Co věděla a mohla vědět Milada Horáková v r.1949 o SSSR II

 Přirozeně mé bývalé působení a politická činnost vedla mne k tomu, abych se zajímala i dále o otázky současného politického života jak domácího, tak světového. Kromě toho byla jsem stále vyhledávána, jednak svými bývalými příslušníky strany, jednak i jinými osobami a dotazována na svůj názor a postoj k dnešním událostem a k dnešnímu uspořádání poměrů. Musím prohlásit, že jsem zaujímala k některým skutečnostem kritické stanovisko a nesouhlasila jsem s nimi, ale hájila jsem názor, že celá dnešní situace je součástí situace světové a že její konečné řešení závisí přirozeně také od vyřešení světového“(zápis výpovědi Milady Horákové učiněné na Krajském velitelství státní bezpečnosti 12. 11. 1949).

Vypovídejte o vašich dalších schůzkách a uveďte konkrétně, k jakému závěru a jednání jste přišli, stran vaší protistátní činnosti? (otázka položena 13.1.1950 o 17,30 hod. odpověď zaprotokolována  dne 15. l. 1950)

Schůzky s osobami výše uvedenými konaly se v období od podzimu 1948 do září 1949, nebyly pravidelné, byly svolávány případ od případu a konaly se většinou v bytě dr.Račanského kromě dvou, z nichž jedna byla v Praze II, Řeznická úl., druhá v kostele církve československé, v kanceláři sboru, v Praze I. Kolik celkem schůzek bylo, nemohu přesně udat, pamatuji se na kompletní čtyři. Kde se schůzky měly konat, určoval Račanský, neb tyto místnosti sám opatřoval. Pozvání se dělo od osoby k osobě, což většinou opatřoval dr. Račanský a já.

Na těchto schůzkách jsme si nejprve uvědomili, že nesouhlasíme s dnešním režimem, že si přejeme jeho změnu, ale že tato je odvislá od světových událostí, jež se mohou projevit takto:

l/ ozbrojeným konfliktem Východu, resp. SSSR se Západem,

2/ dohodou mezí národy, způsobenou ať již politickým, nebo hospodářským nátlakem na SSSR a země lid. demokracií,

3/ změnou režimu vnitrními sílami.

Jelikož ani jedna z těchto podmínek nebyla aktuální a třetí jsme nepovažovali za uskutečnitelnou, dohodli jsme se, že v prvém stadiu naší protistátní činnosti musíme si uvědomit, s čím v dnešním režimu nesouhlasíme a čím bychom v případě změny režimu to chtěli nahradit. Byly to zejména hospodářské otázky, k nimž bylo nutno zaujmouti nové stanovisko. Řekli jsme si, že vyjdeme z programů strany národně. socialistické . z r. 1918, 1935 a 1947, a proto jsme se jimi také zabývali.

Možná, že Milada Horáková udělala dobře, že se nepřiznala k četbě útlé brožurky  někdejšího sovětského novináře  Pavla Jurijeva  Tvář bolševismu, vydaného nakladelststvím Orbis v lednu  1945jako první svazek knižnice České ligy proti bolševismu, kde se český čtenář dočetl tu jedinou a správnou pravdu o sovětovém Rusku. V tomto spisku se hned v úvodu psalo natvrdo:

„Nyní se bolševismus chystá na Evropu. Kdyby bolševici dobyli Evropy, pak by to bez zveličování znamenalo úplné zničení všech životních základů a evropských tradic a potom i morální a fysické rozplynutí všech evropských národů, jak se to praktikuje už dvacet sedm let na ohromném pokusném poli, jemuž se říká Sovětský svaz, kde bolševici chtějí vytvořit nového člověka, jenž nezná náboženství, rodinné lásky ani lásky k vlasti, ale zato je bezhlavě poslušen volání světové revoluce proletariátu.(s.7)

Sovětský novinář propašoval – asi v bedničce pod jonatankami, které vypěstoval Stalin pro svého kolegu Hitlera - do tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava zaručeně přesné a sovětskými statistikami podložené informace o dění v SSSR, které nachlup shodují s dnešními informacemi těžce dobývanými ze sovětských archívů . Od autora bylo velmi hezké, že sdělil dokonce i těm šťastlivcům, kteří dostávali příděly na základě českých potravinových lístků, že svobodná země nepotřebuje teroru, v Sovětském svazu se však státní moc udržuje jedině terorem. Svobodný člověk nezná strachu, ale v Sovětském svazu se lidé strachem přímo vychovávají. Ten tovaryš se mýlil samozřejmě pouze v jednom: Bolševická soustava nesměřuje proti kapitalismu; Sovětský svaz naopak uskutečnil nejbrutálnější státní kapitalismus trustu Stalin a spol. Sovětský svaz není „přední hlídkou světového proletariátu", ale naopak přední hlídkou světového kapitálu v jeho vyšší, ukončené formě; státního kapitalismu.

Rád jsem se konečně dozvěděl, jak končí kapitalismus. Proč ale ti nebozí historikové neustále něco přepočítavají a připočítávají a připočítavají, když už to bylo jednou oficiálně publikované radiem Jerevan. Proč Stalin krmil nebohého Hitlera takovými přesnými a pravdivými informacemi, tak to nechám na čtenářích, aby si to vyluštili sami. Pokud tito historikové však necitují pana Jurijeva, tak se vystavují riziku obvinění z  pouhého epigonství a plagiátorství. Soudruh Stalin prostřednictvím toho pisálka sdělil naprosto otevřeně obyvatelům české kotliny, zač toho bude loket, až milostivě vyhoví pozvání pana docenta Krajiny a dostaví se na tu zkoušku z botaniky.

Podle sovětských statistik, které jsou zajisté velmi skromné, se říká, že v občanské válce 'padlo 1 400 000 sedláků a dělníků, že v r. 1920—21 zemřelo hladem 10 240 000 lidí, při stavbě průplavů a drah přišlo o život 8 600 000 pracujících, v hladových letech 1931—33 zemřelo hladem 10 000 000 lidí, celkem asi 33 000 000 sovětských občanů. V r. 1932 bylo : koncentračních táborech SSSR 2 500 000 rolníků, v r. 1936 6 500 000 rolníků a dělníků, :: v r. ,1941 15 000 000 dělníků a rolníků. Další statistiky zatím chybějí. (s.14) Pod terorem stalinské hole je všechno obyvatelstvo Sovětského svazu. Tento teror se provádí s bolševickou vynalézavostí a důkladností. Za dvacet sedm let sovětské vlády bylo zastřeleno, odsouzeno k vyhnanství, uvězněno nebo potrestáno nucenými pracemi více lidí, než se jich za patnáct let narodilo.

Na osmém -sjezdu sovětů, když se „schvalovala" ústava, Stalin výhružně pro­hlásil, že „v SSSR nemůže být jiné strany kromě komunistické. Článek 126 a 127 této ústavy zaručuje nedotknutelnost osobní a bytovou. Za měsíc po schválení ústavy začaly téci v SSSR potoky krve. Přes dvanáct tisíc dělníků, rolníků, úředníků, mužů i žen skončilo ve Vinnici svůj život ranou do týla. Asi tři sta tisíc obětí NKVD přišlo o život v Pozňakách za Dámicí u Kyjeva. Přes dvacet tisíc prostých vojáků a velitelů sovětské armády, která se vracela ze zajetí z Finska, bylo zastřeleno jenom proto, že prohlašovali, že se jim v zajetí ve Finsku dařilo dobře. Vylupovaly se rolnické chalupy. V každém městě v SSSR jsou krvavé mohyly, do nichž se v noci tajně házely mrtvoly zastřelených. Každý sovětský občan očekával v noci s úlekem, že někdo zaklepá na jeho dveře, neboť NKVD sbíral své oběti pouze v noci.

Když byla zahájena 'stavba průplavu mezi Bílým a Baltickým mořem, bylo třeba obstarat 350000 dělníků. Byli obstaráni velmi brzy. NKVD a jeho filiálky jednoduše zatkly žádané množství lidí, a dokonce víc, než bylo třeba. Všichni zatčení byli obžalováni z nejrůznějších „deliktů" a odsouzeni na 8 až 10 nebo 15 let nucených prací. Tak jednoduše se v Sovětském svazu obstarává pracovní síla pro budování „stalinských pětiletek". (s.18)

Zákon vyhlášený v SSSR 7. srpna 1932 praví, že sovětské vlastnictví „je svaté a nedotknutelné". Podle tohoto zákona „zcizení sovětského vlastnictví se trestá smrtí", v nejlepším případě deseti lety vyhnanství v koncentračním táboře. Tento krvavý zákon byl vydán v době, kdy moskevští vládci uměle vyvolali v zemi hlad a kdy kromě Židu a vedoucích komunistu lide opravdu umírali hladem.

Na podzim roku 1932 se ujalo slovo „holiči". Tak říkali bolševici lidem, kteří z hladu v noci trhali anebo stříhali na poli klásky ještě nedozralé. Koho chytili, toho poslali do koncentračního tábora, a když o pachateli rozhodoval přísnější soudce, byl zastřelen.

Téhož roku byli uvedeným způsobem potrestáni lidé sbírající klásky, které po žních zůstaly na poli. Trestá se tak dosud. V SSSR půda nepatří totiž rolníkům, ale kolchozu. Rolník v kolchozu se stal pouhým dělníkem s povinností pracovat, ale bez .práva na výtěžek z půdy, kterou zpracoval. Tak je uskutečněno heslo „všechnu půdu rolníkům", kterým v roce 1917 bolševici rolníky oklamali

Protože v Sovětském svazu nemá člověk práva ani na svoji práci, ani sám na sebe, dochází tam k neustálým povstáním z hladu. Po roce 1932, když tisíce kolonistů z Moldavská a z oblasti Oděsy přešlo v zimě po ledu Dněstr a uprchlo do Rumunska, byly na všech hranicích Sovětského svazu zesíleny ozbrojené vojenské hlídky. Proč? Aby se do Sovětského svazu nedostali špioni? Ne, aby ze Sovětského svazu neutíkali otroci, kteří byli oklamáni a kteří trpěli bídou. Před dobrým životem člověk neutíká.

Zvlášť hrubě (s.11) se vrhl „otec národů" na inteligenci „staré školy", jak se o ní vyjadřoval. K ní počítá všechny, kdož měli vyšší vzdělání již před rokem 1917. Dokonce i ten, kdo absolvoval v carském Rusku zvěrolékařství, byl „povýšen" téměř na stupeň vlastizrádce. Všechny tyto staré inteligenty obvinil sovětský diktátor z podezření ze všech sedmi smrtelných hříchů. Jsou prý buď „škůdci" nebo „diversanti" anebo při nejmenším „rozkladný živel". Nelze se proto diviti, že staré inteligence, až na několik jedinců, vlastně v Sovětském svazu již není. Její osud určila rána do týla z pušky agenta NKVD nebo .tábor nucených prací na Solověckých ostrovech nebo v dalekém Jakutsku anebo mnoho jiných koncentračních táborů. Všechno za podezření z protisovětské činnosti anebo za podezření, jež bylo ďábelsky vynalezeno NKVD — totiž za podezření z „perspektivní kontrarevoluce". To znamená, že úplně nevinný člověk upadl do podezření, že by se „někdy" mohl postavit proti sovětské vládě. I toho čekal stejný osud: po mučivých výsleších NKVD — po strašlivých celách Lubjanky po dobu vyšetřování — buď smrt zastřelením, anebo v nejlepším případě vyhnanství. nová sovětská inteligence" upadla v nemilost. Jsou pronásledovány děti dělníků a rolníků, jež pokládají bolševici nyní za inteligenty.

V sovětských koncentračních táborech se setkává inteligence staré i „nové"školy. Sovětský režim střílí a posílá do koncentračních táborů novopečené lékaře, zvěrolékaře, agronomy, inženýry, učitele, a dokonce i artisty stejně jako jejich předchůdce: inteligenci staré školy. Na Solovkách se setkávají staří profesoři se svými žáky.

Bolševismus jako nositel teroru, rozvratu a násilí nestrpí inteligenci. Sovětská inteligence jako pouhá „mezivrstva" se vytváří a znovu nemilosrdně drtí, neboť bolševismus je démonická síla rozvratu, nikdy však tvoření. (s.13)

Pod terorem stalinské hole je všechno obyvatelstvo Sovětského svazu. Tento teror se provádí s bolševickou vynalézavostí a důkladností. Za dvacet sedm let sovětské vlády bylo zastřeleno, odsouzeno k vyhnanství, uvězněno nebo potrestáno nucenými pracemi více lidí, než se jich za patnáct let narodilo.

„To se nedá vydržet," když každý další den je horší než včerejší. A zítřek? Ten je plný skrytého nebezpečí. „To nelze vydržet," když včera NKVD zatkl vašeho souseda o poschodí výše, dnes byl zatčen soused v přízemí a zítra? Možná, že přijde řada na vás.

„To se nedá vydržet," když vaše mzda stačí pro vaši rodinu v nejlepším případě na dva týdny místo na celý měsíc, když nemáte na nájem, na školní vydání pro své děti, když nevíte, jak nabrat sil, abyste mohl zítra pracovat.

„To se nedá vydržet" pro průměrného sovětského občana, když nemůže vydržet dokonce ani významný sovětský občan, komunista, umělec, literát a dokonce ... ani NKVDista.

„To se nedá vydržet," řekl lidový komisař osvěty pro Ukrajinu Skrypnik, a protože věděl, že za tento povzdech bude pronásledován bez zřetele na své revoluční zásluhy, na své dlouholeté členství v komunistické straně — vehnal si kouli do čela. Ukončil svůj život — nevydržel — ani předseda sovětu lidových komisařů Ukrajiny Afanasij Ljubčenko. Nevydrželi a hlasitě (s.21) o tom vypravovali také komunisté, kteří přijeli do Sovětského svazu ze za­hraničí, načež je sklála záhadná smrt.

Známý zahraniční "komunista Max Hoelz, když viděl Sovětský svaz, řekl poněkud neopatrně: „To se nedá vydržet". Za několik dnů Max Hoelz zahynul záhadnou smrtí při plavbě v lodičce na řece Oce u Nižního Novgorodu. Sovětské noviny otiskly tehdy falešné nekrology

„Nejbližší pomocníci" proslulého Bulhara Jiřího Dimitrova, generálního tajemníka kominterny, Taněv a Popov, ztratili se také beze stopy, když jednou vyslovili údiv nad tím, jak mohou sovětští občané vydržet takový režim.

Naivní čeští komunisté hromadně odjížděli v letech 1932—36 do Sovětského svazu. Stačilo, aby tam prožili několik měsíců, a zmocnila se jich ' touha vrátit se do „kapitalistické Evropy", ale již ne jako komunisté, nýbrž  jako zapřísáhlí nepřátelé bolševismu. Kdo z nich byl dost moudrý a nepřijal sovětské státní občanství, ten se vrátil, kdo je přijal, zahynul v koncentračním táboře.

Je příznačné, že ani vysoký pracovník NKVD nevydržel nakonec sovětský režim. Před dnešním šéfem NKVD Ukrajiny Sérovém byl jím krátkou dobu Uspenskij. Byl ruské národnosti, starý a zkušený čekista. Jmenovala jej Moskva, aby společně s tajemníkem ústředního výboru bolševické strany Ukrajiny Postyševem „zavedl pořádek" na Ukrajině.

Uspenskij jako spolehlivý pracovník žádal vždycky přesné plněni svých rozkazů. Na Ukrajině však se setkal s neobvyklými okolnostmi. Komu měl, chudák, věřit, když sám předseda ústředního výkonného výboru Petrovskij, komunista s delším členstvím ve straně než sám Stalin, náležející k blízkým spolupracovníkům Leninovým, nemohl vydržet? To že je nepřítel? Nebo Ljubčenko, který šílel, když viděl utrpení lidí umírajících z hladu? Jaká je vina těchto vysokých činovníků bolševické strany? Snad to, že se pokoušejí domluvit s Kremlem, aby se zmírnily těžké poměry na Ukrajině?

Nutno předpokládat, že vysoký čekista Uspenskij provedl jakési přehodnocování hodnot. Začal pochybovati o správnosti nařízení z Kremlu. Byl (s.22) bohužel, tak neopatrný, že se svěřil se svými pochybami svému zástupci — Židovi. Stalin nestrpí pochybností o svých nařízeních. Žid učinil Stalinovi udání na Uspenského. Uspenskij však přece měl mezi agenty NKVD věrné kamarády, kteří ho informovali. Proto rychle posadil svoji rodinu do auta, které ji odvezlo přes západní hranici, a sám uletěl v poslední chvíli letadlem.

Kdyby náhodou těm výše uvedeným číslům a uváděným faktům skeptičtí čeští čtenáři nevěřili, tak už dříve se mohli při poněkud pečlivé četbě vcelku v esejisticky pojaté obsáhlé a filozoficky pojaté, ale současně o opřené rozsáhle historické znalosti publikace  Dr. Otto Kriegka Zrození Evropy [Praha: Orbis 1943. 380 s].,kterou lze doporučit k četbě nejen panu prezidentovi, ale jinak perfektně manipulující s pojmem židobolševická plutokracie, dopátrat zhruba obdobného, ale přece jenom nižšího čísla vypočítaného dokonce odlišným způsobem  Roku 1928 se podle bolševických statistik počítalo v Sovětském svazu ještě 25,6 milionů selských usedlostí, roku 1936 se počítalo ještě 20,6 milionů selských statků, avšak 18,3 milionů jich už bylo kolektivisováno Zřejmě těch pět milionů selských usedlostí za osm let prostě zmizelo; to znamená dvacet až pětadvacet milionů lidí. Toto číslo nejlépe charakterizuje Stalinův vražedný systém v době druhé pětiletky(s.200).

Závěr

Laik žasne, odborník se diví, jak vzrostla produktivita toho kolektivizovaného zemědělství, těch dvacet milionů usedlostí uživilo stejné množství obyvatel (autor  tvrdošijně uvádí 160 milionů obyvatel po všechny sovětské časy a nikdy jinak)  jako dříve těch téměř 26 milionů usedlostí. Stejně tak platí, pokud z těch dvaceti až pětadvaceti milionů lidí, nedorazil do měst ani jeden človíček s cílem zapojit se do probíhající industrializace  v první a druhé pětiletce, tak produktivita práce v průmyslu. musela růst  tak závratně rychle, až z toho pan doktor začal asi trochu švigrat. Nenasadil ten Stalin spíše vražedné tempo likvidace ruské oblomovištiny, až se Leninovy panenky v mauzoleu protáčely jako baletky v posteli před civějícím koryfejem??? Asi pan doktor už na ta čísla neviděl, když psal, že   kolem roku 1800 mělo Rusko 35 milionů obyvatel, kolem roku 1900 už 100 milionů (s.181). Revoluční inteligence čítala snad několik set tisíc lidí ve stošedesátimilionovém národě“ (s.189)

Ale ze dvou nezávislých zdrojů se český čtenář dozvěděl totéž. Šlo však o skutečně na sobě nezávislé zdroje?  Když si porovnáme obě ty statistiky, tak ty oběti se nám utěšeně množí (a to bez přihlížení ke statistice Chamberlainově z poloviny 30.let hovořící toliko o pětimilionových obětech, která však byla považována za silně nadhodnocenou).  Za pouhé dva roky ten pečlivě sestavovaný seznam obětí narostl zhruba o 8 milionů. A ty vyhlídky do budoucna. Je vidět, že příslušné evidenční oddělení NKVD  nasadilo přímo vražedné tempo, které se nedalo vydržet,  v produkci statistických seznamů, ale že také muselo zcela být prolezlé německými špiony. A to ještě tehdy neznali funkci Copy and Paste. Není divu, že pan doktor přičinu úspěšnosti dvou zimních ofenzív Stalina uzřel v technickém babelovi, který „dnes ohrožuje svět, jenž byl vytvořen sám kvůli sobě a s napodobením všech technických metod a všech výrobků Západu“ (s.208). Jak nám nepřímo však sdělil pan Jurijev, bylo to ve skutečnosti tím, že Německo nepropašovalo ani jednoho špiona do těch správných institucí (viz jeho popis situace na rumunsko-sovětských  hranicích).

Snad nejvíce ze všeho panu doktorovi Ottovi Kriegkovi na té židobolševické plutokracii vadilo, že ve své  brožuře „ židovský lékař Kaufmann, jenž přece patří do okoli Roosveltova mozkového trustu  řešil problém sterilizace všech plození schopných mužů v Německu (s.340) Podle mého názoru se jednalo o další špinavý trik Stalina, který měl přimět všechny ty plození schopné muže k co největšímu odporu proti postupu spřátelených západních armád do nitra Německa.