Jiří Paroubek: Euro přežije i Sulíka

Lisabonská smlouva byla podepsána, protože stále ještě vítězí zdravý rozum nad narcismem, sobeckostí a fascinací bohatstvím. Euroval bude snad schválen, protože zdravý rozum přivedl zpět do slovenských poslaneckých lavic Ficův Smer. Průběh hlasování ve slovenském parlamentu však bude navždy symbolem vítězství politiky nad logikou. Smer byl pro euroval, hlasování se však neúčastnil. Pokud použil tento politický krok k vytlačení přímého vlivu Sulíkovců na vládu, hodnotím to pozitivně. Evropa snad na tuto kličku zapomene, pokud slovenský parlament zkusí tentokrát již v plném počtu hlasování znovu. Dnes či zítra tam bude repete, věříme, že se šťastným koncem.

Otázka euroskeptiků zní, zda není pravdou, že euroval je zbytečným prodlužováním agonie eura, projektu, který zbaví hrdou ekonomiku suverenity, jeho účastníkům přináší krizi a zátěž solidarity. Není to pravdou.

Pochopili to již dávno Němci, kteří se v rámci projektu eura stali „ručitelem“ Evropy, se všemi důsledky z toho plynoucími. Ručitelskou odměnou jim pak byly nižší transakční náklady, větší ekonomická síla, širší trh. Jako by se inspirovali u staropověstného Svatopluka a jeho tří prutů.

Po současné krizi, která je více krizí důvěry a morálky nežli čehokoli jiného, snad pochopí i účastníci projektu, kteří se doposud vezli a „ručení“ silných ekonomik zneužívali, že i solidarita a trpělivost má své meze. Proto nežli ostřelování eurovalu má větší význam přenastavení pravidel fungování projektu eura, včetně důrazného vyžadování fiskální kázně států, jejich důrazných zásahů do ekonomiky, které však nesmí být dárkem finančnímu sektoru.

Že euro není zbytečným projektem, snad pochopí i ti, pro které představuje nebezpečí ztráty svého „písečku“. V otázkách měnových a otázkách mezinárodního obchodu neplatí, že „je lepší být v Galii prvním nežli v Římě druhým“. Při vší úctě naše provincionální politiky nečeká budoucnost jako Gaia Julia Caesara, ani v dobrém, ani ve špatném. Naštěstí. A provincionální ekonomiku ve středu europrostroru nečeká prosperita Švýcarska, neboť kromě jiného nejsme finančním centrem Evropy a ani již jím nikdy nebudeme.

Otázka dneška nezní, zda euro ano či ne, otázka nezní, zda se sjednotit nebo rozdrobit. Otázka zní, zda najdeme odvahu svými schopnostmi a dovednostmi obstát v evropské konkurenci, stát se plnohodnotným členem společenství, které nikoli politickou, ale logickou cestou směřuje z unie proklamační k unii politické, měnové a fiskální. Ultraliberální rétorika některých evropských provincionálních politiků povede k napáchání větších škod, nežli si vůbec dovedou sami představit. Nebudou to škody europrostoru, ale škody ryze domácí. Na Slovensku si to zřejmě uvědomí. U nás si to snad také uvědomíme, až budeme hlásat, jak stojíme mimo, samostatně, hrdě a neotřesitelně.

Ostrůvkem stability už jsme byli před prvním vyvrcholením krize. Tedy říkal to v závěru roku 2008 tehdejší ministr financí Kalousek. Současný ministr financí to říká opět. Tak jako jsou totožné osoby ministra financí, je totožný i jeho omyl (ostrůvek se nám tehdy začal rychle potápět). Euro není zbytečný projekt. A naší rolí v EU není ho okopávat. Nebo dopadneme jako Sulík. Evropa se sjednotí a my budeme v pozici směšných křiklounů na jejím okraji.

Když jsem si přečetl Sulíkův výrok, že „evropským poplatníkům zachránil 300 miliard eur“, musel jsem si připomenout slova Jana Husa: „Sancta Simplicitas“, neboli „svatá prostoto“. Sulík naprosto nechápe, že ušetřit tyto náklady na stabilizaci eura znamená vyvolat jiné, větší výdaje při přihlížení bankrotu některých států se založenýma rukama.

Bankrot některých států totiž způsobí bankrot celé řady bank ve „zdravých“ státech EU a pády velkých bank by rozpoutaly ještě větší požár. A to může ohrozit hospodářský vývoj v celé Evropě, její sociální a politickou stabilitu. To by pak znamenalo skutečnou krizi.