikovi.

Vůči mně byla vedena celá řada mediálních kampaní, vlastně to byl jejich nepřetržitý řetěz, ale tu a tam jsem přece jen měl možnost se nadechnout. I když ani já jsem se z médií nedozvěděl, že jsem udělal něco dobře. V každém případě tak, jak zacházela česká média se Stanislavem Grossem a jeho rodinou v době, kdy byl premiérem a poté až do září 2005 stále ještě předsedou ČSSD, to bylo zcela brutální, ve světovém měřítku v demokratických zemích zcela ojedinělé a do té doby v českých podmínkách nevídané. I Miloš Zeman bojoval s médii, byl jimi soustavně napadán a sám si také nenechal nic líbit. Ale mělo to ještě určitá pravidla. Miroslav Kalousek, který měl mnohem větší bytový problém nežli Stanislav Gross, jej v zásadě s přehledem ustál nebo spíše vyseděl. Nebyl ale vystaven takovým kobercovým náletům médií jako Gross. Ti, kdo z pozadí řídili Grossovu kauzu, museli mít dojem, že likvidací Stanislava Grosse definitivně srazí ČSSD na kolena. Zkrátka, že ČSSD nebude mít osobnost, která by jej mohla nahradit. A že se tak definitivně zbortí pozice ČSSD ve veřejném mínění asi tak, jak se v téže době hroutily po sérii mediálních i skutečných kauz volební preference polské levice, která ve volbách do Sejmu v září roku 2005 skončila katastrofou. Od té doby se polská levice z této děsivé porážky nemůže vzpamatovat a vypadla – zřejmě na dlouho – z politické soutěže o nejsilnější stranu v zemi.

Připomenu ještě, že frontální útok MF DNES na Stanislava Grosse, ke kterému se po určitém čase přidávala více či méně a s různou intenzitou i ostatní média, měl několik rovin, tedy kromě té mediální. V únoru začaly před Úřad vlády „spontánně“ chodit v průběhu schůzí vlády desítky demonstrantů. Tyhle virvály byly součástí zvyšování tlaku na Stanislava Grosse a sociální demokracii tak, aby premiér a jeho strana udělali chyby. A organizátorům šlo samozřejmě o eskalaci napětí ve společnosti. Šlo o to, aby tato kauza zcela ovládla mediální prostor. V určité fázi kampaně MF DNES již nemělo cenu, aby Stanislav Gross ještě chodil na tiskové konference. Prostě proto, že by se zejména MF DNES soustřeďovala jen na otázky související s mediální kauzou a snažila by se téma košatit do dalších a dalších absurdních rovin. Třetí rovina, kterou nelze pominout, je rovina vnitropolitická i např. vnitrokoaliční a také vnitrostranická. Je zřejmé, že celá tato mediální kauza nutně posloužila zejména ODS k často nechutným útokům na Stanislava Grosse. Ve sněmovně a v médiích. Avšak největším „strážcem morálky“ se v celé kauze stal Miroslav Kalousek, opravdu skutečný vzor ctnosti a maják morálky, nicméně od listopadu 2003 předseda koaliční strany KDU-ČSL. Je zřejmé, že Kalousek od svého příchodu do čela lidové strany začal s reorientací lidovců od vládní spolupráce s ČSSD na spolupráci s ODS, s výhledem na příští volební období. Byly to možná nenápadné kroky, ale s jasným směřováním. Bylo pikantní, že na Stanislava Grosse na veřejnosti útočil zejména Miroslav Kalousek, který měl sám tunu másla na hlavě. Po aféře s bytem svého zastřeleného švagra z celé věci – a s velmi benevolentním přístupem médií – vcelku s přehledem vybruslil. Pamatuji se na jeho nechutné osobní útoky na Stanislava Grosse v Poslanecké sněmovně, které svědčily o jeho velké osobní nenávisti vůči Stanislavu Grossovi. Když jsem se Miroslava Kalouska o řadu měsíců později ptal na skutečné příčiny těchto útoků, Kalousek hovořil něco o nějakých nesplněných dohodách ze strany Stanislava Grosse. Protože i já mám jistou zkušenost s předáky pravice, kteří tu a tam po jednání se mnou – když se jim to hodilo – hovořili o mých údajně nesplněných dohodách, vynucujíce si tak více, nežli v jednání dosáhli, beru tuto Kalouskovi informaci s rezervou. Strategickým cílem české pravice a zájmových skupin stojících za ní bylo fatálně oslabit či zničit českou sociální demokracii po polském vzoru.

A Stanislav Gross se zdál být poslední překážkou s tím, že po jeho vynuceném odchodu se ČSSD už nevzpamatuje. A svou hru na definitivní odstranění Stanislava Grosse rozehrál Kalousek po sjezdu ČSSD, který proběhl ve dnech 25. – 27. března 2005. Je zřejmé, že lidovci čekali na to, jak dopadne sjezd ČSSD. Již 31. března podali tři lidovečtí ministři ve vládě demisi. Také republikový výbor koaliční US-DEU zavázal unionistické ministry, aby odešli z vlády, pokud Grossova vláda nepodá demisi jako celek. 14. dubna unionisté Pavel Němec a Karel Kühnl skutečně podali demisi, unionista Vladimír Mlynář a nestraník Jaroslav Bureš tak již učinili předtím. Stanislav Gross měl v zásadě možnost za odstoupivší členy vlády navrhnout jiné politiky, především sociálně demokratické, a pokračovat s minoritní sociálně demokratickou vládou dál. Ve sněmovně existovala velká levicová většina 111 mandátů. To by jistě bylo možné (i když s velkými obtížemi), pokud by se podařilo udržet jednotu postupu sociálně demokratických ministrů. Někteří z nich – konkrétně staří přátelé Stanislava Grosse Petra Buzková a Milan Urban – ale vypověděli poslušnost. Vyjádřili se zkrátka, že nechtějí být ve vládě závislí na podpoře komunistů. To byl politický rozsudek smrti nad premiérem Grossem. Prezident Václav Klaus by pochopitelně využil politických možností, které měl, aby znemožnil či spíše zkomplikoval Grossovi obnovit kabinet pouhou náhradou ministrů, kteří rezignovali za nové. Tato šance však existovala, jen pokud by se mohl Stanislav Gross skutečně opřít o jednotu své strany, a zejména o „své“ ministry a svůj poslanecký klub.

Vládní krize se prohloubila a Stanislav Gross z ní hledal východisko v širší obměně vlády (vznik vlády proevropské většiny) a v převzetí premiérského úřadu diplomatem Janem Kohoutem. S tím, že jednotícím tmelem této vlády by byla společná proevropská orientace a politika. Kohoutova vládní epizoda skončila prakticky po jednom dni a s tím i jednání o vládě proevropské většiny. Jan Kohout po svém krátkém vstupu do vysoké politiky zmizel zpět v Bruselu.

A s ohledem na to, že bylo nutné hledat politické, ryze koaliční řešení, bylo třeba najít nového předsedu vlády. Na březnovém sjezdu ČSSD byli do vedení ČSSD, kromě Stanislava Grosse, z členů vlády zvoleni jen Bohuslav Sobotka a já. Budoucího premiéra tak bylo možné vybrat z těchto dvou jmen. Zeptal jsem se Bohuslava Sobotky telefonicky na názor a on mi zcela jasně řekl, že neusiluje o to stát se premiérem. Proto jsem kývl na možnost stát se českým premiérem já. Cítil jsem to jako svou povinnost vůči straně, kterou jsem spoluzakládal a která byla v těžko řešitelné existenční krizi. Volební preference ČSSD se mohly v krátké době zřítit od deseti procent (CVVM – 10,5 %; STEM – 11,9 %) k pěti procentům. Pokud by k tomu došlo, byl by to zřejmě již nezvratný stav, nebylo by již síly tento propad zastavit. Byl jsem ochoten udělat všechno pro úspěch příští vlády vedené ČSSD tak, aby lidé změnili vnímání „mé“ strany a aby ve volbách do sněmovny sociální demokracie dosáhla co nejlepšího výsledku. Samozřejmě jsem věřil, že intenzivní prací kabinetu, k lidem poctivou politikou a mou kvalitní prací jako premiéra je možné za třináct měsíců ve volbách do sněmovny docílit volebního vítězství.