Jak v únoru a březnu 1948 Valerián Zorin kontroloval sovětské dodávky pšenice do Československa a Laurence Steinhardt zase nabízel americký úvěr na nákup bavlny

Stejně tak pan Steinhardt si mohl oficiálně v rámci toho mandátu povykládat si Ripkou, dále ministrem financí a ministrem zahraničních věcí. Proč se ale setkával s ministrem spravedlnosti a místopředsedou vlády Zenklem a ministrem školství Jaroslavem Stránským, není jasné, proto raději americkému lidu, vládě a Wallacemu tyto a právě tyto své kontakty zamlčel. A stálo ho to přinejmenším post velvyslance v Praze, později pak i krk. Otázka zní, proč si třeba oba slovutní exportéři svého drahocenného zboří, tj. svého pojetí demokracie nesetkali u Masaryka a nepogratulovali si navzájem, jak obě světové velmoci nemají nic jiného na práci, než usilovat o blahobyt československého lidu, o uspokojování jeho základních potřeb výživy a odívání.

Přitom téměř se srazili ve dveřích. Podle správce domácností Václava Topinky navštívil americký velvyslanec Steinhardt 8. března 1948 Jana Masaryka. Prošel soukromou vrátnicí a zdržel se asi jen 10-15 minut. podle komorníka Bohumila Příhody 9.února 1948 byl u Masaryka znovu.(Šedivý, o.c., s. 78) 0Po jeho odchodu byl prý Masaryk neobyčejně vážný. Václav Topinka  byl svědkem rozhovoru ministra se Zorinem. 9. Března v devět hodin ráno. Topinka uvedl, že si oba muži řekli jen pár vět, trvalo to sotva dvě minuty, a Zorin odešel bez podání ruky. Ministr byl bledý a chvěly se mu ruce.

Ve světle vyjednávacího mandátu obou ministrů a délky i formě  těch schůzek to vypadalo pro každého analytika zpravodajských služeb, že někdo něco někam přinesl a někdo někam odnesl, například drogy, tehdy možná penicilín, vzhledem k mandátu obou exportérů demokracie tedy tak, že pan Steinhardt jako obchodní cestující přinesl a předal Masarykovi vzorek americké bavlny, soudruh Zorin zkontroloval kvalitu a převzal zboží A Masaryk byl rád, že se toho sudu se střelným prachem ve své domácnosti, tedy bavlny konečně zbavil, zvláště potom, co zjistil, že odpalovací roznětka vskutku může fungovat. A proč pan Steinhardt to dobré americké zboží prodával na úvěr, nikoliv cash? Protože poptával něco, co ze soudruha Zorina mohl vymámit teprve v blízké budoucnosti,, tj. budoucí úrodu sovětské pšenice v r. 1948, která se ale nemohla urodit dříve než v horkém létě roku 1948, tak nějak zrovna v době berlínské krize, kdy Sověti tvrdě donutili západní Spojence zřídit zásobovací letecký most do západního Berlina a vyčerpat tak všechny své kapacity, díky čemuž nerušeně mohl vzniknout Stát Izrael.

Vladimír ˇČermák v knize Operáce Únor 1948 přinejmenším spekuluje o jiném bártrovém obchodu, který měl a mohl být tehdy uzavřen, a v této souvislosti o roli Zorina a Steinhardta, tj. výměnou atomových tajemství za podporu vzniku Izraele.(s.65) Z určitého hlediska lze Únor 1948 vnímat jako vedlejší produkt procesů, jejichž předchůdcem byla v jistém smyslu londýnská jednání Majského s Ben Gurionem o materiální podpoře SSSR vlivnými prosionistickými strukturami v USA (následoval land-leasing a s ním související zvýšení schopnosti Sovětů vzdorovat nacistické agresi), anebo také kont akty rezidentury 4.správy NKVD v USA s americkým sionistickým hnutím (s americkou filiálkou JOINTu atd.) v době války.  … K Únoru muselo dojít proto, aby mohly být zbraně diskrétně, přitom však rychle a ve velkém množství, včetně těžkých zbraní – dodávány do oblasti, kde se předtím ČSR zavázala spolu s dalšími 4 členskými zeměmi OSN dozorovat usnesení Válného shromáždění OSN o dodržování zbrojního embarga. (s )

Bez čsl. zbraní by k vytvoření Izraele nedošlo. … Cílem Února mohlo být proto odstranění těch nepohodlných struktur ve vládě (zvláště však na vnitru, v armádě a v zahraničním obchodu), které by mohly svými aktivitimi ztížit realizaci záměrů. Mezi dodávkami zbraní do Palestiny, ustavením státu Izraele a změnou mocenských struktur v ČSR nejspíše existuje příčinná souvislost, která se netýkala jen podpory vzniku nového státu na Blízkém východě, ale – a to zásadním způsobem – změny státního zřízení ČSR. Jinak by Izrael nevznikl.

 Únor sám byl pravděpodobně výsledkem špičkově organizovaných zpravodajských aktivit, jejichž prioritním cílem  bylo podpořit vznik nového státu Izrael (výměnou za atomové technologie pro tehdejší SSSR, k nímž měli přístup někteří příznivci sionistického hnutí v USA)  (s.11)

Pratkicky ve stejném období byly tak v Evropě uvedeny do chodu dva letecké mosty provozované americkými letadly řízenými převážně americkými piloty. První most (tajný) byl provozován mezi koncem ledna … a mezi listopadem 1948. A to mezi letišti v Ruzyni, o něco později v březnu v Žatci v ČSR a mezi letištěm poblíž Haify v Izraeli. Druhý most (silně medializovaný, nelze vyloučit i „krycí“) fungoval mezi červnem 1948 a květnem 1949 mezi letišti v západních sektorech Německa a mezi Západním Berlínem.

Je sice hezké, že v kibucu Kefar Masaryk mohly mávat děti na americká letadla, naloženými československými zbraněmi, bylo to poblíž Haify a byla tam utábořena Haganah,, ale zůstává otázkou, jak si tak sovětské vedení, provádějící blokádu Berlína, mohlo být tak jisté, že západní spojenci nezřídí ještě třetí letecký most směrem k Moskvě a dalším sovětským a východoevropským městům a nezanesou tam mimo jiné tak dvě stě atomových pum, jak už to předvídal Churchill v r. 1946 v rozhovoru s kanadským premiérem. A když pan president Beneš sdělil ve svém posledním, už pońorovém vystoupení, tehdy nutně považovaný všemi za jednoho z nejlepších prognostiků své doby, sdělil představitelům československé armády, kteří ho přišli pěkně poprosit, aby zůstal ve funkci,  že kvůli únorovým událostem do půl roku dojde k válečnému střet mezi Východem a Západem. A jak vidno, ta jeho prognóza se téměř naplnila. Jakými triumfy v té hře mohl disponovat Stalin, respektive jak blufoval, že k této téměř všemi očekávané události nedošlo? Jedinou informací, která byla schopna odradit Spojence od zahájení třetí světové, byla informace o spuštění jaderného reaktoru v Moskvě v r. 1946. Také snad jeden Stalinův rozhovor v r. 1947, kde tvrdil, že pro SSSR už atomová bomba nepředstavuje žádné tajemství.  

Stačilo shodit dvě atomové bomby v Japonsku, a tato velmoc ihned kapitulovala. Jaké triumfy měl v červnu 1948 Stalin v ruce. Malinovského armáda a zničená infrastruktura v SSSR mezi ně rozhodně nepatřily. Stavu výzbroje sovětské armády neprospělo okamžité zastavení západních dodávek po skončení válečných operací. Teprve v červenci 1948 v Čeljabinsku 40 (Ozersk) se měla uradit přimo mičurinovská sovětská pšenice; v sovětské verzi amerického komplexu Hanford bylo vyrobeno první plutonium pro sovětský jaderný arsenal, právě tehdy, když USA vznesly protest proti vývozu čsl. zbraní do Izraele. Teprve 29.8, 1949 byl proveden test první sovětské atomové bomby První světlo“typu Fatman o síle 20 kilotun TNT v Semipalatinsku, která byla replikou americké, použité v Nagasaki. Vyšetřovaní HUAC – (Komise pro vyšetrovaní neamerickej činnosti, zřízené v r.1945) ukázalo, že uran, použitý v první ruské atomové bombě, pocházel z USA. To by ale znamenalo, že informace o spuštění prvního jaderného reaktoru v Moskvě v r. 1946 (viz níže) byla pouhou kamufláží,, stejně jako bylo pouhou kamufláží založení Intermetalu v r. 1964 se sídlem v Budapeašti, což mělo zase předstírat, že se něco děje v oblasti integrace socialistických ekonomik. Není divu, že Kurčatov se vrhl kolem krku jednomu soudruhovi, který stál vedle při té zkoušce v tom Semipalatinsku, a hlasitě se rozplakal.

Co se týče předávání informací o průběhu projektu Manhattan, tak za prvé o předání nějaké licence na výrobu atomové bomby šlo uvažovat až po Postupimi, kdy už bylo jasné po spatření záře, jasnější než tisíc sluncí nad Hirošimou, jaké technologické postupy vedou a mohou vést k úspěšné výrobě a použití toho horského sluníčka k výrobě sovětské pšenice. Ale právě tehdy byla ochromena sovětská špionážní síť v USA přeběhnutím Igora Guzenka (zaří 1945) a Elisabeth Bentleyové (konec roku 1945). Zatčený britský fyzik Klaus Fuchs a jeho spojky měli v zásadě přístup pouze k teoretickým modelům, údajně také ke komplexní dokumentace, což je sice hodně, ale k prodeji výrobní licenci to asi nestačí. V oddělení teoretické fyziky v Los Alamos pracoval pouze do léta 1946.

Manželé Rosenbergerovi mohli sovětskému fyzikovi IgoroviVasiljevičovi Kurčatovi (1903-1960), který 25. prosince 1946: spustil v Moskvě první jaderný reaktor v SSSR toliko napovědět, zda je v rámci projektu výroby atomové bomby uvažováno o nainstalování nějakých blikajících žárovek. Jeho spolupracovníci student Theodor Hall toliko vyzvonil informaci, jaké kritické množství uranu je zapotřebí, aby bomba vybuchla, a Russ McNutt se zapojil teprve do vyzvědačské činnosti v březnu 1945, a to naprosto amatérským způsobem, chodil na kafe se sovětským vicekonzulem. Engelbert Broda, fyzik z Rakouska mohl Kurčatovi toliko pošeptat do ouška tajemství výroby těžké vody, respektive napovědět něco o vývoji reaktorů ve Velké Británii a Kanadě. Boris Podolsky měl sdělit na newyorském konzulátu 14. června 1943 postup separace izotopů uranu plynovou difuzí. Žid George Koval počátkem roku 1945 si měl zase popovídat se sovětským kurýrem něco o zákulisí továrny v Oak Ridge a o způsobu výroby obohaceného uranu a plutonia. Ale Američané už tehdy přemístili výrobu obohaceného uranu jinam a začali použivat jinou metodu.  Někdy v červenci 1945 pak se Koval dozvěděl, jak se vyrábí radioaktivní polonium 210, určené jako rozbuška pro atomové bomby, v laboratoři „K“ v Daytonu. Dalšímu podezřelému dr. Bruno Pontecorvo, fyzik italského původu, se podařilo utéci do SSSR, ale ten měl v Projektu Manhattan toliko vedlejšák.  podílel se na vývoji bomby v Kanadě.175 vyzvědačů prý zůstalo neodhalených. Zcela jistě posloužily tyto informace k ověření vzorku kvality americké bavlny, nabízené obchodním agentem Steinhardtem, ale komplexní know-hov to nebylo. Ty provaly byly spíše součástí dezinformační hry, která měla naznačit, že Sověti znají, ale opravdu znají tajemství výroby atomové pumy.A jak se do té Moskvy dostal ten americký uran?

V pozůstalosti  Adlaie Stevensona (1900-1965), syna bývalého viceprezidenta USA, významného politika z Illinois, kde působí dostatečně silná česká komunita, byl nalezen dopis, adresovaný „Johnu“ Masarykovi dne 8. srpna 1947, v němž se píše„Milý Johne, události z pouště nás staví před úplně novou situaci, která bude mít vliv na celý svět. Bude záležet na svědomí všech spolehlivých lidí, dokážeme-li jako lidstvo takovému ohrožení čelit.“

Jan Masaryk 16. – 18. srpna 1947 odjel na cestu do sovětské zóny v Německu, kde se setkal s několika sovětskými generály, mj. s velitelem sovětských vojsk maršálem Žukovem a dalšími činiteli, například s Valentinem Petrovičem Gluškovem, budoucím konstruktérem sovětských kosmických raket, tehdy odvelenéným do Německa ke studiu raketové technologie Němců a k odvozu komponentů raket V2 do SSSR. Masaryk  Gluškovi, který uměl anglicky, popsal nejen stav událostí „v poušti“, ale předal i kus kovu, maskovaného jako balíček se suvenýrem z Prahy. Šlo prý o stříbřitý úlomek kovu - prý úlomku granátu ze zdi Černínského paláce - celý zalitý ve skleněné krychli s dřevěným podstavcem s nápisem „Praha 8.5.1945“. Uran je v čistém stavu stříbrobílý lesklý kov. A tehdy byl ještě americký velvyslanec Steinhardt v Praze., který pak 28.3. 1950 údajně zahynul v kurýrním letadlu, jež začalo za letu hořet, kterým se vracel do USA v předvečer prvních procesů spjatých tzv. mccarthismem (Čermák, Vladimír. Operace Únor 1948, s. 187, 107).

Dokonce lze odhadnout, kolik té bavlny, tedy toho bílého zlata pan velvyslanec nabízel ke kontrole. Podle Marcii Davenportové Steinhardt a Masaryk měli spolu uzavřít dohodu o úvěru ve výši dvaceti pěti miliónů dolarů na nákup americké bavlny. Marcia se buď přeslechla, nebo si něco špatně zapamatovala,nebo měla velké uši či oči, neboť v r. 1948 celkový objem dovozu činil 38 miliard korun, kdyby šlo skutečně o částku 25 milionů dolarů, znamenalo by to v přepočtu na koruny v v úředním kursu 1,25 miliard korun. Plán na r. 1948 počítal s výrobou s 58 200 000 kg bavlněné příze s přízí vigoňovou a 50 200 000 kg bavlněných tkanin s tkaninami umělého hedvábí, tedy asi  Pokud by ten úvěr ve výši 1 250 000 000, Kč měl pokrýt celou potřebu bavlny ve výši 108 400 000  kg,  znamenalo by to, že zhruba, že za jeden kilogram toho bílého zlata  bychom zaplatili 11,5 korun, tedy cca 0,24 dolarů, tedy za nižší  cenu než cenu  uvedenou v ( Survey of current bussines. Semptember 1948), řádově však odpovídající.. O nabídce amerického úvěru na nákup bavlny ve výši 20 milonů dolarů hovoří také pan Brož ve své monografii o Janu Masarykovi.  

Spiše mohlo jít o částku 2, 5 milionů dolarů, protože když kalkulovali českoslovenští odborníci cenu uranu, za níž by měli prodávat jáchymovský uran, dospěli zhruba k částce 600 000 korun za jeden kilogram uranu. Úřední kurs kuruny k dolaru se tehdy pohyboval ve výši 50 korun za dolar. Lze-li vycházet z toho, že ve vztahu k dolaru koruna nepředstavovala nejsilnější měnu, tak z pohodlnosti lze reálnou cenu jednoho kilogramu uranu uvažovat ve výši 500 000.-korun. 2,5 milionů dolarů krát 50 = 1,25 miliardy korun. 1 250 000 : 500 000 = 25.  Pokud tento výpočet byl správný, tak by pan Steinhardt nabízel k prodeji 25 kilogramů uranu,, což představuje právě kritické množství uranu pro jednu bombu. Není divu, že Honza po odchodu pana Steinhardta se tvářil velmi vážně a po odchodu Zorina byl bledý a chvěly se mu ruce. Asi přece jenom měl trochu obavy z toho, že kdyby mu to zboží zůstalo delší dobu doma, tak by se z Prahy stala druhá Hirošima.  

Jan Masaryk byl velkým synem svého otce, má můj obdiv, stal se spoluzakladatelem jednoho státu na Blízkém východě.  Fakt by mě zajímalo, zda do takové transakce by byl jeho tatínek strčil byť jen prstíček. V době jednohodinové tzv. generální stávky na podporu Gottwaldovy vlády 24. února 1948 Masaryk odešel v přestrojení za americkým velvyslancem L. A. Steinhardtem. K jednání došlo v lese u HradišťkaK jednání došlo tak náhle, že nemohlo dojít ani k plánovanému jednání s britským velvyslancem. Tajemník Jana Masaryka tak sdělil velvyslanci šokující vysvětlení neúčasti k jednání, že pan ministr stávkuje

O únik informací se postarala 17letá dcera amerického velvyslance Steinhardta, která se zamilovala do svého českého učitele tance na Žofíně a prozradila mu důvody otcovy nepřítomnosti, kterou plánovali oba mladí lidé „využít“. Tento muž mi sdělil toto tajemství v roce 1986, aniž tušil, co je v pozadí, ale jak řekl, celý život ho trápilo a udivovalo, co se tehdy dozvěděl. (Více zde: http://www.exopolitika.cz/news/vedel-cesky-politik-jan-masaryk-o-roswellu-/ ) Ta dcera se pak provdala brzo po smrti svého otce za kapitána americké armády.

Podle pana Čermáka (s.106-108), který se odvolává na vzpomínky jeho milenky C.Sternbergové Cesta. Paměti české aristokratky [MF 1996] a studie J. Faureho Americký přítel. Československo ve hře americké diplomacie 1943-1968. [Lidové noviny 2005] a na G. Douglase „Soveršeno sekretno“ [Moskva 2000, přeloženo z anglického originálu 1999], podle něhož Laurence A. Steinhardt velvyslanec/sionista, který byl byl uveden na předním místě seznamu významných sovětských agentů ve státní administrativě USA, budí celkově dojem že plnil jiné poslání než to, které z funkce velvyslance ve spřátelené zemí vyplývá. Na základě dostupných informací nelze jeho přímé propojení s některými radikálními sionistickými organizacemi angažujícími se za vznik Izraele doložit. Veškeré známé aktivity vykonávané tímto americkým velvyslancem vedou nicméně k předpokladu, že jedním z jeho prvořadých cílů v Praze mohla být jeho podpora prodeje zbraní Haganě a následně i Izraeli.

Skutečně se nelze domnívat, že jde o náhodu, jestliže  panové Steinhardt, Geminder, Slánský, Clementis a Masaryk jsou zvěčněni na společném foto, zavěšeném na webu kibucu Kefar Masaryk. Aby však bylo možné tyto pány identifikovat, tak to vyžadovalo splnění několika předpokladů, tedy předpokládat jejich významnou asistenci při vzniku Státu Izrael. Pokud tedy Bena Guriona a další označíme za otce Státu Izrael, pak výše uvedené soudruhy a pány lze označit za jeho kmotry.

Toto foto jsem si stáhl do počítače dne 18. 12. 2011, po zadání hesla Masaryk a Židé, což takový zajímavý detail, protože jde o web, v němž jsou jednotlivé popisky psány v hebrejštině a v angličtině. V češtině jsou pouze vloženy některé příspěvky v knize hostů a v jednom je použit pojem Žid. Podle té knihy hostů lze datovat založení webových stránek datovat k roku 2003.

Vzhledem k umístění na webu kefar Masaryk jsem z legrace ono foto nazval Masaryk v Izraeli., což bylo teprve v době, kdy jsem se zábýval toliko ušima Jana Masaryka (publikováno na webu 11. a. 15. 12.)  a začal jsem si teprve hrát jsem si s představou, že na to vnitřní nádvoří Černinského paláce nedopadlo tělo Jana Masaryka, ale tělo jeho dvojníka, kde jsem v rámci toho prvního pokračování napsal téměř veštecky, veden pouze logikou zaznamenaných událostí (slabosti Honzy pro Židy). „Nabízím tedy k prozkoumání takovou čapkovskou verzi konce životního příběhu pana ministra, bylo to spiknutí mužů proti ženě. Honza utekl před svou milenkou do Izraele, kde v klidu dožil sta let. Masaryk věčně živý“  A také jsem vysvětlil, že rozdílů mezi ušima Jana Masaryka a toho jeho dvojníka na dlažbě jsem se začal zabývat jenom díky tomu, že jsem narazil na vzpomínku jedné dámy,  která místo sněženek za uchem údajného Honzy v rakvi uzřela konvalinky:

A napsal jsem na závěr toho druhého pokračování: Tedy jedinou záhadou, kterou se ušaté teorii, příliš absurdní, a právě proto jedině odrážející životní realitu příběhu Jana Masaryka, nemůže podařit vyřešit, je, kam nosit Janu Masarykovi kytičky na hrob.  Každá teorie má svá omezení a podléhá falsifikaci. Zde byl proveden toliko nástřel její možné verifikace. Tu těžší práci už musím nechat oponentům. Na svou obhajobu bych chtěl předem uvést, že jsem ještě před 14 dny neměl o ušaté teorii ani poněti.Ta mi vyplynula až ze zkoumání, zda se mohlo jednat o konvalinky. O tom levém uchu jsem neměl poněti ještě v době, kdy jsem publikoval zde blog o tom pravém uchu. Teprve pak mi to všechno došlo Tento blog se měl jmenovat Proč zemřel Jan a objasnit, že to mělo nějakou bezprostřední souvislost s těmi utajovanými dodávkami zbraní pro budoucí Stát Izrael, na což jsem dělal narážky už v předešlých blozích.“

.Tedy význam toho fota mi zcela ještě tehdy unikal. O tom, že by tam na něm mohl být vyobrazený Masaryk, jsem neměl ani tušení. Obrázek jsem nechal spát v počítači. Začal jsem se zabývat paní Davenportovou a jejími společníky (publikováno 18.12. 23.12.)  V tom prvním pokračování jsem sice napsal,že „Honza dožil spokojeně v kibucu, kde dostal minimální důchod za roky tvrdé práce na dobré výchově slečny Izrael“. Ale bylo to jenom stále taková hra. A  jenom mě trápilo, proč ta Marcia nazvala ty své paměti Příliš silné o fantazii, když šlo vlastně jenom o to, že omylem místo nevěrného milence, spouštějícího se nezletilou slečnou Izrael, zabila dvojníka. To se stává, nejenom v životě, dokonce i ve filmech. Ti scénáristé nemají žádnou fantazii.

A v dalším pokračování (27.12.), kdy už jsem původně chtěl celý seriál ukončit, jsem napsal, že „makonec tedy vskutku poslední záhadou zůstává, kam nám soudruh podplukovník zašantročil Honzu. Asi ho Stalin vyměnil s Gurionem za tajemství sestrojení atomové pumy. Masarykovy vědomosti, skryté v jeho hlavě, měly pro Guriona zhruba tak stejnou hodnotu. To v lepším případě, v horším případě je možné, že nevydržel ty útrapy spojené s organizováním jeho nutných četných následných přesunů. Stal se dvojníkem svého dvojníka. Pan ministr už byl skutečně na dně svých fyzických i duševních sil“.

A současně jsem mylně napsal, že jedinou vládou na světě, která měla zájem odstranit Jana Masaryka, byla britská vláda, ta vláda ale měla spojence, s nímž sdílela stejný zájem, zajistit si monopol na atomové zbraně.  A dvě, respektive tři, nebo čtyři vlády měly silný zájem na tom, jim ten monopol vyrvat, sovětská, izraelská, francouzská a československá.

Teprve až poté jsem si povšimnul při dělání si pořádku v počítači s těmi fotkami, že by snad mohl být jeden muž na tom společném foto z toho kibucu něco společného s Janem Masarykem, jako by mu z oka vypadl za dvacet let. Ty poznatky jsem nakonec sdělil zde 12. 1. 2012. Ty další muže na obrázku jsem vskutku považoval na tamní domorodce na odpočinku v místním Domově důchodců. 

Jak jsem zavadil o osobu Laurence Steinhardta, je zřejmé v souvislosti s tím, jak o něm pěje chválu Marcia Dawenportová. A jak už jsem také sdělil, tak se mi nelíbil jeho report o únorových událostech v Praze. Když si ho Truman přečetl, asi mu v té zprávě něco muselo začít výrazně chybět. To, co velmi zdůrazňovali jiní současníci, to že pan velvyslanec zcela před presidentem Trumanem zamlčel, že v té Praze šlo o sionistický puč. A současně ke mně doputovalo jeho společné foto s Janem Masarykem v Karlových Varech.

 Poznámka: Tak jsem si prověřoval, zda mohl Masaryk jednat 16.-18. srpna 1947 s Žukovem a Gluškem a narazil toliko na informaci, že "4. srpna vystupuje v Ženěvě, kde jako předseda Světové federace sdružení pro Spojené národy varuje před novými zbraněmi biologického charakteru, které jsou podle jeho názoru nejen levnější než atomové, ale i daleko účinnější. Druhý den, když chce odletět do Prahy, strhne se nad Ženevou velká bouře, která uvolní jeho vládní letoun z kotvícího lana a vrhá ho přímo proti zdi jednoho z letištních domů. Nepříjemné zdržení znamená odklad již beztak krátké dovolené. A tak zůstává se sestrou Alicí jen několik dní  v Bystřičce u Martina a již 18. srpna vystupuje v Mariánských Lázních před 130 delégáty z 12 evropských zemí., Indie a USA". (Brož, Ivan. Diplomat veselé mysli a a smutné duše. Praha: Futura 2000, s. 220). Podle  (Jan Masaryk. Projevy, články a rozhovory 1945-148. Praha: VŠE 1998, s.124-128), kde je tento zahajovací projev ma druhém valném shromáždění WFUNA ministra Jana Masaryka ve funkci jeho předsedy dokonce přetištěn, se měl dokonce konat o den dříve, tedy 17. srpna 1947.

Buď tedy někdo dal na ten web záměrnou, účelnou dezinformaci, která měla navigovat čtenáře k představě Masarykovi jako pašerákovi uranu, kamuflována nějakými těmi kontakty s mimozemskou civilizací, nebo ta cesta do severního Německá byla tajnou misí. A nebo měl Masaryk dvojníka, kteý ovládal sice ovládal angličtinu, ale měl problémy s ruštinou, a kterého používal k pašování uranu. Jak se pak ale informaci o ní dostala k tomu Petrovi, tak to by měl vysvětlit on sám.

S tím dalším účastníkem jednání, s Georgiem Žukovem, je to ještě zajímavější. Podle ruské wikipedie se stal po válce hlavním velitelem okupačních sil v Německu, v březnu 1946 hlavním velitelem pozemních vojsk, ale v létě 1946 byl obviněn na zasedání hlavní vojenské rady z přísvojování zásluh za vedení operací, na nichž se neúčastnil, v červnu 1946 z nelegálního vývozu uměleckých děl a jiné trofeje z Německa pro svou vlastní potřebu, 9. června 1946 byl jmenován velitelem Oděského vojenského okruhu (podle jiných zdrojů se tato faktická degradace měla odehrát až v r. 1947). V roce 1948 byl jmenován velitelem uralského vojenského okruhu. Po smrti Stalina pak ve funkci náměstka ministra obrany v r.1954  řídil zkoušky atomové (podle dalších zdrojů vodíkové) bomby, přičemž vystavil ozáření 45 000 vojáků. Hezký důkaz pro cizí rozvědky, že Sověti mají k dispozici zbraně hromadného ničení.  Měli kdy ti Sověti k dispozici někdy alespoň sex sifon bombičku?

Valentin Gluško (1908-1989)  prodělal po r. 1937 typickou kamuflážní kariéru, aby se pak v prosinci 1945 stal členem komise v Německu, přebírající trofejní techniku, včetně raketové, v této činnosti pak pokračoval v květnu až prosinci 1946, k čemuž  ještě od 3. června 1946 si přidal post šéfkonstruktéra nově založeného závodu na výrobu kapalných raketových motorů v Kazani.

Pokud tedy měl Gluško od Masaryka něco převzít, musela by se dle těchto záznamů odehrát celá událost v květnu 1946, tedy po únorovém skandálu se štechovickým archívem a projevu W. Churchilla ve Fultonu o spuštění železné opony (5. března 1946) a výkladu v národním shromážení (6.března 1946) Co dělal Masaryk v květnu 1946. tak o tom pan Brož mlčí.  Podle výše uvedeného sborníku Masarykových projevů 5. května 1946 namluvil gramofonovu desku v Praze s projevem pro kanadský rozhlas ve třech jazycích, 10. 5. byl v Bělehradě, 20. května měl projev k zahraničním delegátům 1. sjezdu ROH, 4. 6. promluvil na závěrečném koncertu 1. mezinárodního hudebního festivalu Pražské Jaro.