Zbyněk Fiala: Klaus spolehlivě vedle

Prezident republiky mluví o stabilitě v době, kdy jeden ministr za druhým odchází kvůli korupci nebo neschopnosti a další drží jen díky hroší kůži. Říká to i s vědomím, že bezradná vláda předložila fantómový státní rozpočet, který bude během týdnů znovu měnit (a kdoví, zda naposled). Co jsou ty základní parametry? Pro domácnosti je to šok nových nákladů a fakt, že pětina z nich je sužována lichvou a exekutory. Kde vidí Klaus stabilitu v situaci, kdy devět z deseti občanů odmítá pseudoreformy? Ve stabilních přírůstcích zadlužování vlády? V poklesu volebních preferencí jeho oblíbených Věcí veřejných, které se vypařily pod hranici statistické chyby?

O stabilitě nemůže být řeči, máme-li na mysli něco jiného než pravidelnost přísunu korupčních afér, které potvrzují, že moci se ujali lidé, kteří chápou politiku jen jako efektivní nástroj pro odklánění veřejných zdrojů. Stejně časté jsou příklady pošlapávání demokracie, kdy se s opozicí prostě nejedná, takže je doháněna k dalším a dalším žalobám k Ústavnímu soudu nebo k zoufalým krokům, jako jsou obstrukce.

Občanské a odborářské protesty si momentálně vybírají zimní pauzu, ale všichni čekají na to, až si prohlédneme očesané výplatnice za leden a únor. Pak se projdeme kolem regálů s vyššími cenami potravin, propočteme, kolik peněz zbyde po zaplacení všech účtů za dražší nájem, teplo, elektřinu, dopravu, léky, začneme uvažovat, co dělat, až i na naše dveře zaklepe exekutor, a napadne nás, že opravdu nemáme na vybranou, než dát najevo své rozhořčení a vyrazit do ulic.

Klausova slova o stabilitě jsou ve skutečnosti nadsázkou, které i on sám dává potřebné měřítko. Stabilita znamená, že nežijeme v zemi, která je v bankrotu, nebo těsně předtím. „Růstových impulzů jsme si moc nevytvořili,“ poznamenává, aby bylo zřejmé, že vládu nechválí, ale nechce, aby byla panika. Nebuďme neskromní, i to je záslužné. Klaus připomíná, že i po sérii rekordních rozpočtových schodků bylo naše zadlužení v loňském roce šesté nejnižší v Evropě. Škoda, že podobný fakt nepřipomněl také v době, kdy pravice děsila voliče „řeckou lží“ a použila paniku s „dluhovou povodní“ za základní přesvědčovací metodu.

Pasáž o státním dluhu je pozoruhodná závěrečnou otázkou: „Před deseti lety činil 345 mld. korun, dnes je to více než čtyřnásobek. Uvědomujeme si to vůbec?“

Znamená ta otázka výzvu k vládě, aby se zamyslela nad tím, co páchá?

Spíše ne, adresátem jsou jiní. Předchází klasická Klausova úvaha, že potřebujeme rychlé reformy zdravotnictví, školství, penzijního a sociálního systému. Vyslovuje se přitom chápavě k alergii, které spousta lidí ke slovu „reforma“ cítí. Zdůrazňuje, že změnit se musí nejen detaily toho, či onoho zákona, ale celý náš přístup. Konflikt vidí v tom, že „nejen v Evropě, ale bohužel i u nás, se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika a zda na tyto mzdové a sociální nároky máme“.

Kterých lidí? Pomozme mu. Prožíváme období bezprecedentního přesunu bohatství k nejvyšším příjmovým skupinám. Polovina rozpočtových schodků je výsledkem „daňové reformy“, která tento přesun založila a zároveň podtrhla poptávku zbytku společnosti, takže předepsané daně vláda nedokáže vybrat. Kritizuje Klaus neúměrné „nároky“ horních deseti procent? Je pobouřen nad dalšími penězovody, které se otevírají kombinací korupce u veřejných zakázek a privatizace veřejných služeb? Pokud ano, zapomněl to říct.

Zatímco prezident republiky Václav Klaus hovoří o stabilitě, prožíváme demontáž sociálního státu, který byl ve vyspělejší části Evropy v celém poválečném období kotvou sociálního smíru. Sociální smír tedy u nás bude porušen. Stalo se to i jinde, ale nikde si to veřejnost nechce nechat líbit. Klaus možná uvidí jen aktivity „nátlakových skupin“, kam se mu vejde definice celé občanské společnosti, ale v tom se znovu mýlí – a je to jedno, až na to dojde, nikdo se ho na to nebude ptát.

V jedné pasáži svého „stabilizačního“ projevu se prezident republiky pokouší zpochybnit přínos našeho vstupu do Evropské unie. Pohled do statistik okamžitě ukáže, že dokonce i v době příprav na vstup do EU už Česko začalo vybírat evropskou dividendu v podobě zrychleného růstu a přílivu investic. To se promítlo i do dohánění životní úrovně, zejména později, když k růstu českých reálných mezd přidalo posilování koruny a přepočetli jsme si výplatu na eura či dolary. Přes Klausovy speciální brýle jsou však úspěchy druhých neviditelné, nechme je tedy stranou. Ale Evropská unie je také základem našeho současného mezinárodního zakotvení, je to unie přátel tam, kde kdysi řádila zničující nepřátelství. Tuto úlohu EU plní i přes vytrvalé Klausovy pokusy sypat písek do soukolí.

Česká republika je nestabilní a doufejme, že tato nestabilita přinese co nejdříve plody. Vládní koalice se chová, jako kdyby se nedostala k moci volbami, ale převratem. Tuto otřesnou skutečnost je třeba co nejrychleji napravit, i přes všechna zaříkávání ve smyslu „každý den dobrý“.