Stručné poučení z vývoje v polském Svazu demokratické levice

Nejde ale jen o takovéto historické předěly. Nesmírně zajímavé bylo třeba v loňském roce sledovat práci parlamentní vyšetřovací komise, která prakticky den za dnem odhalovala v souvislosti s aférou okolo hazardního průmyslu praktiky ovlivňování nejvyšších vládních představitelů. To všechno v přímém přenosu, včetně arogance současné vládní moci v podobě Občanské platformy Donalda Tuska, která vše metla pod koberec.

Důvody proč polský vývoj vnímat mě napadly i v úterý 8. února večer, když jsem se díval ve vysílání zpravodajské televize TVN24 na rozhovor s tvůrcem a bývalým předsedou Svazu demokratické levice a svého času předsedou vlády Leszkem Millerem. Zazněla také zajímavá slova o situaci SDL v roce 2004 - 2005, kdy L. Miller opustil funkci premiéra a také předsedy SDL. Političtí oponenti a sdělovací prostředky tehdy kádrovaly členy levicové strany na mladé a staré a na dobré a špatné, stranické vedení přistoupilo na tento koncept a se všemi pozdějšími důsledky se jím začalo řídit.

Docela dobrý podnět ke krátkému pohledu na vývoj  Svazu demokratické levice v následujícím období.

V čele SDL se po roce a dvou mezipředsedech ocitl Wojciech Olejniczak. Nová a svěží tvář v čele strany potom začala se zákulisní podporou Aleksandra Kwaśniewského zavádět také nové pořádky. Výsledkem W. Olejniczaka bylo 11,3 % ve volbách do Sejmu na podzim 2005 oproti 41 % v roce 2001, kdy SDL vedl L. Miller.

Samotného Millera nové vedení strany nezapsalo ani na kandidátní listinu v roce 2005, ale ani v předčasných volbách v roce 2007, kdy se Olejniczak postavil proti přání drtivé většiny členské základny ve volebním obvodu v Lodži. Snad jako pikantnost je možné poznamenat, že to ovšem byl Miller, který Olejniczaka přivedl z regionu do své vlády. Tak už to ale často chodí. Okopávaný Leszek Miller se v této situaci rozhodl Svaz demokratické levice opustit

Politika Wojciecha Olejniczaka, poznamenaná zejména úkroky do středu a vytvářením slepence levice a liberálů do volební koalice Levice a demokraté, se odrazila v hlubokém propadu volebních preferencí. Nakonec dokonce některé průzkumy SDL ani nedávaly šanci na vstup do polského Sejmu. Volby v roce 2007 nedopadly ani podle představ Kwaśniewského, který v těchto hrátkách hrál významnou roli, ani Olejniczaka a ani partnerů z Demokratické strany, Sociální demokracie Polské republiky či Unie práce, které koalici vytvořily. Pravým slovem to byl politický krach, když získaných 13 procent zůstalo hluboko za předpoklady a také součty preferencí jednotlivých stran.

Řešení muselo přijít a našlo se v osobě Grzegorze Napieralského jako předsedy SDL. Nový předseda se vrátil k levicovému konceptu strany, ve slušnosti se rozešel s „demokraty“, v Sejmu vytvořil jasně profilovaný poslanecký klub Levice a postavil se do jeho čela. Olejniczak byl potom „poslán“ do Evropského parlamentu. Na počátku to sice nebyla žádná sláva, ale SDL se pomalu začala zvedat z popela. Podle posledních průzkumů se Napieralským vedená strana pohybuje ve volebních preferencích již okolo 20 % a stává se vážným hráčem na politické scéně.

Napieralski konečně také již v loňských vyhrocených prezidentských volbách získal neočekávaných 13,8 procenta hlasů. Navzdory tomu, že lidé jako Kwaśniewski, Olejniczak nebo Włodzimierz Cimoszewicz, bývalý předseda levicové vlády, dosti ostentativně podporovali kandidáta pravice Bronislawa Komorowského. Oni i někteří další šibalové čekali na neúspěch, který by jim dal příležitost k odstranění Napieralského. Po ohlášení výsledků prvního kola dokonce ani neskrývali zklamání.

Samozřejmě se na neočekávaném a některými nechtěném výsledku nejvíce podílel samotný Napieralski. V pozadí jeho prezidentské kampaně a úspěchu stál ale jako důležitý politický stratég také Leszek Miller.

Bývalý předseda se totiž do SDL vrátil, a to v té samé organizaci v Lodži, ze které tři roky před tím vystupoval. Řekl tehdy, že Svaz demokratické levice je důležitější než utržené rány a křivdy, ambice nebo prestiž. Nakonec došel závěru, že měl tehdy stisknout zuby a přečkat tu dobu. Špatné prý je dopouštět se chyb, ale ještě horší v nich setrvávat. Je ovšem zcela zřejmé, že toto konstatování platí i pro samotný SDL. V omylu s vypuzením Leszka Millera totiž nesetrval ani Grzegorz Napieralski. Proč také nechávat stát mimo proud nepochybně schopného levicového politika.

V posledních měsících Leszek Miller připravoval vznik Evropského institutu, který má být myšlenkovým zázemím Svazu demokratické levice. Institut v polovině prosince zahájil činnost a Miller se stal jeho šéfem.

Tolik historie a vraťme se k dnešnímu vysílání TVN24. V jiném diskusním pořadu totiž předseda SDL prohlásil, že Miller a Józef Oleksy, druhý bývalý premiér, předseda strany a vyobcovaný odpadlík, mají právo kandidovat v podzimních volbách do Sejmu, jestliže budou mít zájem. Leszek Miller ve zmíněném rozhovoru, ještě před Napieralského slovy, uvedl, že kandidaturu bude zvažovat, bude-li reálná možnost, aby se Svaz demokratické levice podílel na vládě. Ve svém věku, je mu 65 let, by prý nechtěl jen sedět v opoziční lavici.

Předpokládám, že smysl těchto několika spíše poznámek o Svazu demokratické levice a Leszku Millerovi je nasnadě, a to zejména v souvislosti se současným vývojem v české sociální demokracii.

Také v této straně dnes najdeme „vnímavé“ k názorům a hodnocení oponentů, úkrokáře, kteří jsou ochotni opustit myšlenkové fundamenty levicové strany, velké i malé okopávače, kterým jde často o zcela něco jiného než prospěch vlastní politické formace.

Současný stav volebních preferencí sociální demokracie nevylučuje „polský scénář“ poklesu. Může být totiž pro voliče důvěryhodné uskupení, které s bývalými předsedy jedná jako s přítěží? Postupují tak často lidé, kteří jednou kopali do Miloše Zemana a nyní do Jiřího Paroubka. Z toho je konečně vidět, že nejde o předsedu jako politika, člověka, jde spíše jen o zášť ambiciózních a stále neukojených, kteří ničí potenciál sociální demokracie. Zkrátka desítky takových malých Olejniczaků.

V Polsku v důsledku rozvratu levice, na němž se nemalou měrou podíleli i někteří její představitelé, došlo k nynějšímu nevídanému paradoxu, že vládní i nejsilnější opoziční strana jsou pravicová uskupení. Čeká to také českou politickou scénu? Je snad i v tomto Polsko krok před námi? Česká sociální demokracie se nebude moct vymlouvat, má z čeho se poučit.