Sociálně demokratický ráj: satira v 1892; realita v 2012. Část 7

XIX. Lidové zábavy.

Na všech veřejných náměstích berlínských hrají nyní hudební kapely a orkestry. Nový říšský kancléř popadl to za pravý konec, aby se stal oblíbeným. V každém divadle jsou denně dvě bezplatná představení, v neděli tři. Rozumí se, že prostory divadel, jež měšťáci zanechali pracujícímu lidu, jsou příliš obmezeny. Bylo tudíž třeba, aby se užilo k pořádání divadel, zábav a radovánek větších místností, na. příklad kostelů. Mnohému to není sice po chuti, který se dosud nedovedl odpoutati od zděděných předsudků. Ale pozemky církevní se staly obecným majetkem a obecného majetku nesmí dle státních základních zákonů užito býti, jak to již erfurtský sjezd (s.53) v říjnu 1891 prohlásil, k účelům církevním a náboženským. Rozumí se, ve všech divadlech hrají se toliko kusy, které nový pořádek velebí a ohavnost dřívějších vykořisťovatelů a kapitalistů živé na pamět uvádějí. Na delší dobu jest to sice jednotvárné, ale posilňuje to přesvědčení lidu, čehož tu a tam dosud velmi třeba,

S počátku bylo každému ponecháno na vůli, kde a jak divadlo navštěvovati chce. Z toho vzniklo závodění divadel mezi sebou. Nyní však jest divoká konkurence i v té příčině řádnou organisací zábav lidových nahrazena. Klasické kusy sociálně-demokratické dávaly se před pražnými lavicemi, kdežto v divadlech, pěstujících kejklířství, zpěv pouličních oddrhovaček, jablko by nebylo propadlo. O lepší místa bývala tam téměř rvačka. Nyní magistrát sám rozděluje představení v jistém pořádku na jednotlivé části města a ulice. Co se tkne míst, rozhoduje se losem, kdo z obecenstva k dotyčnému představení přikázaného má obdržeti lepší nebo špatnější místo, jak to již r. 1889 sociálně-demokratické svobodné jeviště lidové v Berlíně zavedlo.

Ale kdo má štěstí v lásce, mívá neštěstí ve hře! To jsme sami na sobě zkusili. Moje žena a já třikráte za sebou vylosovali jsme si mizerná místa, takže moje žena nic nemohla slyšeti a já nic viděti. Ona totiž nedoslýchá, kdežto já jsem krátkozraký. A to se ovšem v divadle nesnáší se sociální rovností.

Každého večera pořádá magistrát hojné veřejné taneční zábavy. Přístup k nim jest týmž spůsobem upraven jako při divadelních představeních. Mladí i staří jsou stejné oprávněni účastniti se tance. Oprava (s.54) tanečního pořádku spůsobila sice se stanoviska so­cialistického jisté obtíže. Rovnoprávnost ženy byla konečně takto upravena, že střídavé páni a dámy žádají za tanec. Bebel praví ovšem: Žena může se ucházeti o muže sama zrovna tak, jako muž se uchází o ženu. Ale od pokusu, aby se tato zásada provedla v praxi, musilo se upustiti, poněvadž v řadách tančících po každém tanci povstala neslýchaná vřava a zmatek, když ženy chtěly ty muže, kteří zase jich nechtěli.

Časopis „Vorwaerts“ přinesl řadu zajímavých připíšu z obecenstva, které stejně důkladně jako důvtipně pojednávají o otázce, zdali v socialisované společnosti při tanci existuje právo dámy na pána, aneb pokud se týče právo pána na dámu. Ze stejné povinnosti pracovní, tak psala ve „Vorwártsu^“ jakási dáma, sleduje právo na stejnou mzdu. K mzdě za práci náležejí též státem organisované taneční zábavy. Opravdový požitek z tance lze si mysliti pro dámu jen ve společnosti s pánem, a že pro pány není zábavy taneční bez dam, rozumí se ještě více.

Velectěná zasýlatelka přípisu do „Worwaertsu“ učinila tudíž praktický návrh, aby pro každou zábavu taneční páni i dámy, mladí i staří, hezcí či nehezcí za úplného zachování sociální rovnosti losem navzájem si přidělováni byli. Jako v socialisované společnosti nesmí býti lidí bez práce, bez přístřeší, bez pokrmu, podobně nemá prý býti při tanečních zábavách dam bez pánů.

V novém připisu redakci zaslaném namítl však profesor novověkého práva přirozeného, že by taková organisace mohla se posléze státi velice povážlivou a že by se z ní mohlo odvozovati právo státu na uzavírání sňatků všeobecným vylosováním dam a pánů. (s.55) Ale jako manželství jest soukromou smlouvou, ve kterou se nesmí vměšovati žádný státní funkcionář, pravé tak má a musí se chvilkovému spojení muže a ženy při tanci zachovat ráz soukromé smlouvy a nesmí se tudíž pořadatelé tance vměšovati losováním neb jiným spůsobem v práva jednotlivce, aby směl požádati tu neb onu dámu k tanci, která se mu líbí.

Avšak značný počet dam, zvláště ty starší, soudí, že sociální rovnost člověčenstva vyžaduje, aby se zrušily úplně všecky rozdíly mezi vdanými a nevdanými, ženatými i neženatými. Tyto dámy se v nejnovější době připojily ku straně „mladých", ač namnoze samy již se nalézají ve zralejším věku. Každým spůsobem po rozšíření volebního práva i na ženské členy sesílena tak nanovo značné oposice pro příští volby do říšského sněmu.

Nový říšský kancléř nařídil již, aby se činily přípravy ku všeobecným volbám do říšského sněmu. Na státní správu se činilo s počátku tolik nároků v příčině prvních zařízení sociálně-demokratického státu, že nebylo možno dříve na volby pomýšleti. Aktivní i pasivní právo volební přísluší všem osobám bez rozdílu pohlaví, které 20. rok svého života překročily. Dle usnesení sociálně-demokratického sjezdu v Erfurtě v říjnu 1891 platí od nynějška volební systém poměrný, t. j. utvoří se velmi veliké volební okresy s několika poslanci a každé straně přidělí se dle počtu hlasů přiměřený počet poslanců.

Žena a nevěsta sedí dnes dlouho do noci a potají šijí. Jde tu o nový šat pro Anežku. Jako dozorce měl bych vlastně obě udati, aby bylo proti nim trestně zakročeno pro nadbytečnou výrobu přestupováním maximální pracovní doby denní. (s.56) Avšak na štěstí nenáleží k oné sekci, sestávající z 50 osob, na kterou naám dohlížeti.

Obě ženy jsou tentokráte ještě povídavější než jindy při svém šití. Rozumím-li dobře, nenašly ve skladištích prodejných, co hledaly; a párají a obracejí šaty staré, aby z nich něco nového utvořily. Hubují o překot na nová skladiště prodejová. Výkladní skříně, zasýlání prospektů, oznamování v novinách, vše přestalo. člověk prý již ani neví, kde by co koupil a co nějaké zboží stojí. Prodavači státem ustanovení jsou k obecenstvu velmi ostří jako druhdy úředníci na drahách. Konkurence krámů mezi sebou přestala. Každý občan jest pro určité potřeby přidělen k určitému skladišti. Tak to žádá organisace výroby a spotřeby.

Já vše to pochopuji, ale moje žena a nevěsta pochopiti nechtějí, že to tak být musí.

XX Smutné zkušenosti.

Jest to pravda, přesvědčil jsem se o tom sám, že ve skladištích neděje se vše, jak by se díti mělo. Kupuje li se něco čili nic, jest prodavači úplně lhostejno. Mnohý prodavač pohlíží již rozmrzele na to, otevrou-li se dvéře skladiště, a je li tím snad vyrušen ze čtení zajímavé knihy aneb zábavné rozmluvy. Čím více zboží k výběru člověk žádá, čím více vysvětlení si přeje o trvanlivosti a jakosti látky, tím mrzutějším a rozčilenějším jest prodavač. Než by zboží z nějakého vzdálenějšího kouta skladiště přinesl, raději popře, že by žádané zboží bylo na skladě.

Žádají li se hotové šaty — výroba šatů mimo maximální pracovní dobu denní i pro vlastní potřebu (s.57) jest totiž také zakázána — daří se čalověku tím hůře. Při zkoušení šatů jedná se zrovna tak, jako druhdy při vydávání šatů pro rekruty. Vyhledané číslo šířky a délky musí se děj co děj hoditi na tělo. Pracuje-li se něco na zakázku a je li to při zkoušení příliš těsné neb příliš volné, jest třeba velké výmluvnosti, aby prodavač byl o tom přesvědčen. Nepodaří li se to, musí člověk buď s oděvem vzíti za vděk, jak byl ušit, anebo musí proti dotyčnému státnímu úřadu započíti při.

Ovšem vedení procesu jest velmi laciné. Jak již erfurtský sociálně-demokratický sjezd v říjnu 1891 dekretoval, jest soudnictví a přispění právní bezplatné. Počet soudců a právních zástupců musil se následkem toho naproti dřívějšku zdesateronásobiti. Ale ani to nepostačuje, poněvadž žaloby na nedostatky a vady zboží ze státních dílen odvedeného, na špatný stav bytů a mizernou jakost jídla, na nepříslušnosti prodavačů a jiných zřízenců jsou tak četný jako písek v moři.

Soudy nemohou ani v osmihodinném sezení vyříditi všecky případy termínem ustanovené, ač právní zástupcové naprosto se vzdali dřívějších zvyklostí protahovati procesy do nekonečna Naopak naříká se na to, že po zrušení honorářů advokáti, jako státní úřadníci ustanovení, sotva své klienty vyslechnou a všecko nejraději sumárně a šmahem vyřizují. Všichni, kdo ve vedení procesu nehledají jakýsi druh příjemné a povzbuzující zábavy, přes to prese vše, že soudnictví a právní přispění jest zdarma, raději trpělivě křivdu snášejí, aby se vyhnuli pochůzkám k soudu, ztrátě času a zlostem a mrzutostem.

Politování hodno jest, jak se množí provinění proti majetku, ač zlato a stříbro zmizelo. Ve své (s.58) vlastnosti jako kontrolor pozoruji za kulisami leccos, co dříve bylo mým zrakům skryto. Počet zpronevěření se sedmeroznásobil. Zřízenci každého druhu vydávají za soukromou ochotu neb za službu k ujmě státu zboží, aneb vykonávají služby, jim příslušící, aniž by kupon ceně zboží neb výkonu přiměřený z peněžního certifikátu příjemcova předepsaným spůsobem odtrhli a účtárně odvedli. Nepravou měrou aneb falšováním zboží při prodeji hledí úbytek, za který přiměřený kupon vykázati se nemůže, vyrovnati.

Také se vyskytují četné krádeže peněžních certifikátů. Fotografie přilepené na peněžních certifikátech nebyly s to, aby zabránily zneužívání certifikátů cizími osobami. Slibování a poskytování darů všeho druhů osobám, které udělováním neb přikazováním pohodlné práce a pod vliv mají, zasahuje až do nejvyšších kruhů úřednických. V každé poradě, již máme s naším vrchním kontrolorem, poukazuje se ve prospěchu dozoru na nové praktiky tohoto druhu.

Dosud jsem se těšil, že poměry se zlepší, až se překoná přechodní doba. Ale nemohu se již tajit tím, že stav věcí pořád vůčihledmě se zhoršuje. Jeden z mých soudruhů hleděl si to dnes vysvětliti. Od té doby, co lidé nejsou více s to, aby vlaslním namáháním si opatřili zákonným způsobem zlepšení svých životních poměrů nad předepsanou míru rovnosti, směřuje všecko jich snažení k tomu, aby si nezákonnou cestou opatřili, co jim jinak jest nedosažitelné.

XXI. Útěk.

Zažil jsem hrozné dni. V neděli ráno přijel k nám náhle Fratišek na cestě do Štětina, kam, jak pravil, byl přesazen. Moje žena se pranic nedivila (s.59) jeho příchodu, ale za to byla tím rozčilenější při jeho odjezdu. Hlasitě štkala, držela ho stále kolem krku a nemohla se ani od syna svého odloučiti. Také František rozloučil se se mnou, jako by šlo o rozejití se na věčné časy. Anežku, Františkovu nevěstu, jsem neviděl. Oba měli se setkati na štětínském nádraží.

Ve středu předčítal jsem své ženě ve „Vorwaertsu^“ lhostejným hlasem zprávu, že na pobřeží bylo opět několik uprchlíků hlídkami vojenskými postříleno. Moje žena zdolala zděšena: „Kde?" Když jsem jí odpověděl: „V přístave sasnickém,“ padla do mdlob. S velkým namáháním podařilo se mi ji přivésti zase k vědomí. Vyrážejíc trhaně ze sebe jednotlivá slova, vypravovala mi, že František a Anežka v neděli spolu odejeli, ale ne do Štětina, nýbrž do Sasnice na Rujáně, aby spolu Německu opustili. Ve zprávě bylo ještě dále uvedeno, že prchající vystěhovalci postavili se na odpor, když od Štětina plující dánský poštovní parník přistál u Sasnice a pohraničními strážemi byl prohlížen. Prchající vystěhovalci byli násilné zpět přivedeni.

Strávili jsme strašlivé hodiny, plné strachu a úzkostí, než nové číslo „Vorwartsu* uveřejnilo jména osob při srážce uprchlíků se stráží zabitých a zatčených. František a Anežka nenalézali se mezi nimi. Ale co se z nich asi stalo?

Moje žena nyní se mi přiznala, co se vše přihodilo. František již před svým odjezdem z Berlína při posledních matčiných narozeninách sdělil jí, že poměry v Německu jsou mu nesnesitelný a že hodlá zemi opustiti. Prosil matku vroucně, aby mi o tom ničeho nesdělila, poněvadž se obával, že bych při své oddanosti k novým řádům a zákonům postavil se tomu na odpor. Marně snažila se moje žena, aby mu tento (s.60) úmysl vymluvila, setrval při svém rozhodnutí a mateřské srdce nemohlo déle vzdorovati. Z dřívější doby zahospodařila si má žena několik dukátů, které i přede mnou skrývala. Tyto peníze odevzdala Františkovi, aby si mohl koupiti lístek jízdní na zahraniční lodi.

Tehda ještě Anežka kladla odpor záměru mého syna. Byla ochotna, kdyby to musilo býti, následovati Františka až na konec světa, jak pravila, ale neuznávala ještě nutnosti, aby se odloučila již nyní od všech svých známých. Brzo však vlastní její poměry stávaly se pořád nesnesitelnějšími, Čehož se teprve nyní dovídám.

Mladé děvče druhdy klidně v cbydlí svých rodičů pracovalo a odvádělo práci svou do velkého zá­vodu. Teď však musila pracovati ve velké dílně, ve společném sále se ženštinami, jichž mravy byly velmi lehké. Její panenská cudnost roztrpčila se nad spůsobem rozmluv a stýkáním se ženštin těch s mužskými, ředitelem, dilovedoucím a dozorci. Stížnosti a žaloby věc jen zhoršovaly.

Poněvadž byla hezká dívka, strojili mužští zřízenci úklady její ctnosti a když je příkře odbyla, mstili se jí různým spůsobem, stěžujíce jí práci. Podobné věci stávaly se dříve také. Ale tehda aspoň mohla dívka změnou místa uniknouti nástrahám. Dnes však považují mnozí ředitelé dílen dělnice za otrokyně jim na milost a nemilost vydané. Vyšší úřadníci o těchto věcech vědí, ale nejednají o nic lépe, vykořisťujíce taktéž své postavení a posuzují tudíž žaloby s stížnosti, které se jim podávají, velmi shovívavě. Příbuzným neb snoubencům dívek, jichž cest jest ohrožována, nebývá pak ovšem nic jiného, než přikročiti k obraně vlastní pěstí. Těžká poranění, zabití, vraždy, jak se o nich (s.61) denně ve stých konferencích kontrolních dovídáme, jsou následkem těchto poměrů.

Anežka, sirotek otce ztrativší, nemá v Berlíně ochrance. Nářky nevěstiny uvedly Františka v Lipsku v pravé zoufalství a tak uzrálo v něm rozhodnutí, aby déle s provedením útěku svého neotálel. Anežka přála si útěku nyní s největší naléhavostí. Moje žena pomáhala jí za posledních nocí, aby si opatřili cestovní šaty a aby vše bylo připraveno.

Tak nadešla neděle osudná, o jejíž výsledku jsme tak dlouho tanuli v trapné nejistotě. Konečně asi po 8 dnech byli jsme vyproštěni ze strachu. Z břehu anglického došel nás list od Františka a Anežky. Nenalézali se na onom dánském poštovním parníku. Rybář, který oběma v Básnici poskytl přístřeší, jest vzdálený příbuzný mé ženy. František věděl o tom a obrátil se na něho. Tamější pobřežní obyvatelstvo jest na nový pořádek rozjitřeno, poněvadž bylo oloupeno o dosavadní bohatý a pohodlný výdělek z lázeňských hostí. Neboť socialisovaná společnost dovoluje cestu do lázní pouze těm, kterým ji lékařská komise po náležitém prohlednutí výslovně nařídí.

Obezřelý rybář opřel se úmyslu Františkovu, odebrati se na nějaký poštovní parník, které v poslední době velice ostře jsou střeženy. Rybář dovezl oba v době, kdy pohraniční stráž zaměstnávala se prohlížením poštovního parníku, na svém člunu na moře a šťastně je dopravil na anglickou nákladní loď kolem jedoucí. Angličané, jichž obchodu nový řád v Německu značně ublížil, rádi přijímají uprchlíky z Německa, poněvadž tím zároveň se mstí na naší sociálnědemokratické vládě. A tak Anežka a František po krátké plavbě octly se v Anglii a vstoupivše tam na loď přeplavní, dnes již odjíždějí do Nového Yorku.(s.62) Ubohé děti! Co asi zkusily! A jak velice trpěla má ubohá, dobrá žena, která všecky své starosti a myšlenky uzavřela v prsou svých! Co mohu ještě v živote učiniti, abych jí odplatil všecku její lásku a mateřskou obětavost?

XXII. Opětná změna v kancléřství říšském.

Roztrpčení po venkově dosáhlo vrcholu svého zprávami o hudebních produkcích na veřejných místech berlínských a o bezplatných divadlech. Ve všech malých hnízdech žádají odvolávajíce se na sociální rovnost a stejné právo na odměnu za stejnou práci, aby i jim byly ze všeobecné pokladny opatřeny zábavy a radovánky. Beztoho prý musí obyvatelé vesničtí postrádati osvětlení plynem a elektrickýmy lampami a umělé vytápění vzduchu.

“Vorwaerts" namáhal se, aby půvabným líčením předností venkovského života, idylickými obrázky o požitcích přírodních a úvahami o působení zdravého svěžího vzduchu nespokojence po venkově upokojil., To však bylo přijato jako ironie. Pěkný požitek, bylo namítáno v přípisech k redakci, pěkný požitek poskytuje příroda venkovská zvláště za dlouhých dešťů a za dlouhých večerů zimních. A kde pak máme v těsných obydlích a ve chlévech na venkově čerstvého vzduchu?—Dříve to nebylo také jinak, bylo jim odpověděno. — Pravda, nebylo,- ale dříve mohl každý, komu se na venkově nelíbilo, přestěhovati se do města. Ale teď, kdy venkovan jest na tak dlouho přikován ke své hroudě, pokud se vládě nezlíbí jej do města přesaditi, musí venkov vše pro sebe na , státu žádati, co se v městech poskytuje, neboť: rovné právo budiž všem! (s.63) Kancléř si nevěděl rady. Vládnouti jest ovšem trochu těžší než boty cíditi a šaty čistiti. Zavedení lidových zábav a radovánek bylo jedinou, věcí, kterou provedl. Ale při nejlepší vůli nemohl přece na každé křižovatce postaviti hudební kapelu, cirkus, produkce provazolezců atd. Tu připadl na myšlenku, aby každé neděle asi stotisíc Beriíňanů poslal na venek k užívání přírody a za to aby dirigoval stotisíc venkovanu k návštěvě divadel v Berlíne. Na neštěstí bylo však počasí pro sociální rovnost velice nerovné. Nastalo li deštivé počasí, zřekli se Berlíňané lásky své k mokré matce přírodě, kdežto venkované velmi rádi a ochotně zaujali místa Berlíňanů při lidových zábavách.

Následkem toho popudil kancléř stejnou měrou Berlíňany i venkovany proti sobě a musil odstoupiti, aby rozmrzelost lidu neměla zlý vliv na blízké volby do říšského sněmu. Po jeho odstoupení zrušena také jeho soustava lidových zábav. V Berlíně jest, jak pochopitelno, rozmrzelost na zastavení všech bezplatných veřejných radovánek velmi patrná. Divadla jsou od nynějška opět přístupna toliko za peníze, totiž za odtržení kuponu na peněžním certifikátu.

Nástupcem kancléřovým zvolen dosavadní sekretář říšského pokladu. Považuje se za rázného muže, který se tak snadno nelekne, a vedle toho jest prý dobrý počtář. To jest tím nutnější, poněvadž se leccos povídá o nedostatečné rovnováze mezi vydáním a příjmy v naší socialisované společnosti.

XXIII. Zahraničné zápletky.

Veškeré vojenské loďstvo, které nám dřívější vláda zanechala, bylo opět o překot vyzbrojeno. Také (s.64) stálé vojsko, které k zachování pořádku uvnitř na hranicích opět na výši 500.000 mužů přivedeno bylo, bylo na naléhání nového říšského kancléře vůči hrozivým zahraničným nebezpečím rozmnoženo.

V řeči své před zákonodárným sborem, ve které ministr zahraničný toto opatření odůvodňoval, poukazoval na to, za pohříchu vzrůstající třenice, zápletky a neshody s cizinou nutí k takovémuto opatření. Zahraničnému miinisterstvu nelze pro tuto věc činiti výčitek. Toto má v socialisované společnosti všechnu výměnu zboží s cizinou mezi jednotlivými státy a Německem sprosíředkovati. Následkem toho musí se všecky stižnosti na nedostatečnou jakost a nesprávné dodávání zboží diplomatickou cestou vyřizovati. Napjetí, nedorozumění a neshody pro zamítnuté aneb přerušené styky obchodní aneb stížnosti na npříjemnou konkurenci, jaké ani dříve v soukromých kruzích obchodmích nemohli jsme se vyhýbati, přenášejí se na poměry jednotlivých států mezi sebou. To spočívá ovšem v povaze nových zřízení

Ale mezinárodní sociálně-demokratické vědomí — tak vykládal zahraniční ministr s právem — pocit bratrství všech národů měl by při tom zcela jiným spůsobem, než. jak se to pohříchu děje, působiti, aby spory se vyrovnávaly, uklizovaly a mír se utvrzoval. Ovšem u Angličanů, těchto sobců, kteří se svými bratranci Američany o sociální demokracii naprosto ničeho věděti nechtějí, nelze se tomu diviti. Nemohou nám zapomenouti, že sociaině-demokratická pevnina v Evropě zrušením všech státních papírů, akcií atd. sprostila Evropu též otroctví vůči anglickým majitelům dlužních úpisů a tak zv. cenných papírů. Ale i tito zatvrzelí sobci a lakomci musí (s.65) uznati, že Německo při tomto zrušení cenných papírů vůči cizině mnohém více miliard ztratilo než získalo, poněvadž všecky cenné papíry ruské, rakouské, italské atd. v německém držení se nalézající byly taktéž tamnějšími sociálně-demokratickými vládami prohlášeny za neplatny,

Avšak ani tyto sociálně-demokratické vlády nejsou nám povděčny; že jsme v povzneseném vědomí mezinárodního významu sociální demokracie bez repotu toto zrušení nároků našich na cizozemské papíry přijali. Ve svém bezohledném sobectví odvažují se socialně-demokratické vlády poznovu tak daleko; že zboží, které Německo od nich potřebuje a které jsme dříve částečně zapravovali zasýláním svých úrokových kuponů, teď nám chtějí pravidelně jen za hotové zaplacení aneb z ruky do raky za výměnu jiného zboží přenechávati, Placení hotovými nečinilo vládě naší dotud nesnází, dokud jsme ješte mohli dávati zásoby raženého a neraženého zlata a stříbra, které uvnitř země se stalo zbytečným, na vyrovnání účtů.

Když jsme se však tímto spůsobem zbavily veškerého našeho drahého kovu, potkáváme se nejen u Angličanů a Američanů, ale i u sociálně-demokratických sousedních států s velikými obtížemi, když své tovary obvyklým spůsobem jim poskytujeme, chtějíce za ně vyměniti potřeby své jako obilí, dříví, len, konopí, kukuřici, rýži, bavlnu, vlnu, petrolej, kávu atd. V socialisované společnosti spotřeba tohoto zboží se nezmenšila. Naopak!

Sociálně-demokratické státy sousední však namítají, že po zavedení socialisované společnosti jich spotřeba německých tovarů, jako oděvů, módních výrobků, plišů a šálů, rukavic, pian, jemného zboží (s.66) skleněného atd. se značně ztenčila. Jich vlastní výroba těchto tovarů po zavedení sociální rovnosti prý nadbytečné postačuje.

Páni Angličané a Američani však ve svém nepřátelství k sociální demokracii nepřestávají ujištovati, že německé tovary, zvláště zboží železářské a textilní, ano i punčochy a hračky za nynějšího spůsobu výroby jsou tak nedostačně a nedbale prováděny, že nemohou dřívější ceny za ně platiti a že se musí ohlížeti po jiném zboží. Při nynějším zvýšeném nákladu výroby stojí již nyní vládu naši zboží více, než za ně dostati může. Všecko jednání o zavedení mezinárodního normálního dne pracovního se rozbilo, poněvadž sociálně-demokratické vlády ve svém národním egoismu předstírají, že v tomto ohledu zvláštnosti každé země, co se tkne ponebí, povahy lidu atd., rozhodují.

Co má si naše vláda počíti? Že nyní při socialisované společnosti nepotřebujeme z ciziny ani vína ani hedvábí, tím se nemůže přece miliardový schodek při našem vývozu uhraditi. Nelze se tudíž diviti, že diplomatické vyjednávání denně se stává podrážděnějším. Na západě i na východě padly již narážky, že Německo, nemůže-li své obyvatelstvo uživiti, může jednotlivé krajiny sousedním státům odstoupiti. Ano, uvažuje se dokonce o otázce, zdali by si nemalý sousední státy k uhrazení dluhů Německa za odebrané zboží takové kus? země prozatím jako zástavu vzíti.

Cizozemci prohlášením německých česných papírů za neplatné poškození vynasnaží se, aby si zjednali náhradu zabavováním německého zboží a německých lodí, kdekoliv se jich zmocniti mohou. Ochrana, jež se poskytuje uniknuvším německým vystěhovalcům na cizích loděch, zavdává též příčinu k podrážděnému vyjednávání. (s.67)

Slovem, naděje, že vítězství sociální demokracie znamená zároveň věčný mír mezi národy, hrozí změniti se v pravý opak. Zákonodárný sbor nemůže as tudíž — tak skončil ministr své výklady — vzpírati nutnosti, aby vojenské loďstvo bylo znova vystrojeno a aby zároveň stálé vojsko bylo rozrmnoženo na jeden milion.