Co věděla a mohla vědět Milada Horáková v r.1949 o SSSR III

Jako poslankyně byla jsem v r. 1946 delegována za stranu národně - socialistickou na část jednání mírové konference v Paříží. Tam jsem se zdrzela asi 14 dní. Se mnou tam bylí poslanci ostatních stran, Slánský, dr. Chudoba, Pacak. Účastnili jsme se pouze některých pořad naší diplomatické delegace, vždy za přítomnosti min. zahraničních věcí Masaryka a jeho náměstka dr. Clementise. Jinak jsme se mohli účastnit jen jako posluchači jednání komisí konference. Jelikož mělo být jednáno o odsunu Maďarů, byla jsem s ostatními poslanci oficiálně vyslána k zástupcům různých států, já na př. k americkému, a protože nebyl přítomen, mluvila jsem s Bohlenem, jeho zástupcem a sice v tom smyslu, aby se přimluvil u svého nadřízeného, aby podporoval návrhy čsl. delegace v otázce Maďarska“.

Podle paní Dvořákové do Sovětského Svazu Milada Horáková jela na zasedání Mezinárodní demokratické federace žen, kde se setkala se spisovatelkou Jarmilou G1azarovou, která v Moskvě působila jako československý kulturní atašé. Obrátila se na ni s prosbou, aby se pokusila pátrat po synovi popravené Anny Pollertové, s níž spolupracovala v protinacistickém odboji. Její syn jako Žid byl odvlečen do nacistického koncentráku ve východní části německé říše, když tudy postupovala Sovětská armáda, vězňové se dostali i: jejích rukou. Od toho okamžiku všechny stopy po mladém Pollertovi zmizely. Glazarová se snažila Miladě Horákové vysvětlit, že takové pátrání je v Sovětském svaze nemožné a že i přes své přání jí pomoci, nic pro ni nemůže udělat. Leccos naznačila o poměrech, které v Moskvě panovaly

Podle paní Dvořákové jako členka zahraničního výboru Ústavodárného národního shromáždění se poměrně rychle zorientovala v po válečném Československu a také si ujasnila své stanovisko Sovětskému svazu. Arnošt Heidrich , náš stálý delegát ve Společnosti národů a po válce generální tajemník ministerstva zahraničí na tento její vývoj vzpomíná slovy (příliš mu ale nevěřím – pozn. J.Ř. vzhledem k tomu, kdy, kde a kdo pronesl, šlo o pána, který v emigraci prozradil Britům objem tajných dodávek zbraní pro Izrael):

.Jestliže Miladě zůstaly ještě nějaké iluze, tak se zcela rozplynuly během rozhovoru, který jsem s ní měl počátkem července 1945 po návratu z desetidenního pobytu v Moskvě. Dlel jsem tam jako člen čsl. vládní delegace a tak jsem měl možnost zjistiti, že podle pojetí Kremlu nám čsl. -sovětské přátelství ukládá nejen. povinnost přizpůsobit svou zahraniční politiku zájmům potřebám sovětského spojence, nýbrž po případě i povinnost spořádat své vnitrní věcí tak, aby bylo umožněno a zajištěno provádění takovéto politiky.(dnes se tomu říká vývoz demokracie – poznámka J.Ř-.) Informoval jsem Miladu dopodrobna o svých moskevských poznatcích a zkušenostech. Nikdy nezapomenu na výrok, kterým Milada reagovala na moje sdělení. Řekla vzrušeným hlasem: "Jestliže Kremlu nestačí vědomí, že náš lid se choval vždy přátelsky k Rusku, ať tam byl režim jakýkoli, tak je to jasným náznakem, že více než na přátelství a spojenectví Stalinovi záleží na obdobném okleštění československé státnosti a obdobném zotročení čsl. lidu jako Hitlerovi. Tomu nutno čelit hned od prvopočátku. Soustavným upevňováním a rozšiřováním přátelských styků se Západem musíme si tam včas vytvořit protiváhu proti Stalinovým záměrům vůči Československu".

Milada Horáková nemohla mít spolu s dalšími početnými pilnými českými čtenáři o poměrech v Sovětském svazu žádné iluze, pokud si již před válkou čítávala v hojné literatuře, psané jak našimi bývalými legionáři, historiky i ruskými emigranty. Sovětský svaz před druhou světovou válku, to bylo téma číslo jedna. Pokud jenom trochu četla a zajímala se o peripetie vývoje našeho vztahu k carskému Rusku a SSSR, tak nikdy nemohla tvrdit , že náš lid se choval vždy přátelsky k Rusku, ať tam byl režim jakýkoli, konkrétně TGM, který rozpoutal celou aféru s rukopisy královédvorským a zelenohorským dost možná proto, že za nimi stál rusofil Hanka a spol.s cílem ho diskreditovat. Mimochodem, z tohoto prostředí zcela jistě pocházel podnět k vyslání budoucího carského generála Červinky, který dostal za úkol připravit invazi ruských armád do Česka: Za rusko-turecké  války jsem se vystěhoval do Ruska a v r.1878 jsem byl  s pomocí tehdejších vůdčích kruhů českých přijat do ruské armády. Zaznamenání mé … pro zvláštní službu v případě války s Rakouskem, jakož i instrukce, tehdy mně již dané, dále jmenování mé za této války a nové instrukce, které jsem obdržel, dokazují, že Rusko vždycky počítalo se součinností českých ozbrojených sil ve spolku s Ruskem (Červinka, Jaroslav.Cestou našeho odboje. Příspěvek k historii vývoje formací československého vojska na Rusi v roce 1914-1918. Praha 1920, s.9, 7).

Ano, oba Masarykové byli velmi tvrdí, nekompresní a dobří politici, kteří se uměli dobře maskovat, tedy skrývat jak prostředky, tak i cíle. A neváhali své protivníky diskreditovat.

To si mohla paní Horáková zcela jistě dobře vykombinovat při četbě čtyř svazků  [281  + 244 + 226 + 217 s. ] konjukturálně podbarvené objemné knihy Rusko a my. Dějiny vztahů československo-ruských od nejstarších dob až do roku 1914 [zřejmě dlouhodobě připravované daleko objemnější 2.vydání. Miroslav Stejskal, Praha a Josef Stejskal, Brno 1946,] jejíž první jednosvazkové vydání vyšlo v 1929, respektive 1933 pod názvem Češi, Slováci a Rusko [Praha, Vesmír 1933. 392 s.]. Vzhledem k tomu, že to druhé vydání Josef Jirásek sepsalna přání vydavatelů, lze z něj docela dobře vyvodit preference tehdejších čtenářů. Autor v úvodu v Brně dne 28.10.1945 , tedy symbolicky na. Den znárodnění napsal:  

„Veliký převrat, který nastal vítězstvím spojeneckých armád, nutí nás k tomu, abychom si znovu ujasnili, jaké vzájemné vztahy byly mezi námi a Ruskem v minulosti. Naše touhy a naděje, s jakými jsme hleděli k Rusku jako mocnému státu slovanskému, byly v našich srdcích živeny odedávna. Myšlenka, že na Východě žije statečný národ ruský, posilovala nás po celou dobu naší národní existence. Ať byly naše názory na Rusko jakékoliv, byli jsme vcelku vždy národem rusofilským. Tím netvrdím, že jsme zapomínali i na jiné národy slovanské. Naše československo-ruské bratrství není tedy výsledkem pouze této vítězné války, ale má silné kořeny v celé naší národní tradici; je bezelstné, spontánní, upřímné, opravdové a nezištné. Vydávám tuto knihu na podnět pánů, nakladatelů nejen proto, že prvé vydání je již dávno rozebráno, ale také s přáním, aby to naše bratrství bylo vždy vzájemné, stálé a opravdové. Musíme se ovšem vynasnažiti i my, abychom šli stále vpřed. Člověk, který sám nepracuje a spoléhá pouze na jiné, přestává míli cenu i u nejlepšího přítele. My pak chceme, abychom si získali úctu a vážnost nejen u Rusů, ale u celého vzdělaného světa vůbec“.

Až po únoru 1948 si mohl český čtenář počíst v knize Bruceho Lockharta [ Přichází zúčtování Praha: Fr. Borový 1948. 489 s.].  Dejme tedy závěrečné slovo v našem seriálu o čtenářce Miladě Horákové permanentně zabouchnutému Brucemu. Stejně tomu britskému špionovi a účastníku atentátů na cara a Lenina agentka NKVD Mora dala jenom tehdy, když si odskočila od Gorkého. 

Tak zvané „fórové" údobí války znamenalo mnohé těžké rány britské hrdosti. Zhroucení Polska, jehož odvaha nenahradila nedostatek tanků a letadel, bylo trpkým zklamáním a ruské obsazení východního Polska a baltických států zvýšilo převládající nervo­situ. Zdálo se, že pakt Ribbentropův a Molotovův funguje, a na podzim 1939 bylo mnoho Angličanů, kteří věřili, že Rusko do toho půjde na straně Německa, aby rychle ukončilo válku.

Přátelské pocity k Rusku v Britanii byly tehdy na nízké úrovni a i Angličané, kteří byli přesvědčeni, že Stalin by nemohl vítat německé vítězství, měli jiný a snad přesný názor o ruských záměrech. Rusové podle nich byli posedlí podezřením, že britská a francouzská vláda měly v úmyslu usmířit Hitlera tím, že by mu dovolily volnou ruku ve východní Evropě. Jinými slovy, kdyby napadl Rusko, Francie a Britanie by zůstaly neutrální. Bylo příznačné pro ruskou politiku čelit hrozbě tohoto rázu podobnou odpovědí. Rusové proto udeřili první a dali Hitlerovi volnou ruku na západě. Jejich motivem nebylo pomoci Němcům, aby se stali pány v Evropě. Rusové, tak říkali naši znalci, počítali nikoli nepravděpodobně, že Francie a Britannie se udrží proti Německu a Itálii. Ať už nakonec vyhraje kdokoli, válka bude dlouhá a obě strany budou vyčerpány. Nakonec Rusko, když se udrží mimo zápas, bude nejsilnější mocností v Evropě. Zároveň však si nedělalo ilusí a užívalo oddechu neutrality, aby doplnilo své vlastní vyzbrojení. Obsazením baltických států a části Polska Rusko zřejmě si dělalo výhodné posice a strkalo případného nepřítele dál od Moskvy. Byla to argumentace, která měla málo mezer pro potírání. Přinášela málo útěchy Britům, z nichž i ti, kdo nejvíc doufali od Ruska, měli jen velmi neurčitou představu o jeho vojenské síle nebo jeho schopnosti odporu.

Mezitím nečinnost francouzských a britských ozbrojených sil měla tísnivý účinek na morálku. Prvotní naděje neutrálů, z nichž všichni s výjimkou Španělska se báli německého vítězství, byly rychle rozptýleny a spojenecký prestiž silně opadl. I v Britanii pocity v zemi nebyly dobré. Censura, která později pracovala velmi účinně pod vedením Sira Cyrila Radciiffa a admirála Thompsona, byla tehdy těžkopádná a neschopná a veřejnost nedostávala vysvětlení našeho nezdaru pomoci Polsku. Moji přátelé, kteří ovsem byli odpůrci Mr. Chamberlaina a Mnichova, byli velmi kritičtí k vládě. Říkali mi, že jsou pacifisté v Dolní sněmovně. Vernon Bartlett, který 1939 vyhrál při volbách v Bridgewateru jako nezávislý pokrokář svým útokem na zahraniční politiku vlády, mi říkal, že dostává pacifistické dopisy od svých voličů. Hitlerova nabídka míru po porážce Polska nebyla zcela bez účinku a víra, že kdyby Hitler byl nahrazen Goringem, mohli bychom se dohodnout s Německem, byla živá i na vysokých místech. Ještě horší byl oficiální bojkot lidí jako lorda Lloyda, možného válečného vůdce Churchillova ražení, který tehdy skomíral a utrácel zdraví i energii jako předseda British Council.

Na zamračeném nebi bylo tu a tam jasné místo. Poslouchal jsem první rozhlasový projev Mr. Churchilla. Prozřetelnost, o níž se soudí, že je na straně mohutných praporů, byla laskavá k nepřipraveným spojencům, neboť jim dala v Mr. Churchillovi a presidentu Rooseveltovi dva přirozené genie mikrofonu.

Obsazením baltických států a části Polska Rusko zřejmě si dělalo výhodné posice a strkalo případného nepřítele dál od Moskvy. Byla to argumentace, která měla málo mezer pro potírání. Přinášela málo útěchy Britům, z nichž i ti, kdo nejvíc doufali od Ruska, měli jen velmi neurčitou představu o jeho vojenské síle nebo jeho schopnosti odporu. Mezitím nečinnost francouzských a britských ozbrojených sil měla tísnivý účinek na morálku. Prvotní naděje neutrálů, z nichž všichni s výjimkou Španělska se báli německého vítězství, byly rychle rozptýleny a spojenecký prestiž silně opadl. I v Britannii pocity v zemi nebyly dobré. Censura, která později pracovala velmi účinně pod vedením Sira Cyrila Radciiffa a admirála Thompsona, byla tehdy těžkopádná a neschopná a veřejnost nedostávala vysvětlení našeho nezdaru pomoci Polsku. Moji přátelé, kteří ovsem byli odpůrci Mr. Chamberlaina a Mnichova, byli velmi kritičtí k vládě. Říkali mi, že jsou pacifisté v Dolní sněmovně. Vernon Bartlett, který 1939 vyhrál při volbách 'v Bridgewateru jako nezávislý pokrokář svým útokem na zahraniční politiku vlády, mi říkal, že dostává pacifistické dopisy od svých voličů. Hitlerova nabídka míru po porážce Polska nebyla zcela bez účinku a víra, že kdyby Hitler byl nahrazen Goeringem, mohli bychom se dohodnout s Německem, byla živá i na vysokých místech. Ještě horší byl oficiální bojkot lidí jako Lorda Lloyda, možného válečného vůdce Churchillova ražení, který tehdy skomíral a utrácel zdraví i energii jako předseda British Council. Na zamračeném nebi bylo tu a tam jasné místo. Poslouchal jsem první rozhlasový projev Mr. Churchilla. Prozřetelnost, o níž se soudí, že je na straně mohutných praporů, byla laskavá k nepřipraveným spojencům, neboť jim dala v Mr. Churchillovi a presidentu Rooseveltovi dva přirozené genie mikrofonu. O Mr. Rooseveltovi budu mít co říci ještě dál. První v určený čas a při západu slunce dosahují konečného výsledku. Snad proto vojáci a footballoví fanouškové jí zřídka rozumějí.

Nepochybně je třeba reforem v Zahraničním úřadě, neboť dnes už jeho úkoly nejsou omezeny na úzké meze ryzí diplomacie. Skutečná slabina souvisí s jmenováními. Jako v jiných stálých resortech je tu téměř mateřská nechuť vyřadit nevýkonné členy ze služby. Ne­vím, který strážný anděl bdí nad jmenováními v ji­ných resortech, ale v Zahraničním úřadě to byl po drahná léta duch Karla Druhého, neboť zásada ovládající všechna vyšší jmenování byla slova umírajícího panovníka: „Nenechte hladovět ubohou Nellii." Když se uprázdní místo, přinese se úřední seznam a ten, kdo je v jeho čele, je zřídka opominut, beze zřetele na jeho kvalifikaci. Je to zahuhlá soustava, která přes všechnu tradici a pravidla státní služby by měla být | upravena bez odkladu. V Rusku úředník, který se dopustí chyby, zmizí a už ho nikdy nikdo nespatří. V Britanii se dnes odstraňuje povýšením. Zdravý rozum by měl být schopen najít vhodný kompromis mezi těmi dvěma soustavami.

Vedle této slabiny, která velmi zatěžuje lepší úředníky, má Zahraniční úřad vysokou úroveň výkonnosti v mezích dnešní soustavy. Hlavní břemeno dopadá na poměrně malý počet lidí, kteří jsou sice -přepracováni, ale vyřizují rychle stále rostoucí hromadu telegramů a hlášení a nesou svou těžkou odpovědnost bez ohledu na neinformovanou kritiku. Té se jím dostává hodně, ale zůstává skutečnost, a ta je významná, že kdykoli nějaký kabinetní výbor hledá školený personál, požaduje vždy nejprve někoho ze Zahraničního úřadu a Zahraniční úřad jej pro větší svou slávu dodá.

Za první světové války jsem měl životní cíl, který se mi zdál vznešený a povzbudivý. Bojovali jsme tehdy nejen o svobodu, ale také o lepší svět, v němž už nebude válek. Společnost národů bude o to dbát. Moje víra v konečnou dobrotu lidstva neznala pochybnosti. Nyní už víra i vznešenost byly pryč, opustily nejen mne a mé současníky, nýbrž, jak se zdálo, i mladší generaci. Bojovali jsme o svou existenci, ale oč ještě? Nepřítelem už nebylo Německo, nýbrž pochmurnější nepřítel totalita, která nebyla omezena na jedinou zemi.

Je pravda, že moji socialističtí kolegové stále víc zdůrazňovali, že bojujeme o lepší svět. Pokoušel jsem se jim věřit, a když jsem projížděl Camden Town na své cestě do Woburnu a viděl dlouhé, hrubé střechy ubohých domů, můj smysl pro spravedlnost byl uražen nerovnostmi naší sociální soustavy. Ale velmi brzy jsem jasně viděl, že moji přátelé, ať už si to uvědomovali nebo ne, byli v srdcích stejně totalitní jako Němci nebo Rusové, neboť věcí, které chtěli — státní socialismus, plánované hospodářství a centralisace — se mohlo dosíci jen totalitním režimem. Přijal jsem své zaměstnání jako povinnost a dělal jsem je, doufám, nikterak méně účinně proto, že jsem neměl žádných ilusí a snů o utopické budoucnosti. Byl jsem až příliš stár, abych přestoupil k novému bájesloví. Londýn byl mým, vězením a úřad sám byl mým doživotním rozsudkem.

Mr. Eden a Sir Alexander Cadogan se zpozdili v jízdě do Brooklands Parku a jediní Britové, kteří Molotova vítali, byli tři dopisovatelé, kterým nebylo dovoleno se k letadlu přiblížit. Fleet Street znala to tajemství, ale bylo u ní bezpečné. Otázka mé skromné účasti jako tlumočníka byla vyřízena předchozího jitra, když Mr. Eden mi oznámil, že mých služeb se nebude požadovat. Jak jsem tušil, Majskij řekl „Raději ne." Téhož večera „Nová britská rozhlasová stanice", kterou vedli Němci, vysílala fantastickou historii o mně v tom smyslu, že jsem prý nedávno tajně navštívil Rusko a napsal knihu, která byla v Anglii zabavena, protože prý podávala obraz války v Rusku, který by byl rozrušil britskou veřejnost! Časová shoda byla možná náhodná, ale jistě byla zvláštní.

Jednání byla zahájena druhý den ráno po Molotovově příjezdu, a ač se začala špatně, skončila se dobře. Když už jednání bylo v nejhorším pro těžký problém Baltických států, byl původní návrh smlouvy odvolán a nahrazen druhým; Rusové po dotazu v Moskvě jej přijali. Nový návrh se vyhýbal jakékoli zmínce o Baltických státech. Molotov, který by byl nemohl za války přijít do Londýna, kdyby nebyl připraven podepsat, byl přístupnější, než naznačovaly, jak se zdálo, počáteční zjevy, strávil weekend v Chequers, když jeho tělesná stráž prozkoumala jeho ložnici, a příjemně se usmíval při obědě v č. 10 na Downing Streetu, když Mr. Churchill pronesl upravený marxistický přípitek: „Dělníci světa, spojte se; Hitler vám kuje nová pouta."

Smlouva, stanovící spojenectví na dvacet let a součinnost po válce, byla podepsána 26. května po rozhovorech, které trvaly méně než pět dní, a ještě byl mezi nimi anglický weekend. Byla to rekordní rychlost v anglo-ruských jednáních, ale tajemství bylo nutno zachovat ještě dalších čtrnáct dní, Molotov odjel do Washingtonu, jak smlouva byla podepsána.

Abych si ujasnil mysl, šel jsem opět k presidentu Benešovi, jehož jsem pokládal za znamenitý tlakoměr středoevropského mínění. Našel jsem ho v řídké pesimistické náladě. Stísněn naší lethargií a nedostatkem jasně vymezené politiky pro Evropu, už dlouho chtěl jet do Moskvy, aby se s Rusy sám dohodl. Celá jeho politika byla založena na dorozumění mezi Anglo-Američany a Rusy. Bez něho nebylo budoucnosti pro československou demokracii a snad ani pro nezávislé Československo. Byl podrážděn, že jsme kladli překážky do cesty jeho moskevské návštěvy. Důvěřoval, že Rusko nikdy nesjedná separátního míru s Německem, ač bylo možné, ba i pravděpodobné, že Německo jej bude nabízet. Jeho hlavní starost byla, že ruský postup bude tak rychlý, že Rusové rozřeší německý, polský i balkánský problém obsazením, než my budeme připraveni i jen hovořit o nich. Pak by nebylo jiného než ruského míru ve střední a jihovýchodní Evropě. A nebylo by Polska. Výrazy poněkud chmurnými zdůrazňoval nutnost úplného řešení. Brzy, říkal, by bylo příliš pozdě.

Byl jsem stísněn jeho hovorem. President Beneš nebyl oddán pesimismu, a dnes byl víc než pesimistický; byl poplašen. Zdálo se mi, že jeho usuzování je zdravé. Nevyjdeme-li na víc než půl cesty vstříc Rusům, abychom se dostali k evropské úpravě, budou sledovat vyhýbavou a odkládavou taktiku, až obsadí všechny výhodné body. Společné nebezpečí drželo spojence pohromadě. I v Britanii národní jednota byla jen odkladem dávno zralých politických rozporů. Nyní, když nebezpečí se vzdalovalo, národní rozpory se už začínaly ukazovat. Už byly jasné, ba stávaly se závadou v dočasných zařízeních jako P. W. E., která byla značně političtěji zaměřena než stálé odbory. Nebylo proto jisté, že takové rozpory se vyvinou. Zdálo se, že to počasí je ve shodě se stísněným duchem mých hostitelů; byli otevření, ale chmurní. Podali mi upřímný výklad o štěpeních a křídlech polské vlády v Londýně a o ši­roké propasti mezi polskými vojáky a polskými po­litiky. Všichni ti tři viděli hroznou tragedii, která se už vznášela nad jejich zemí. Polsko bude obsazeno Rusy a oni bez výhrad říkali, že mnozí Poláci v Polsku je budou podporovat. Všichni tři byli pro okamžité jednání s Rusy. Pan Retinger a pan Litauer chtěli, aby Mikolajczyk se rozešel s londýnskou vládou nebo aspoň aby ji donutil rozejít se s ním tím, že by šel rozhodně do Moskvy. Pan Mikolajczyk chtěl jet do Moskvy, ale bylo zřejmé, že se bál risika, že bude obžalován ze zrady nejen svých kolegů v exilu, ale také polské armády, která bojovala tak statečně pro věc spojenců. Nakonec se všichni tři obrátili ke mně. Co bude dělat britská a americká vláda? Bylo vidět, že čekají málo. Nemohl jsem je poučit jinak. Nevěděl jsem.

Odcházel jsem smuten, protože jsem cítil a vždycky jsem cítil, že polská vláda v Londýně je odsouzena, nebude-li umět se vyrovnat s Rusy. Nebylo statečnějších bojovníků než Poláci, ale jejich poměr k jiným národům a zejména k jiným slovanským národům byl vždy vysoce neskutečný. Žádný jiný národ, ba ani nacistické Německo nepodceňovalo tak houževnatě vojenskou sílu Sovětského svazu. Mnozí z polských politiků v Londýně založili své výpočty na porážce jak Německa, tak Ruska a na anglo-americkém vítězstvi. Na neštěstí byly také některé složky v polské vládě v Londýně, které — jako mnozí emigranti — nebyly nikdy schopny ani na okamžik připustit, že možná Polsko nevisí na nich tolik, jako oni viseli na Polsku.

Když se dnes ohlížím zpět, kdy Mikolajczyk denně riskuje svůj život v Polsku statečným úsilím, aby zachránil pro svou zemi něco ze západních ideálů, za nimiž vždy stál, zdá se mi nespravedlivě tvrdé kritisovat jeho taktiku na podzim 1943. Je však možné, že kdyby se byl pustil do Moskvy bez tolika počátečního váhání, že by byl mohl získat víc jak pro Rusko, tak pro ty Poláky, kteří smýšleli jako on. Ač jsem si to neuvědomil, když jsem se loučil, bylo to naposledy, kdy jsem viděl pana Mikolajczyka.

Také jsem byl u Mr. Edena, už se právě chystal do Moskvy, a dal jsem mu zprávu o svých rozhovorech s dr. Benešem a Mikolajczykem. Měl zájmy Poláků velmi na srdci a byl by býval rád, aby Mikolajczyk jel do Moskvy co možná brzy. Téhož dne večer jsem odjel do Edinburghu, navštívil svého lékaře a byl poslán do ošetřovny v Great King Street. Hned jsem byl obvázán od hlavy po nohy. Cítil jsem se bídně, ale zprávy byly dobré. Můj první den tam bylo výročí Hitlerova vychloubání z října 1941, že válka na východě je skončena a že ruské armády jsou zničeny. Nyní Rusové rychle postupovali, vzali Reval a nebylo vyloučeno, že budou v Polsku ještě před moskevskou schůzkou zahraničních ministrů.

Abych trávil užitečně čas, přijal jsem Rusku a Češku ke konversaci vždy na hodinu denně střídavě. Ruska byla židovka ve středním věku, její starší syn byl námořním konstruktérem v královském loďstvu a mladší byl profesorem na velmi známé anglické internátní střední škole, a ona byla otrokyní obou. Byla neobyčejně inteligentní, bývala trockistkou, ale nyní byla zplna nebo téměř zplna pro Stalina, i když ho kritísovala / pro skreslování historie a potlačování veliké úlohy j jakou měl Trockij při vytvoření Rudé armády. Byla nakloněna Britům, byla vděčná za útulek, jehož se jí dostalo jako emigrantce, ale byla překvapena — myslím opravdově — kontrasty mezi chudobou a bo­hatstvím v Britannii. Byla posedlá přesvědčením, že kdežto v Rusku je krutost a potlačování, ale ne korupce, v Britannii vše, čeho potřebuje chudina — dům, potravu, šat, další mléko — bylo možno získat přeplácením. Moje dáma z Československa — byla to Slovenka — byla flegmatičtější a méně kritická, ale také ona se dívala na Britannii jako na zemi, kde bohatí se těší z výsad neznámých v jiné evropské zemi, a říkala, že Masarykova republika by se byla styděla za naše obytné brlohy.

Měl jsem potěšení z těchto konversaci. Ve Whitehallu dlouhé hodiny a spousty papíru mne do značné míry vylučovaly z normálního styku. Přemítal jsem, kolik asi vyšší úředníci ve Whitehallu vědí z toho, co se říká a myslí za tou pěknou anglickou fasádou národní jednoty. Usoudil jsem, že mnoho asi ne a mi­nistři snad vědí ještě méně.

Ač vítězství už bylo nyní jen otázkou měsíců, vítězství samo nerozřešilo nic. Záleželo na tom novém světě, který se měl z něho vynořit. Až dosud státníci nenaznačili žádný jasný obrys, ale některé budoucí věci už začínaly nabývat svých tvarů. Výhled nebyl světlý. Pravda, téměř všechna obsazená Evropa byla osvobozena a v Německu jistota vítězství nyní ustoupila sotva tajeným pocitům zoufalství. Ale v osvobozených zemích Němci nechali za sebou odkaz hladu a nouze a v hospodářském zmatku vyvstaly nové síly, jež hrozily obrátit mezinárodní válku v sociální válku. Zemím jihovýchodní a střední Evropy Rusové jak velikostí svého válečného úsilí, tak svou zeměpisnou blízkostí se ukázali nejen jako osvoboditelé, nýbrž jako stavitelé jejich osudu. A v malých státech pocit, že jejich bezpečí závisí na spojenectví s Ruskem, byl silnější než jejich strach z komunismu.

Bylo až příliš zřejmé, že bez jasně vymezené dohody s Ruskem o budoucím utváření Evropy nemůže být mír. Ale takové dohodě byly v cestě nezměrné nesnáze. Rusové chtěli mnoho změn ve východní Evropě. Cítili, že jejich státní bezpečnost je opravňuje k těmto změnám. Nezbytně budou požadovat volnou ruku a volná ruka znamenala zavřené dveře, neboť nikdo rozumný nemohl věřit, že režim, který po 28 letech absolutní moci stále ještě vylučoval cizince ze své půdy, nerozšíří železnou oponu na území, která se dostanou do jeho -oblasti. Kdybychom rozdělili Evropu na zájmové sféry, měl jsem jen málo pochyb, že by byla možná dohoda. Ale za těchto podmínek by nebyla stravitelná pro západní demokracie na obou stranách Atlantiku a obrovskému množství mužů a žen, kteří věřili, že v nějaké formě světové vlády a v nějakém dobrovolném postoupení státní svrchovanosti je jediná naděje na opravdový mír.

Jak smířit tyto soupeřící názory, byl úkol snad nadlidský. A přece pro Britanii jako evropskou mocnost dorozumění s Ruskem mělo životní význam. Na neštěstí její posice byla slabší. Po první světové válce byli tři velicí vítězi: Velká Britanie, Spojené státy a Francie. A protože byla nejvíc vyčerpána a protože nesla břemeno časného boje, Francie byla nejslabší z těch tří. Nyní Britanie z důvodů značně stejných byla v situaci Francie a pouhou vahou svého válečného potenciálu.  Spojené státy a Rusko stály spolu jako největší vojenské mocnosti světa. Bylo v tomto stadiu těžko rozhodovat, zda v tom velikém triumvirátu je Octaviem Roosevelt či Stalin. Ale přes všechnu svou výraznou postavu Mr. Churchill byl nesporně Lepidus.

Strávil jsem první weekend nového roku na venkovském sídle Mr. Edena. Zas jednou jediným dalším hostem byl Mr. Winant. Hodně se mluvilo o Rusku. Mr. Eden by byl rád měl další schůzku zahraničních ministrů, aby připravili vhodný pořad a vyjasnili mnohé zbývající problémy před nejbližší schůzkou Velikých tří. Ježto jaltská konference už byla takřka určena na počátek února, hádal jsem, že předběžná schůzka se neuskuteční. Mr. Winant, ač zplna souhlasil se zřejmými výhodami takové schůzky, soudil, že president Roosevelt řekne „Ne." Sympatisoval jsem s Mr. Edenem. Ač jsem to neřekl, věděl jsem, že jen málo úřediniku, ať britských či amerických, ať civilních či vojenských, když se vrátili ze schůzky tří, neměli nepříjemný pocit, že přímé zisky si odneslo vždy Rusko; neurčité sliby o budoucnosti Spojené státy a Britannie. Důvody této oprávněné nespokojenosti nebylo třeba hledat (s.431 daleko. Mr. Churchill byl povahou improvisátor. President Roosevelt věřil, že Stalina je možno uchlácholit a že nejlepším způsobem k tomu je dokazoval mu, že svazky mezi Britannií a Spojenými státy nejsou tak úzké, jak si Rusové podle všeho myslili. Byla to politika usmiřování a Mr. Churchill chtěj nechtěj ji musil podpisovat. Nadto oba ti muži vždy neměli rádi připravený pořad, ale ten je základem každé úspěšné kon­ference. Dávali přednost tomu, když sami hledali cestu. Stalin ji znal bez hledání.

Konference byly nepochybně nutné a užitečné, ale nikdy nesplnily očekávání, jež publicita jim poskytovaná budila v srdcích lidu. Konaly se v ovzduší neskutečnosti beze smyslu pro čas a bez určeného programu kromě ustavičného hodování a připíjeni. Měly formu rozhovorů, při nichž se nevedly skutečné zápisy. Pouze vojenská rozhodnutí byla jakž takž jasná, a ta politická rozhodnutí, která se stala, zaměstnávala zpravidla zmatené úředníky celé týdny, když se pokoušeli rozmotat klubko toho, co se skutečně stalo. Tyto nedostatky byly do značné míry zaviněny Stalinovým vytrvalým odpíráním opustit Rusko a zvláštními methodami Rusů, ale konečný účinek na britskou a americkou veřejnost byl téměř vždycky stejný. Předchozí nadšení se končilo ve zklamání.

V tomto směru jaltská konference, která se konala v prvních dnech února, se lišila od předchozích schůzek tří toliko skutečností, že president Roosevelt byl viditelně churav. Bylo učiněno významné rozhodnutí „urychlit" anglo-americkou ofensivu na západě. Rozhodnutí uložit Německu nepodmíněnou kapitulaci bylo znovu potvrzeno a bylo schváleno učinit opatření, která by znemožnila Německu ještě někdy vést válku znova. Obecné závěry, mezi nimi také ohlášení, že konference Spojených národů se bude konat v Saň Franciscu v dubnu, byly bezvadné, ale tápavé řešení zvláštního a choulostivého problému Polska nebylo tak uspokojivé. Stalin svolil k reorganisaci své lublinské vlády na širší demokratické základně s přijetím demokratických vůdců z Polska samotného a ze zahraničních Poláků a se zárukou svobodných voleb. Za těchto podmínek president Roosevelt a Mr. Churchill se více či méně zavázali uznat novou polskou vládu. Bylo to snad nejlepší, co bylo možno udělat v tomto pozdním stadiu, ale volná definice, jíž nyní nabyl výraz demokracie, ponechávala výhodu Stalinovi. Také to znamenalo konec polské vlády v Londýně a bylo to tak vyloženo i mezi Poláky za hranicemi. Odezva generála Anderse, který velel veliké polské armádě v Itálii, byla ostrá a okamžitá. „Neuznáváme", ohlásil, „a nikdy neuznáme jednostranných rozhodnutí." Jasně naznačil, že jeho Poláci se nevrátí do Polska ovládaného komunistickou vládou pod ochranou Ruska. K veliké své cti nařídil svým Polákům „zachovat kázeň a důstojnost" a pokračovat v boji. Opět jednou nešťastní Poláci se měli učit, že je snazší umírat pro Polsko než v něm žít.

„Povšechně to byla doba vítání a loučení, říkalo se sbohem odcházejícím kolegům. ….  Jedno loučení se mne dotklo více než kterékoliv jiné. President Beneš odjížděl domů. Po více než šesti letech trpkosti války trpělivost, jak praví české přísloví, mu přinesla růže.“ (s.435)

 „Po obědě jsem měl dlouhý rozhovor s presidentem o samotě v jeho pracovně. Už po kolikáté probral podrobně celou politickou situaci a zdůraznil svou vřelou touhu po dorozumění mezi Ruskem a Britannií a opětoval svou víru v jeho možnost. Říkal, že musíme mluvit s Rusy jasně a poctivě. To oni chtějí a tomu rozumějí. Zazlívají však, když velicí politikové jim lichotí a anglo-americký tisk je kritisuje. To vzbuzuje nejhlubší jejich podezření.

Bylo mi těžko se soustředit na politiku. Moje mysl i srdce překypovaly vzpomínkami na minulost, na mé dlouhé spojení s presidentem, které trvalo přes čtvrt století, a na mnoho hodin, které jsem s ním strávil za války. Byl jsem mu přidělen v září 1939, kdy neměl posice a jen velmi málo opory v Britanii. Potom v polovině 1941 jsem byl náhle proti své vůli strčen do toho politického válčení. Ale naše spojení pokračo­valo a strávil jsem s ním o samotě dvě hodiny téměř každý týden. Věnoval mi svou úplnou důvěru. Shledal jsem, že je znamenitý tlakoměr kolísavé situace v Evropě: tlakoměr, který nikdy nesměl klesnout, a i když někdy stoupl příliš vysoko, byl vždy podepřen zdravým úsudkem.

„Trávil jsem čas posloucháním zpráv o rychlém postupu spojenců, o našem úspěšném přechodu Rýna a o velkolepých tankových vlomech generála Pattona. Uložil jsem si sám úkol soustředit se na ruské vysílání Němců. Působilo podivně. Hlasatelé byli Rusové a zřejmě přívrženci Trockého. Nejlepší byla hlasatelka, která s velikou výmluvností a zdatností vytýkala Stalinovi, že je tyran a že zničil revoluci. Uváděla divoké podrobnosti z čistek protistalinských bolševiků. Užívala Leninova výroku a vyzývala všechny bolševiky, aby znovu povstali proti utlačovatelům a aby obrátili „imperialistickou válku ve válku občanskou." Ježto Němci zničili každou vyhlídku na nějaké občan­ské nepokoje v Rusku svým hrubým nakládáním se všemi vrstvami obyvatelstva, byla ta propaganda výrazným dokladem nacistického cynismu. Napsal jsem memorandum o svých poznatcích a poslal Sargentovi. Léčení v nemocnici mne brzy napravilo a napsal jsem další memorandum o Rusku pro Sargenta; zdů­raznil jsem touhu Ruska po bezpečnosti a nutnost uznat novou situaci ve východní a jihovýchodní Evropě i rozhodnout se, co musíme povolit a čemu se musíme stavět na odpor. Doporučil jsem, abychom zachovávali nejpřátelštější stanovisko a dělali vše možné pro odklizení ruských podezření, ale abychom odhadli všechny sporné věci, čelili jim bez obav a otevřeně je projednali na společné poradě, dokud Američané a my jsme ještě silni. Toto memorandum prakticky beze změn bylo tištěno jako memorandum pro postupimskou konferenci o tři měsíce později.

Lákán dlouhým kouzlem pěkného počasí jsem šel do Tomintoulu na týdenní zotavení před návratem do Londýna. Byl to riskantní pokus v této roční době a v jednom směru se nezdařil, neboť sotva jsem přešel drumochterské rozvodí, začal padat sníh. A nepřestal sedm dní. Schoulen u krbu v téže místnosti, kde jsem slyšel unavený hlas Mr. Chamberlaina ohlašovat počátek války v září 1939, měl jsem uši přilepeny na rozhlas.

Zprávy byly ohromující. Rusové byli v Berlíně. Německé armády proti Montgomerymu se vzdávaly. Hitler a Goebbels spáchali sebevraždu. Mussoliního zabili jeho vlastní lidé. To byl konec; aspoň kromě konce oficiálního.

Pociťoval jsem spíše srdečnou úlevu než prudké nadšení. Přemítal jsem, bylo-li to proto, že jsem starší, nebo proto, že konec byl jiný než 1918. Připomněl jsem si  hovory s mladými lidmi z obce, když odcházeli bojovat v těch prvních dnech září 1939: jejich argumentaci, jejich pochyby, jejich naděje. Kolik se jich asi vrátí a v jaké náladě? Jaký najdou mír? Bude nový svět? S předtuchou jsem si připomněl místo z Amielova Deníku, který jsem právě znovu četl v nemocnici:

„Jak hrozní páni by byli Rusové, kdyby někdy měli rozšířit tlak své vlády nad jižní země! Přinesli by nám polární despotismus, jakého svět ještě nepoznal, mlčelivý jako temnota, tuhý jako led, necitelný jako bronz. Otroctví bez náhrady či úlevy." To bylo psáno o Rusku carů z roku 1856. Dnes bylo nové Rusko, odchylné od Amielova obrazu, ale přece jen dost podobné, aby vzbuzovalo podezření v myslích mnoha AngIo-Američanů.

Malý hotel v Tomintoulu nebyl prázdný. Bylo tam několik důstojníků na dovolené, mezi nimi i vůdce eskadry. Neprojevovali žádného „ducha jásání", jen hlubokou vděčnost, že tisíce mladých životů budou nyní ušetřeny. Jejich myšlenky se už zabývaly budoucností a byly to úzkostné myšlenky. Vůdce eskadry, letec z první světové války, byl advokátem, a aby znovu létal, opustil dobrou praxi. Pochyboval, zda bude moci ji znova vybudovat, a přemítal, jaké jsou v jeho věku vyhlídky, že by našel svobodné zaměstnání. Druzí mluvili stejně střízlivě. (s.443)

Zatím co spojenci se pokoušeli dostat trochu pořádku do zmateného stavu, v němž nacisté zanechali Německo, nabývaly denně většího důrazu politické rozpory mezi Anglo-Američany a Rusy. V Německu Rusové už podporovali tvoření německých politických stran. Britové byli stále vázáni politikou „nesbratřování" a polní maršál Montgomery vykládal, že důvod, proč britští vojáci „ani nemluví s dětmi, je nezbytnost dokázat německému lidu v celém rozsahu jeho vinu na válce". Američané pěstovali jakousi střední politiku, neboť jejich vojáci byli rozhodnuti „bratřit se", ať už je politika jejich vlády jakákoli. V jiných částech Evropy byly podobné nebezpečné body a Titovo odmítnutí popustit trochu Terstu bylo nepochybně opřeno o tichý souhlas Rusů. Zatím co Labour Party se stále oddávala pošetilé ilusi, že kdyby se dostala k moci labouristická vláda, zlepší se vztahy k Moskvě, bylo podezřeni vůči Rusku v konservativních vrstvách nyní už téměř tak silné, jako ruské podezření vůči Britannii a Spojeným státům.

Jedna historka, kterou vynašel nějaký čtverák, ale cenná jako příznak převládajícího ovzduší, běhala v té (s.452) době po Whitehallu. Náčelníci štábu byli jednoho ve­čera u Mr. Churchilla a zmateni vrtochy ruské politiky se ho tázali: „Co myslíte, že ti Rusové opravdu chtějí?"

Mr. Churchill odpověděl nevrle: „Chtějí? Chtějí pořádné naučení."

Ruská podezření už překročila meze absurdnosti, neboť počátkem dubna Stalin poslal telegram, že má spolehlivé informace, že jsme za jeho zády sjednali s Němci, že německá armáda se bude vzdávat Anglo-Američanům, ale bude pokračovat v boji proti Rusům. Dostal velmi upjatou odpověď od presidenta Roosevelta; telegram, projevující jeho nevůli, byl poslední, jejž podepsal.

V květnu jsem vídal víc ruských představitelů v této zemi než obvykle. 16. května jsem se účastnil oslav vítězství na ruském velvyslanectví a měl jsem překvapivě volný rozhovor s vysokým ruským důstojníkem, který nemluvil anglicky. Říkal mi, že ruští dů­stojníci nejsou jako staří bolševici, které jsem znal. Jsou si však velmi vědomi příspěvku k porážce Německa a zdaleka se nebojí Britů a Američanů. Nedostaneme se nikam, budeme-li se snažit ošulit Rusko jako v minulosti. Měl naprosto důvěru, že nebude nesnází mezi Britannií a Ruskem. Říkal, že britští pracující lidé by se nikdy nepostavili za nějaký spor.

O týden později jsem také měl dlouhý rozhovor s jedním členem ruské obchodní delegace. Býval důstojníkem, ale nyní byl civilista. Jeho důvěra v budoucnost Ruska byla naprostá. Říkal, že Rusko by mělo rádo anglo-americkou pomoc v počátečních údobích své obnovy, ale není nezbytně nutná. V předchozí válce Rusové nic neznali o mechanisaci. Nyní už znají a nepotřebují už cizích techniků. Obnova byla už zahájena a ve Stalingradě, kde nezůstala nepoškozena jediná budova, se už zase vyrábějí traktory. Podal mi nadšený výklad o nezměrném bohatství Sibiře a jejím (s.453) rozvoji, který, jak říkal, udiví svět svou rychlostí. Působila na mne jeho řeč, neboť byl to kulturní člověk, hádám, že ani nebyl komunista, a mluvil bez vychloubání.

Byl jsem také v malé společnosti při obědě u Mr. Edena 31. května k výročí anglo-ruské smlouvy a seděl jsem mezi maršálem Královského letectva Sirem Charlesem Portálem a generálem Šarapovem, novým přednostou ruské vojenské misse. Byl, myslím, už třetím přednostou, neboť náš přítel z P.W.E. generál Vasiljev byl před ním a mezitím tam byl už jiný generál Vasiijev. Nyní, jak říkal Sobolev, už bylo po VI i V 2. Oběd byl těžký, ač Mr. Eden mužně zápasil s gosp. Gusevem, který, jako obvykle, téměř trapně mlčel ve všech jazycích, i v ruském. Já jsem musil tlumočit mezi Portálem a generálem Šarapovem, který nemluvil anglicky. Hovořilo se převážně o ruské armádě. Generál Šarapov, příjemný člověk s dobrými způsoby, který byl v první válce poručíkem, odpovídal na všechny otázky docela volně. Vykládal, že důstojnický syn, který chce být důstojníkem, může začít kariéru v devíti letech. Potom už, s podmínkou, že vy­koná všechny zkoušky, se stát o něj stará po celý zbytek života. Tázal jsem se, říká-li se těmto školám kadetní. „Nikoli," odpověděl vážně. „Kadet je carský výraz, školy se nazývají různými jmény, na příklad Suvorovova škola."

„Suvorov", řekl jsem, „je dnes veliký hrdina."

„Ano," odpověděl, „ale vždy byl hrdinou pro ruskou armádu."

Bylo vidět, že generál jako tak mnoho nových důstojníků má veliký respekt k tradicím ruské armády. Nicméně byl modernista a v ničem víc než ve svém uznání ruských žen, o nichž říkal, že obrovsky při­spěly k vítězství Ruska. Nejen vykonaly všechny ty obrovské úkoly v zemědělství a těžkém průmyslu, ale také pracovaly hned za frontou i na frontě a jezdily (s.454) s tanky. Byly, jak říkal, v lecčems rychlejší než muži.

Tito ruští důstojníci na mne hluboce působili. Nikdy nediskutovali o vnitřní politice své země a nekritisovali ji. Ba bylo by bývalo pošetilé dávat jim nediskretní otázky, protože by je to hned přimělo k zarputilému mlčení. Ale jejich rychlá sebejistota byla pro mne novou a tím více na mne působila. Jistě jsem se nepotkal s žádným ruským důstojníkem, který nebyl upřímně přesvědčen, že Rusko porazilo Německo téměř samo a že proto Rusko je největší vojenskou mocí světa.

Myslil jsem na Rusko hned po první světové válce. Byla to doba velikého úpadku, který se vyznačoval stísněným pacifismem. Byla symbolisována v mé mysli písněmi Vertinského, který napsal: „Nevím věru proč /nebo k jakému cíli /kdo poslal je mřít /bez lítosti, bez zachvění. /Jen to bylo i tak zbytečné, /tak marné...

Jak rozdílně zněly ty válečné básně nového Ruska, takového Simonova: „Zda ještě vidíš ty cesty u Smolenska, Aljošo, jak bez přestávky liják lil se s nebe, jak ženy zedřené nám mléko nesly v džbánech a tiskly je jak děcka k hrudi, pro mne, tebe, jak šeptaly nám: ,Pán vás zachovej a chraň, když potají si slzy utíraly s řas, a říkaly, že také vojáků jsou ženy, jak v mocné Rusi v starodávný čas?

V tom novém Rusku už nebylo otázek o cíli a účelu cesty, jež byla nastoupena. Nebylo to jen nové Rusko; byl to nový ruský lid, stále ještě se probouzející, ale hluboce si vědom velikosti svého příští. Jednoho dne budou silnější než ten Kreml, který je pozdvihl z dřímoty. Nebylo nic úpadkového v tomto sebevědomém a sebejistém novém Rusku. Byly nějaké známky úpadku v Britannii? Slyšel jsem Vertinského notu pesimismu ve válečných básních našich mladých lidí. Bude-li se nové Britanii nedostávat sebedůvěry, potom přílišné sebevědomí Ruska stále ještě pokusného a pólo nevědomého bude největším nebezpečím pro anglo-ruské dorozumění.

Závěr

Tak toto všechno, a ještě asi mnohem více, zcela jistě se mohli dozvědět čtenáři o SSSR. Milada Horáková si četbou pamětí Bruceho Lockharta, který také dlel v období první republiky v Praze jako britský diplomat, mohla získat poněkud optimističtější pohled na nové Rusko.

Co se týče samotného autora, tak byl v Rusku vyšetřován a vyhoštěn v souvislosti s atentátem na Lenina (provedeným eserkou Kaplanovou). Někdy tehdy se na ženatého Bruceho pověsila jistá Mora, která byla později zaměstnána jako sekretářka Maxima Gorkého na slunečné Capri a o níž se v literatuře v této souvislosti uvádí, že byla agentkou NKVD. Čtete-li paměti tohoto britského špiona, pravidelně postupně vydávané (celkem čtyři svazky, přeložené promtně vždy do češtiny), tak se tohoto druhého úvazku své milenky, kterou líčí neustále v těch nejsvětlejších barvách, nikdy nedomákl. A je otázkou, zda byl tak naivní, nebo si to spolu užívali, a milý Bruce vydával ty své paměti – vydávané pod záminkou záchrany stavu své peněženky - jako kamufláž, aby šéfové NKVD žili v domnění, že se Mora vskutku dobře zapracovala. Je navíc zajímavé, že tajné služby používají neustále stejné metody. Bruce je po svém angažmá v atentátu na Lenina, podobně později jako jeho kolega po svém zaháčkování ve vojenském puči v Žatci, odsunut do Malajsie.  V této souvislosti se naskýtá otázka, jak to že Milada Horáková, vždy věrná svému manželovi, tomu proutníkovi věřila každé slovo:

12. Prosince 1948 v dopise pro exil napsala: Lidé spoléhají na mezinárodní konflikt ať už válečný či revoluční. Věří v dobrý konec a obávají se jen toho, aby to dlouho netrvalo. Bojí se války a těší se na ni. Obavy z návratu Němců po vítězství Západu, které je považováno za jisté, poněkud odpadly po ně­kolika ujištěních zahraničního rozhlasu, zejména sira R. B. Lockharta, že tato otázka je pro Západ vyřešena. Nelze zata­jovat, že lidé po zkušenostech s Mnichovem nejsou si tak tím zcela jisti. Nutí se však do víry, že Západ slovo dodrží. Zejména sir L. právě pro svou střízlivost požívá velké vážností a věří se mu. Ovšem on není vedoucí politik. Komunisté šíří náladu zatím mezi svými nejspolehlivějšími, že jen komunistické Německo pod vedením kominformy nebude pro nás nebezpečné... Dnes se hodně spoléhá na Zenkla, Ripku a. Majera. Vilímovi se nevěří. Osuský není v oblibě pro svůj někdejší odpor k Benešovi. Populární je Papánek. Nejvíce lidí touží slyšet to, že to v emigraci klape, že je svorná a jednot­ná.

Dodatek: Zpočátku jsem panu Červinkovi příliš nevěřil, že v r.1878 byl  s pomocí tehdejších vůdčích kruhů českých přijat do ruské armády.  Ale tento svůj dojem jsem změnil po přečtení třetího dílu pana Jiráska, který uvádí případy kontaktů carské generality se staročechy a mladočechy, datované právě do oněch let, zvláště od počátku r. 1867, tzv. pouti Čechů od Moskvy. Šlo o generály Rostislava Andrejeviče Fadějeva, který prohlásil, že otázka  přežití Čechů, kteří mohou otřást Rakouskem,  je pro Rusko hlavní životní záležitostí (Rusko úspěšně kupředu jen tenkrát, až venkovské ženy slovanské na břehu Vltavy budou konejšit své děti slovy Neplač, Rusové přijdou brzo na pomoc a přinesou ti cukroví), Alexandra Fedoroviče Ritticha, usilující o rozbití Rakouska, který v Národních listech (1901) uveřejnil list, v němž dával naději na ruskou pomoc,  kterou časopise Čas, účastnící se živě předtím bojů o rukopisy RKZ  označil za romantické sny, generálního poručíka jezdectva Alexandra Alexejeviče Kirijeva s kontakty na dr. Braunera, nositele řádu sv. Vladimíra a čelícího obvinění z velezrady, a M.G. Černajeva, účastníka krymské války a vrchního velitele srbské armády, manifestačně v Praze uvítaného a vypovězeného rakouskými úřady z Prahy v r.1876.

Z hlediska této optiky pak téměř davově vyvolávané rusofilství (s jedinou výjimkou lékaře Pavla Durdíka) jak politiky, tak publicisty,tak i literáty lze i nutno  chápat jako mediální psychologicko-ideologickou přípravu na vstup spřátelených armád do Čech, nelze totiž spolu s autorem nadšení pro Rusy v celém národě českoslovanském považovat považovat za bezprostřední, přirozené, instinktivní (s.123), ale za součást promyšlené strategie a taktiky, doprovázené praktickými politickovojenskými kroky. Ne náhodou také v oněch letech končí spor staročechů s mladočechy.  Charakter této dlouhotrvající mediální přípravy ilustruje pak sám Jirásek na příkladu Vajanského: Je to možné, že opravdu neviděl ani on, ani jeho přátelé všechnu tu brutalitu carské vlády. Že neviděl ty hromadné deportace, nečetl o válečných a polních soudech, mučení ve vězeních, popravách a pogromech, četných samovraždách v žalářích, epidemiích a hladu … Čteš, srovnáváš, zdá se ti vše tak neuvěřitelné … a přece je tomu tak. Nakonec se vkrádá smutek do duše …

Do této celonárodní idylky pak vrhne granát Masaryk, prohlašující v podstatě otázkou českou za otázku světovou, nikoliv tedy pouze ruskou a v lepším případě slovanskou, svými boji o rukopisy a hilseriádou, doprovázenou velmi ostrou kritikou praktik ruského carismu (spolu se sociálními demokraty). Šel na to oklikou, ale těmito mediálními granáty pak tuto celonárodní mediálně výráběnou jednotu zcela rozložil. Donutil českou společnost diferencovat se podle odlišných kritérii než byl poměr k Moskvě a k Vídni. Definitivně však vyhrál až tehdy, když ho jak po pádu ruského carismu, tak rakouského císařství museli ti rusofilští i austroslavičtí sirotci zrazení dějinami akceptovat jako jediné možné východisko a raději na svou skvostnou minulost zapomněli. Tu vědomou anamnézu, distanc od vlastních dějin.  dokládá pak hezky publikace Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále  Františka Josefa I. : vědecký a umělecký rozvoj v národě českém 1848-1898. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1898, tohoto monumentálního díla  o vývoji české kultury na více než tisící stranách, kterému vévodí portrét císaře od Maxe Švabinského,citovaná v odborné literatuře po r. 1918  z hlediska bibliografické citace velmi nepřesně jako "Památník České akademie 1898", ale pod tímto názvem ji nelze v knihovnách dohledat (viz podrobněji moje stať Cyril Horáček „Písemnictví národohospodářské 1848-1898 (ke 110 výročí vzniku historiografie české ekonomie jako vědního oboru) Marathon, r.12, 2008, č.5, s. 21-29. ISSN 1211-8591  http://www.valencik.cz/marathon ).