Zbyněk Fiala: Rusko a EU

Ruský bubák v Česku funguje a mnoho lidí na něm může pěstovat svou živnost, ale zapadá za naším horizontem, přesněji – za středoevropským. Poslední summit EU – Rusko, který proběhl 9. června v Nižném Novgorodu a o kterém česká média informovala jen v souvislosti s okurkami a srolovaným potěmkinovským trávníkem, dopadl lépe než loni, vlastně dobře. Téměř zapadla i zpráva o dohodě Volkswagenu s GAZ, že se v Novgorodě budou montovat škodovky. Jsme svědky sbližování EU a Ruska? A kam míří? K ruskému členství?

Tématu „EU a Rusko: Jak dál“ se věnovala v pondělí v Praze mezinárodní konference, kterou organizoval pražský Ústav mezinárodních vztahů, pařížský CERI-Sciences Po (odkud pochází i Jacques Rupnik) a jedinečné pražské intelektuální centrum CEFRES (Francouzský institut pro společenskovědní výzkum). Není divu, že občas dominoval francouzský pohled, který zdůraznil svou přítomností francouzský velvyslanec v Praze Pierre Lévy.

Domácí komentátor má tendenci říci, že česko-ruské vztahy patří do světa bizarností, zejména když Alexandr Vondra chtěl přeměnit Brdy instalací radaru v podobě plynojemu v předpolí Bushova návratu do záhrobí studené války. Účastníci konference byli opatrnější. Jacques Rupnik považuje vnímání Ruska Středoevropany za generační problém. Upozornil také na pasáž v článku amerického týdeníku The New Republic, že Václav Klaus je nejvíc proruský v celém regionu.

Šíře vztahy popsala Laure Delcour, autorka bezpočtu studií pro Brusel i francouskou vládu a jeden z koordinátorů výzkumu vlivu EU na země východního partnerství. Zlepšování vztahů mezi Polskem a Ruskem může ovlivnit středoevropský pohled na východního souseda, i když je zatím předčasné nabízet předpovědi. Ve hře je velká energetická závislost regionu, včetně Pobaltí. Vnímaná hrozba se transformuje do vyostřeného atlanticismu. Někde působí všechny tři faktory – historie, závislost i pocit ohrožení. Pokud se tu objeví zlepšení vztahů, má bilaterální charakter. Nelze je přeceňovat, a zejména neobsahuje prvek zlepšení vztahů EU a Ruska.

Delcour osvětlila také konstrukci „privilegovaného partnerství“ Francie s Ruskem. Francouzská strana je orientuje spíše na vysokou úroveň bezpečnostní spolupráce ve světě (tedy k posilování role Francie v globálních vztazích), ale v hospodářství se to neprojevuje, a nelze mluvit ani o závislosti. Francie dováží jen zlomek zemního plynu a je až 10. investorem v Rusku. Tím je Francie výjimečná, Němci jsou na tom přesně opačně. Francouzsko-ruské vztahy jsou stabilní, nejsou předmětem veřejné debaty. Příležitostné francouzské mediální vstupy jsou k Rusku nevlídné, ale lidi to moc nezajímá.

Irina Kobrinskaja z Ruské akademie věd a někdejší šéfka moskevského centra Institutu Východ – Západ soudí, že východní partnerství EU prakticky skončilo, protože to byl „subjekt bez objektu“. Nicméně ruské pozice jsou oslabeny ve vztahu k Ukrajině, Gruzii, Moldávii a Bělorusku. Zlepšily se vztahy Ruska se Spojenými státy, EU a OECD. EU je „prioritní vztah č. 1“, cílem je modernizace, ale jedním z prostředků je co nejrychlejší vstup do Světové obchodní organizace (WTO). Moskva si od něj slibuje nepřímou pomoc při krocení svých oligarchů – co nezvládne vláda, zvládnou mezinárodní pravidla. (V tom je nám ruský pohled na mezinárodní organizace blízký.)

Rusko si je vědomo, že není samo schopno řešit bezpečností problémy ve svém blízkém sousedství, prohlásila dále Kobrinskaja a v diskusi pak vysvětlila, že hlavním omezením je „nedostatek legitimity“. Rusko ví, jak by si zkazilo pověst. Na debatách o Střední Evropě nemá zájem, chce se bavit s Bruselem. V této souvislosti zaznělo opakovaně od různých řečníků, že Rusko ani nemá „středoevropskou politiku“, ucelený strategický koncept vůči regionu.

Německé odstoupení od jaderné energie se odehrává ve chvíli, kdy je dokončen baltický plynovod Nord Stream, zaznělo dále v debatě, ale neznamená to zvýšení energetické závislosti na Rusku, protože už to není všemocný trh prodávajícího. Konkurence energetických zdrojů se zvyšuje jak rychlým růstem podílu těch nefosilních, tak i větším podílem dodávek zkapalnělého zemního plynu z Afriky.

Pozoruhodné téma postřehl Emil Suleimanov z Institutu politických studií Univerzity Kalovy v Praze. Poukázal na katastrofální sucho, které opakovaně postihuje jak Francii, tak Rusko. Vidí potřebu naléhavé evropské pomoci, která by pozvedla ruské zemědělství. Česko by mohlo sehrát svou vysněnou roli mostu, třeba v roli francouzsko-českého konsorcia. Zvažoval také energetickou spolupráci, třeba ve výrobě „jaderných reaktorů čtvrté generace“ (řekněme - ještě hlubší sen) nebo při těžbě středoevropského břidličného zemního plynu (zlý sen – další kyselina ve spodní vodě?).

Moskevská ekonomka Olga Butorina z diplomatické univerzity MGIMO a měnový poradce vrcholných moskevských institucí se nejprve soustředila na počátky evropsko-ruského sbližování. Spadají do časů Michaila Gorbačova a jeho cesty do Paříže někdy roku 1985. Tehdy se začalo mluvit o „společném evropském domě“. Šéfem evropské integrace byl Jacques Delors a projekt se skutečně začal realizovat. Za pouhých 25 let máme v Evropě jednotný vnitřní trh, společnou měnu, prostupné hranice, prezidenta. To je obrovský úspěch. Pokud jde o euro, zatím dokázalo využít toho, že dolar posledních deset let pořád klesá. Euro už představuje 42 procent ruských devizových rezerv. V některých typech kontraktů, například při úhradě zahraničního těžebního zařízení, kdy je protihodnotou zemní plyn, už se pohybujeme jen prostředí eura. Dodávky zemního plynu lze v dolarech fakturovat, ale eury platit.

Nejzajímavější bylo nakonec shrnutí celé debaty, které nabídl Christian Lequesne, bývalý ředitel pražského CEFRES z let 2006 – 2008 a současný ředitel pařížského CERI – Sciences Po. Ještě předtím uvedl, že vstup Ruska do EU není na pořadu dne. Konference potvrdila, že základem vztahů obou celků může být fakt, že Evropská unie a Rusko jsou na sobě v mnohém vzájemně závislé (například plyn za technologie). Jenže proti individuálnímu silnému státu tu stojí unie, která státem není, a proto se souběžně rozvíjí i 27 bilaterálních vztahů. Máme tu asymetrii, zahraniční politika EU je mnohoúrovňová, vzniká relativně transparentně v debatě členských zemí, zatímco centralizovaná politika může být efektivnější. Pokud jde o hlavní evropské hráče, Německo má větší zájem na liberalizaci vztahů s Ruskem než Francie. Německo už má i občany ruské národnosti, to ve Francii není, ale Německo na rozdíl od Francie zajímá hlavně řešení praktických problémů a méně mezinárodní politika. Z pohledu Ruska se však nemění jen vztahy s Evropskou unií, které jsou možná nejlepší v dosavadní historii, ale také se Spojenými státy („reset“ po dohodě START) a Čínou. Změnila se podstata vztahů. Ve zpravodajství najednou přestalo dominovat odzbrojovací téma, není zajímavé. Ruská hrozba je pryč, jak pro EU, tak pro USA (už je hotovo, co bylo třeba). Pro Střední Evropu může být určující tání ve vztazích Polska s Ruskem. To zároveň nabízí novou výzvu pro politology a společenské vědy, protože do hry vstupuje také „vnímaná politika“, politika pocitů, postojů a symbolů. Analýza věcí, které nelze měřit, ale vyžadují kvalitativní pohled, jako třeba ruská reakce na smolenskou leteckou katastrofu a zejména tehdejší nekonečná fronta před polským velvyslanectvím, kam přišli Moskvané vyjádřit svou obyčejnou lidskou účast.