Zájem o dodávky do Ruska. Pro unijní firmy možná nebude návratu

Mainstreamová propaganda ubezpečuje, že sankce vlastně nejvíce dopadnou na samotné Rusko a jeho spotřebitele. Není však pravdou, že by obchody zely prázdnotou, jak se kdosi snažil dokázat fotografiemi z období vlády Západem oblíbeného Borise Jelcina. Skutečností ovšem je, že z pultů zmizel čerstvý norský losos, což jistě pro stravování národa není věcí tak zásadní.

Pro evropské producenty je ovšem kritické, že na dveře ruských odběratelů klepou potenciální dodavatelé z řady jiných zemí. Například turecký ministr hospodářství Nihat Zeybekci řekl, že jeho země je do Ruska schopna podstatně zvýšit vývoz ovoce, zeleniny a potravin. Již nyní je přitom Ankara velkým dodavatelem. Oba státy přitom nedávno již uzavřely dohodu o zvýšení počtu tureckých vývozců potravin na ruský trh. Ankara také slibuje, že udělá maximum pro odpovídající kvalitu vyváženého zboží. Uveďme, že v loňském roce Turecko do Ruska vyvezlo zemědělské produkty za 1,3 miliardy dolarů. Převážně se jednalo o ovoce a zeleninu.

Obchodní delegaci posílá do Ruska také jeden z největších producentů potravin na světě Argentina. Chce následovat Brazílii, která již odsouhlasila vývoz masa přijala opatření ke zvýšení dodávek sóji a kukuřice. Argentina by také chtěla Rusku dodávat maso, ale také mléčné výrobky. Podle šéfa argentinské komory mlékárenského průmyslu Miguela Paulona by se vývoz mléčných výrobků mohl zvýšit o pětinu. Argentina tak může přijít k obchodu, který jí pomohl stabilizovat rezervy centrální banky, poznamenávají finančníci. Nelze také neuvést, že argentinští obchodníci odjíždění do Moskvy ve chvíli, kdy se rázně zvýšilo napětí země s USA. Stranou zájmu o ruský trh nezůstává samozřejmě ani Čína. Při návštěvě Soči potom egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí nabídl dodávky obilí.

Těžko potom počítat s tím, že by Rusko opustilo tyto dodavatele – ale i stáhlo dnes vyslovovanou podporu domácím producentům – a vrátilo se zásadním způsobem ke včerejším dovozcům. Bude se to týkat i našich výrobců, např. Hamé nebo Madety. Možná i evropská namyšlenost a nadřazenost, přítomná v establishmentu evropské politiky, vedle třeba Lubomíra Zaorálka k podpoře sankcí proti Rusku, které stejně nic nevyřeší, jak ukazují jiné sankční kauzy.

Ozývají se kritické hlasy proti rozhodnutím Bruselu, propojeným s Washingtonem. Připomenout je možné třeba dva tak rozdílné politiky jako Roberta Fica či Viktora Orbána. Jestliže je prakticky jisté, že protiruské sankce nic nepřinesou, proč je zavádíme? Zmínění Fico a Orbán hovoří o ocharaně národních zájmů. Čí zájmy potom hájí čeští politici?